8 Tdo 426/2014-28
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o
dovolání, které podal obviněný Mgr. P. J. K., proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 9 To 369/2013, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 43/2013, t a
k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. J. K. o
d m í t á .
Obviněný P. J. K. byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 20.
8. 2013, sp. zn. 2 T 43/2013, uznán vinným zločinem nedovolené výroby a jiného
nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2
písm. b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil tím, že
spolu s obviněnou M. N., nejméně od 19. 10. 2012 až do svého zadržení dne 27.
11. 2012 v bytě v P., Č., který oba užívali, měli uschovány věci, s jejichž
pomocí vyráběli a následně i distribuovali pervitin, jednalo se o tyto věci:
igelitové sáčky se zipovým uzávěrem o rozměru 4 x 6 cm, 5 kusů nepoužitých
injekčních stříkaček, digitální váhu v barvě bílého kovu, 3 plastové nálevky v
barvě bílé, zelené a hnědé, trojhrdlou varnou baňku o objemu 250ml, tubu se
skleněným teploměrem, kuchyňskou stěrku s dřevěnou rukojetí, černý látkový
sáček s obsahem varné baňky o objemu 250ml a skleněné baňky ze žárovky,
skleněný tál kulatý, bílou plastovou stěrku, plastový sáček s přítlačnou lištou
typu ziplock s velkými bílými krystaly, balíček sáčku se zipovým uzávěrem, 2
litrovou PET láhev s obsahem mléčně bílého sedimentu, 3 plastové nálevky
různých velikostí, skleněnou lahvičku s etiketou kyseliny fosforečné, malou
zavařovací sklenici s bílými pecičkami, plastovou lahvičku s vatou, skleněnou
lahvičku s etiketou jód s kovově šedými kuličkami, skleněnou lékovku se zbytky
fialové práškovité látky, plastovou lékovku s etiketou dormiphen s bílými
kulatými tabletami, trojhrdlou baňku o obsahu 250ml, kovovou tubu s teploměrem,
plastovou zkumavku s usazeninou, kuchyňskou stěrku, černý sáček s varnou baňkou
a baňkou vyrobenou ze žárovky, 3 plastová víčka a sáček s fialovým práškem, 6
plastových stříkaček a 2 plastové zkumavky, vyrobený pervitin předávali dalším
osobám, a to konkrétně jen obviněná M. N.
a) od přesně nezjištěné doby do dne 27. 11. 2012 P. L., a to ve třech
případech v množství po 0,5 gramech, a to za úplatu 500,- Kč za jeden případ,
b) v říjnu 2012 L. R., předala pervitin – tzv. čáru, poté od ní dostal pervitin
v dalších pěti případech zdarma a jednou za něj zaplatil částku 200,- Kč,
přičemž pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, která je uvedena v
příloze č. 5 k zákonu č. 167/1998 Sb., jako látka psychotropní,
obviněný P. J. K. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Obvodního
soudu pro Prahu 6 ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 1 T 1/2011, který nabyl právní
moci dne 7. 2. 2012, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s
omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 tr. zákoníku k
nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s
dozorem a dále k trestu propadnutí věcí.
Za uvedený zločin byl obviněný P. J. K. odsouzen podle § 283 odst. 2
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazen do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl
dále uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí
jmenovitě uvedených. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok
o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 41
T 30/2012, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013,
sp. zn. 7 To 129/2013, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2013, jakož i všechna
další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu
spoluobviněné M. N.
Proti tomuto rozsudku podali obviněný P.J.K. a státní zástupce v
neprospěch obviněného odvolání, o nichž Městský soud v Praze jako soud odvolací
rozsudkem ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 9 To 369/2013, rozhodl tak, že z podnětu
odvolání státního zástupce podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř.
znovu rozhodl tak, že obviněného P. J. K. při nezměněném výroku o vině zločinem
nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s
jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku odsoudil podle § 283 odst. 2
tr. zákoníku za tento zločin a sbíhající se zločin loupeže podle § 173 odst. 1
tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, ze dne 13. 3. 2013, sp.
zn. 41 T 30/2012, za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařadil do věznice s dozorem. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu
rovněž uložil trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí, jež
konkrétně vymezil. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z
rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. 41 T 30/2012,
ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 7 To
129/2013, který nabyl právní moci dne 30. 4. 2013, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl
jako nedůvodné.
Obviněný P. J. K. podal proti tomuto rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím
obhájce z důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, jímž vytkl
odvolacímu soudu, že pokud shledal nedostatky, tyto vyhodnotil tak, že byly
učiněny ve prospěch obviněného, a proto, jak vysvětlil v odůvodnění svého
rozhodnutí, je nemohl změnit. S takovým závěrem se obviněný neztotožnil a
vznesl své vlastní argumenty, např. vůči posouzení výpovědí svědka D. K., s
tím, že z naznačeného důvodu považoval celý rozsudek soudu prvního stupně za
nepřezkoumatelný. Obviněný rovněž zmínil, že celé řízení před odvolacím soudem
neslo známky nepřijatelného jednání předsedkyně senátu JUDr. Evy Burianové,
která mu podle jeho tvrzení vynadala v počátku hlavního líčení a uvedla, že
obviněnému nevěří. Podle obviněného s ním od počátku zacházela jako s osobou
odsouzenou a dávala najevo, jak řízení dopadne. Na podporu svých výhrad
dovolatel vznesl požadavek, aby si Nejvyšší soud přehrál zvukový záznam z
odvolacího řízení. Obviněný dále namítal, že soudy nesprávně postupovaly při
hodnocení v přípravném řízení zajištěných odposlechů a domovní prohlídky, které
považoval za vyhodnocené k jeho tíži. Za nesprávné považoval závěry soudů,
jestliže z těchto důkazů dovodily, že obviněný drogy vyráběl a předával jiným
osobám, protože podle jeho názoru nebyl konkrétně prokázán jediný případ, kdy
by uvedeným způsobem jednal. Obviněný považoval za nesprávný i závěr o tom, že
věci sloužící k výrobě pervitinu u něj v bytě zajištěné patřily jemu osobně,
když soudy nevyvrátily dostatečně přesvědčivě jeho obhajobu, že patřily jím
zmíněné osobě jménem P. Okolnosti, jimiž soudy považovaly tuto jeho obhajobu za
vyvrácenou, nepovažoval za dostatečné nebo zcela přesvědčivé, neboť měl za to,
že soudy nedoložily řádným způsobem, že taková osoba neexistuje. Obviněný dále
vytýkal nepřesvědčivost odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu a
označil ho za neodpovídající hlediskům vymezeným v § 125 tr. ř., protože podle
něj se čtenář tohoto odůvodnění nemá možnost seznámit s tím, jakými závěry byl
odvolací soud veden. Tuto skutečnost obviněný považoval za porušení pravidel
trestního řádu, a v důsledku těchto nedostatků označil napadené rozhodnutí za
nekorespondující zejména se zásadami pro hodnocení důkazů, které si vzájemně
odporují, jakož i s hledisky pro to, jak se má soud vypořádat s obhajobou
obviněného. Obviněný též zdůraznil, že rozsah provedeného dokazování není
dostačující, když zejména ve věci provedené znalecké posudky podle jeho názoru
nesvědčí o tom, že se trestného jednání, jak je mu kladeno za vinu, dopustil.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a
vrátil věc se závaznými pokyny k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zastupitelství zaslalo prostřednictvím u něj působící
státní zástupkyně Nejvyššímu soudu sdělení, že se k podanému dovolání, jež mu
bylo v opise doručeno dne 21. 2. 2014, nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda bylo
uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g), l) tr. ř., neboť jen dovolání, které je opřeno o některý ze zákonem
vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dopadá na situace, když
bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti
rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž
byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b
odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. Tento dovolací důvod je tedy možné
uplatnit, buď tehdy, když postupem přezkumného orgánu došlo k zamítnutí řádného
opravného prostředku, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup
(např. u rozsudku jde o postup podle § 253 odst. 1 nebo § 253 odst. 3 tr. ř.),
což není situace v přezkoumávané věci, neboť odvolací soud odvolání obviněného
podle § 254 tr. ř. přezkoumal, anebo když došlo k zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku, přestože v řízení předcházejícím tomuto
rozhodnutí byl dán některý z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm.
a) až k) tr. ř. Tuto druhou alternativu obviněný užil, neboť současně své
dovolání opřel i o důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého
lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají
buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně
právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o
jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení
Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912).
Citovaný dovolací důvod tudíž nelze dovozovat s poukazem na nesprávná skutková
zjištění nebo na nesouhlas s hodnocením důkazů. Obsah konkrétně uplatněných
námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence
určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení
takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř. Dovolací důvod musí být v
dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou
dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném
rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní
pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního
soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost
skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat
úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v
aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení. Proto Nejvyšší soud
v rámci svého přezkumu a posouzení správnosti právních otázek ve smyslu
uvedeného dovolacího důvodu vychází ze skutkového stavu zjištěného soudy
prvního, příp. druhého stupně, a skutková zjištění soudu nemůže změnit, a to
jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném
hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení
Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS
732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze
dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla
představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a
právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové
vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a
pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém
případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne
3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS
553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto
dovolacího důvodu nelze přezkoumávat správnost či úplnost skutkových zjištění
ani provedeného dokazování.
Nejvyšší soud z obsahu dovolání shledal, že obviněný výhrady soustředil k tomu,
že se činu, jak byl zjištěn a popsán, nedopustil, a jeho zásadní výhradou je,
že soudy neakceptovaly jím uváděnou obhajobu, že nalezené věci v jeho bytě
nepatřily jemu, ale jeho známé jménem P. Vytýkal rovněž to, že soudy nesprávně
provedly a hodnotily důkazy, které jsou nepřímými důkazy, a proto soudy při
absenci jakéhokoli důkazu přímého nemohly svá rozhodnutí opřít ani o provedené
odposlechy ani o výsledky domovní prohlídky. Dokazováním v jeho celku bylo
porušeno právo na spravedlivý proces, a to podle obviněného i proto, že
předsedkyně senátu odvolacího soudu je nevedla objektivním způsobem. Mimo to
obviněný brojil proti odůvodnění napadených rozhodnutí, která neshledával v
souladu s podmínkami stanovenými v ustanovení § 125 tr. ř. Tato tvrzení
dokladovaná různými úvahami obviněného svědčí o tom, že obviněný shledává
skutkové závěry učiněné o průběhu činu soudy obou stupňů nesprávnými, čímž
směřuje proti skutečnostem, které soudy vzaly za prokázané důkazními
prostředky, o něž opřely výrok o vině.
Takto formulované námitky nesplňují podmínky pro uplatnění důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podstatou dovolání obviněného je vlastní
konstrukce skutkového děje vystavěná na podkladě jím uplatňované verze obhajoby
při pomíjení a znevěrohodňování těch důkazů, které jeho vinu prokazovaly.
Nejvyšší soud v uvedeném kontextu dodává, že s ohledem na obsah napadených
rozhodnutí v projednávané věci nejde o případ extremního nesouladu, jenž by
mohl odvrátit úvahu o uplatnění dovolacího důvodu mimo meze zákonem vymezené. V
rámci provedeného dokazování soud vyložil, na základě kterých provedených
důkazů dospěl k rozhodnutí o vině obviněného a jakými úvahami se při jejich
hodnocení řídil. Účelem dokazování je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí soudu. Soud
rozhoduje o tom, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost,
která je důležitá pro zjištění skutkového stavu, a shromážděné důkazy hodnotí
podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z pojetí této zásady vyjádřené v
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. plyne, že rozsah dokazování nemůže být bezbřehý a
soud nemusí vyhovět všem důkazním návrhům stran. Z uvedeného rámce dokazování
musejí soudy vycházet i tehdy, je-li skutkový stav třeba zjišťovat toliko na
základě důkazů nepřímých, jež nedokazují přímo vinu či nevinu určité osoby, ale
dokazují skutečnost, z níž lze na vinu či nevinu takové osoby usuzovat. Trestní
řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání
určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na
základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori
považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů,
a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy.
Existují případy, kdy i menší počet sice nepřímých, leč závažných a navzájem
provázaných důkazů zcela postačí k zjištění skutkového stavu v mezích
ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení ÚS ze dne 10. 5. 2007, sp. zn.
III. ÚS 260/06).
S ohledem na tyto zásady je tedy zřejmé, že soudy v posuzované věci postupovaly
zcela v souladu se všemi svými povinnostmi, a pokud neakceptovaly obhajobu
obviněného zejména ve směru k osobě jménem P., jejíž totožnost ani ze všech
dostupných skutečností, jež měly k dispozici, nezjistily, byl závěr, že
obviněný uvedenou obhajobu použil jen účelově, zcela v souladu se všemi ve věci
zjištěnými okolnostmi.
Nejvyšší soud s ohledem na rozvedené skutečnosti v projednávané věci shledal,
že soudy obou stupňů se s obhajobou obviněného tak, jak zaznívá v podaném
dovolání, vypořádaly v rámci předchozího řízení a se zřetelem na jím uváděné
skutečnosti stav věci v potřebném rozsahu objasnily. Své závěry rozvedly v
odůvodnění napadených rozhodnutí (srov. strany 5 až 6 rozsudku soudu prvního
stupně a strany 4 až 6 rozsudku soudu odvolacího), z nichž plyne, proč obhajobě
obviněného neuvěřily a o jaká zjištění své závěry o jeho vině opřely.
Vzhledem k tomu, že soudy ve věci opatřené důkazy posuzovaly v souladu s § 2
odst. 5, 6 tr. ř. jak samostatně, tak i ve vzájemném kontextu, Nejvyšší soud
shledal dokazování za provedené v souladu se zásadami vymezenými v těchto
ustanoveních, a tudíž konstatuje, že v posuzované věci nebyl zjištěn extrémní
nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V obsahu
napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění
rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z
nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních
důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8.
2010).
K výhradám obviněného, jimiž poukazoval na nedostatky v odůvodnění odvolacího
soudu, je třeba připomenout, že proti odůvodnění napadených rozhodnutí nelze
dovolání podávat (§ 265a odst. 4 tr. ř.), takže tato výhrada stojí zcela mimo
rámec přezkumu dovolacím soudem, a skutečnost, že obviněný z postupu
předsedkyně senátu dovozoval jím zmiňované názory se rovněž neslučuje s žádnou
z podmínek vymezujících dovolání v ustanovení § 265b odst. 1písm. a) až l) tr.
ř.
Vzhledem k tomu, že námitky v dovolání uplatněné nemají právní povahu,
nekorespondují nejenom s označeným, ale ani s žádným jiným důvodem vymezeným v
§ 265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací soud neměl důvod předmětná rozhodnutí z
podnětu takto mimo označený dovolací důvod podaného dovolání meritorně
přezkoumávat, a proto dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
odmítl.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová