Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Jiřiny Jurkovičové, zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem, sídlem Lazarská 1719/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2025 č. j. 21 Cdo 3210/2024-673, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2024 č. j. 4 Co 66/2023-614 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. srpna 2023 č. j. 10 Co 13/2022-496, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě jako účastníků řízení a Ing. Alberta Jurkoviče a MUDr. Kamila Jurkoviče, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala žalobou pro zmatečnost změny popř. zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"), kterým bylo odmítnuto její dovolání v předchozím pozůstalostním řízení. Jádrem jejích námitek bylo to, že jí rozhodnutí krajského soudu v pozůstalostním řízení nebylo řádně doručeno.
2. Krajský soud jako soud prvního stupně zmatečnostní žalobu stěžovatelky zamítl. Jeho usnesení následně potvrdil i Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") jako soud odvolací. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, které však Nejvyšší soud odmítl pro vady. Podle Nejvyššího soudu dovolání stěžovatelky neobsahovalo vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z jejích námitek nevyplývaly ani žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu.
3. Stěžovatelka napadá ústavní stížností usnesení krajského, vrchního i Nejvyššího soudu s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Zároveň žádá o přiznání náhrady nákladů právního zastoupení.
4. Judikatura Ústavního soudu je ustálena na tom, že odmítne-li Nejvyšší soud dovolání pro vady, Ústavní soud pouze zkoumá, zda dovolání vadné bylo, nebo nebylo. Nevěnuje se tedy věci samé. Pokud by dovolání nebylo vadné, poruší Nejvyšší soud právo stěžovatele domáhat se stanoveným postupem soudní ochrany podle čl. 36 odst. 1 Listiny (viz nálezy ze dne 29. srpna 2023
sp. zn. I. ÚS 1585/23
, bod 31; a ze dne 29. srpna 2023
sp. zn. I. ÚS 1564/23
, bod 29).
5. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky, ověřil jeho obsah a souhlasí s Nejvyšším soudem, že dovolání vady obsahovalo. Stěžovatelka především nevymezila jasně žádnou (obecnou) otázku hmotného nebo procesního práva ve smyslu § 237 občanského soudního řádu, na jejímž řešení by usnesení vrchního soudu záviselo. S Nejvyšším soudem lze souhlasit i v tom, že vymezení předpokladů přípustnosti dovolání také není dostatečné.
6. Žádnou otázku hmotného nebo procesního práva nelze ani jednoznačně dovodit z obsahu dovolání. Nejvyšší soud se ostatně v napadeném usnesení (viz bod 6) pokusil shrnout námitky stěžovatelky, představovaly však podle něj pouhý nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Stěžovatelka neoznačila, v čem je řešení vrchního soudu nesprávné a v jakém je vztahu k judikaturní praxi dovolacího soudu. Z pohledu ústavněprávního přezkumu nelze nic vytknout ani posouzení Nejvyššího soudu, že není dostatečné, aby stěžovatelka uvedla na začátku svého dovolání pouze citaci části § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatelka tím totiž nanejvýš opřela své dovolání o dva - vzájemně rozporné - předpoklady přípustnosti, a to aniž by je jednoznačně vztáhla k nějaké právní otázce. Přestože se snaží stěžovatelka v ústavní stížnosti dovysvětlit, v čem spatřovala předpoklady přípustnosti dovolání, nemůže takový postup obstát. Ústavní stížnost nemůže sloužit jako prostředek ke zhojení vad dovolání, protože naplnění zákonných náležitostí musí být zřejmé již z jeho samotného textu.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu dále vytýká, že nepřistoupil ani k meritornímu posouzení jejích námitek ohledně porušení jejích ústavně zaručených práv. Z napadeného usnesení je však zřejmé, že se Nejvyšší soud zabýval i tím, zda by tyto námitky mohly založit přípustnost dovolání (viz body 7 až 11). Dospěl však k tomu, že jimi stěžovatelka buďto rozporuje skutková zjištění (a uplatňuje tak nepřípustný dovolací důvod), anebo namítá jen vady řízení (opět bez náležitého vymezení přípustnosti dovolání). Ani v tom nelze spatřovat nic ústavně nesouladného.
8. Jelikož Nejvyšší soud postupoval při odmítání dovolání (v mezích ústavněprávního přezkumu) správně, je ústavní stížnost proti jeho usnesení zjevně neopodstatněná. Proti usnesením krajského a vrchního soudu je stížnost nepřípustná, neboť stěžovatelka účinně nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takové řešení plyne ze stanoviska pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb., viz zejména bod 8), a navazuje na ně rozsáhlá rozhodovací praxe (viz např. usnesení ze dne 21. srpna 2024
sp. zn. I. ÚS 1891/24
a tam citovaná rozhodnutí).
9. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost stěžovatelky odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
10. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebyla splněna zákonná podmínka pro to, aby Ústavní soud mohl podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyhovět návrhu na náhradu nákladů zastoupení stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu