Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 247/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. G., zastoupeného advokátem JUDr. O. S., proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1999, č. j. 7 A 21/98-19, ve spojení s rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví v Praze ze dne 18. 3. 1998, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel svou ústavní stížností napadl shora citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví. Ke své stížnosti uvedl, že rozhodnutím Úřadu průmyslového vlastnictví (dále jen "ÚPV") ze dne 18. 3. 1998 bylo zrušeno autorské osvědčení, č. 254 414, o názvu "Zapojení amplitudově modulovaných rozhlasových vysílačů". Původcem tohoto autorského osvědčení je stěžovatel, majitelem se staly České radiokomunikace, a. s. V uvedené věci, týkající se zrušení autorského osvědčení, bylo již jednou rozhodnuto ÚPV, a to rozhodnutím ze dne 6.
3. 1996 pod č. j. PV286-85 tak, že se návrh Ing. M. B. na zrušení citovaného autorského osvědčení zamítá. Proti tomuto rozhodnutí podal Ing. B. rozklad k rukám předsedy ÚPV. Z odůvodnění rozhodnutí předsedy ÚPV vyplývá, že se stěžovateli nepodařilo prokázat proklamované splnění podmínek novosti předmětu vynálezu a pokrokovosti projevující se novým nebo vyšším účinkem ve smyslu ust. § 24 odst. 1 zákona č. 84/1972 Sb. S odkazem na uvedené důvody bylo prvoinstanční rozhodnutí ÚPV ze dne 6. 3. 1996 rozhodnutím předsedy ÚPV ze dne 18.
3. 1998 změněno a autorské osvědčení zrušeno v celém rozsahu.
Proti rozhodnutí předsedy ÚPV podal stěžovatel žalobu k Vrchnímu soudu v Praze. Vrchní soud řízení pod č. j. 7 A 21/98 usnesením zastavil. Tento postup odůvodnil tím, že ve správním soudnictví přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků zákonnost rozhodnutí orgánů veřejné správy ve smyslu ust. § 244 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), pokud některá rozhodnutí nejsou z tohoto přezkumu vyloučena dle ust. § 248 o. s. ř. Podle ust. § 248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. soudy nepřezkoumávají mj. rozhodnutí správních orgánů, jejichž vydání závisí výlučně na posouzení technického stavu věcí, pokud sama o sobě neznamenají právní překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí dále uvedl, že takovýmto rozhodnutím, které je ve smyslu citovaného ustanovení vyloučeno ze soudního přezkumu, je i rozhodnutí předsedy ÚPV.
Ústavní soud po zvážení všech právních skutečností a po posouzení spisového materiálu v uvedené věci se ztotožnil s právním názorem vrchního soudu. Jedinou podstatnou otázkou pro meritorní rozhodnutí bylo určení, zda předmět autorského osvědčení splňoval v době přihlášení zákonné podmínky pro jeho udělení (tzn. požadavek novosti a nového nebo vyššího účinku). Jedná se přitom o řešení typicky odborné technické otázky, přičemž z povahy věci nevyplývá, že by napadené rozhodnutí mohlo pro stěžovatele představovat překážku výkonu povolání, zaměstnání nebo podnikatelské či jiné hospodářské činnosti.
S odkazem na shora citované ustanovení § 248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. dospěl Ústavní soud k závěru, že se stěžovatel nemohl v důsledku uvedeného inkompetenčního ustanovení s úspěchem domáhat přezkoumání zákonnosti rozhodnutí předsedy ÚPV v rámci správního soudnictví.
Platí obecná zásada, že rozhodnutí orgánů veřejné správy přezkoumávají soudy na základě žalob nebo opravných prostředků. V daném případě bylo vydáno rozhodnutí, které je pravomocné, takže opravný prostředek proti němu nepřicházel v úvahu (§ 250 l o. s. ř.). Je tedy třeba zkoumat, zda měl stěžovatel podat proti napadenému rozhodnutí předsedy ÚPV správní žalobu. Z ustanovení obsažených v hlavě druhé části páté o. s. ř. plyne, že soudy nepřezkoumávají rozhodnutí správních orgánů v případech, které jsou výslovně uvedeny v ust. § 248 o. s. ř.
V návaznosti na výše uvedené bylo posledním pravomocným prostředkem rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998, neboť žaloba byla ze správního soudnictví v daném případě vyloučena ve smyslu ustanovení § 248 odst. 2 písm. g) o. s. ř. Jedná se přitom o výjimku z ustanovení § 247 o. s. ř. o generální klauzuli. Z uvedených důvodů nelze akceptovat tvrzení stěžovatele, že došlo k porušení ustanovení § 247 o. s. ř. a tím i k neoprávněnému zásahu do základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 36 odst. 2 a 38 odst. 2 Ústavy ČR.
V této souvislosti Ústavní soud pouze podotýká, že stěžovatelem namítané porušení základních práv a svobod by přicházelo v úvahu na základě Listiny základních práv a svobod. Po přezkoumání skutkového i právního stavu věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že ani k porušení čl. 36 a 38 Listiny základních práv a svobod při rozhodování orgánů veřejné moci v daném případě nedošlo. Vzhledem ke své ustálené judikatuře (viz zejména analogicky usnesení č. 9, sp. zn. I. ÚS 110/93 , sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), Ústavní soud věc uzavřel tak, že se jedná o návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání ve smyslu ust.
§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jelikož posledním prostředkem, který zákon k ochraně práva poskytuje bylo v daném případě rozhodnutí předsedy ÚPV ze dne 18. 3. 1998. Je nepochybné, že uvedené rozhodnutí bylo stěžovateli řádně doručeno, když proti němu podal žalobu k Vrchnímu soudu v Praze, který následně řízení usnesením ze dne 26. 2. 1999 zastavil.
S ohledem na shora uvedené závěry Ústavní soud stížnost stěžovatele posoudil tak, že se jedná ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, v platném znění, o návrh, jenž byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání, a proto jej Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 5. listopadu 1999
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu
*