Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora, sídlem Hostivařská 1109, Praha 10, zast. JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, sídlem Hráského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9.8.2007, č.j. 12 Co 297/2007-50, a proti výroku III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19.4.2007, č.j. 5 Nc 930/2004-38, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Ústavy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující: Čl. 1 Listiny: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné. Čl. 82 odst. 1 Ústavy: Soudci jsou při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že obvodní soud usnesením ze dne 19.4.2007, č.j. 5 Nc 930/2004-38, zastavil exekuci oprávněné společnosti Telefónica 02 Czech Republic, a.s., proti povinnému Martinu Plecháčkovi, protože z dosavadního průběhu exekuce bylo zřejmé, že výtěžek nepostačí ani ke krytí jejích nákladů, současně rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů exekučního řízení. Ve výroku III. tohoto usnesení uložil povinnému zaplatit stěžovateli do tří dnů od právní moci usnesení na náhradě nákladů exekuce částku 6 192,80 Kč, a to v souladu s § 87 odst. 3 exekučního řádu (s odkazem na stanovisko Nejvyššího soudu sp.zn. Cpjn 200/2005 a stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl. ÚS-st. 23/06). Proti výroku III. podal stěžovatel odvolání polemizující se závěry obsaženými v obou stanoviscích a požadoval změnu výroku tak, aby povinnost nahradit náklady exekuce byla uložena oprávněnému. Městský soud zrekapituloval závěry obou stanovisek a uzavřel, že nemá důvod se od nich odchýlit, protože oprávněný, stručně řečeno, zastavení exekuce procesně nezavinil. Z tohoto důvodu napadený výrok městský soud potvrdil.
I. ÚS 290/05 ). Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s § 23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný.
Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což ve svém důsledku neznamená ani zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat.
Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení oba soudy vyšly ze zjištění, že oprávněná společnosti se žádného procesního zavinění nedopustila. V konečných důsledcích tak zůstalo stěžovateli zachováno majetkové právo vůči povinnému, do kterého nijak nebylo zasaženo. S ohledem na tento závěr nemohla být ani ohrožena nezávislost soudního exekutora, proto nebyl porušen ani čl. 82 odst. 1 Ústavy, jehož porušení se stěžovatel snaží dokázat širokým interpretačním záběrem.
Nepřípadným je stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 1 Listiny, neboť toto ustanovení nezakotvuje žádné jeho konkrétní základní právo; porušení tohoto články by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. října 2007
Vojen Gűttler, v.r. předseda senátu