USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., ve
věci pozůstalosti po P. J. za účasti 1) A. J., zastoupeného Mgr. Vítem Lukášem,
advokátem se sídlem v Olomouci, Černochova č. 265/8, 2) K. J. a 3) J. J.,
zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1,
Lazarská č. 1719/5, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 36 D
2891/2019, o žalobě pro zmatečnost podané J. J. proti usnesení Krajského soudu
v Ostravě ze dne 29. dubna 2022, č. j. 10 Co 13/2022-369, vedené u Krajského
soudu v Ostravě pod sp. zn. 10 Co 13/2022, o dovolání J. J. proti usnesení
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. května 2024, č. j. 4 Co 66/2023-614, takto:
I. Dovolání J. J. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání pozůstalé J. J. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 2. 5. 2024, č. j. 4 Co 66/2023-614, neobsahuje údaje o tom, v čem
dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a z jejích
námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by
napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
záviselo (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
2. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
3. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho
části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou
uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod
č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
4. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na
řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího
soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku
hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím
soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11.
2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen.
zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
5. V kontextu podaného výkladu dovolání v nyní projednávané věci
uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nevyhovuje.
6. Námitky dovolatelky [že „zákonodárce měl v úmyslu docílit právní
úpravou stavu, že i když se nepodaří písemnost doručit do vlastních rukou,
stanoví se lhůta doručení, jako kdyby k doručení do vlastních rukou došlo,
současně však v takovém případě stanovil povinnost doručit písemnost také
fakticky, vhozením do schránky adresáta“, že „pokud odesílající soud při
doručování dle § 49 odst. 4 o. s. ř. nezajistí vhození písemnosti do schránky
adresáta po marném uplynutí úložní doby zásilky, poruší zásadní požadavek
předmětného ustanovení, takže nemůže nastat předpokládaný právní účinek, fikce
doručení do vlastních rukou“, že „soudy by v případech, kdy je prokázáno, že
nebyl naplněn požadavek § 49 odst. 4 o.s.ř. a písemnost doručovaná do vlastních
rukou, která nebyla doručena v průběhu úložní doby, nebyla vhozena do schránky
adresáta, měly konstatovat, že zásilka nebyla doručována v souladu s uvedeným
ustanovením, tudíž by ani nedošlo k náhradnímu doručení,“ a „soud by v
takovémto případě musel vzít v úvahu datum faktického doručení, a pokud by
doručeno nebylo, musel by doručovací úkon opakovat“] představují pouhý
nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by jakkoliv
formulovala, v čem je řešení přijaté odvolacím soudem nesprávné a znamená
odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. v čem řešení představuje
otázku novou, doposud v judikaturní praxi neřešenou, či řešenou rozdílně, popř.
důvod, proč by již řešená otázka měla být vyřešena jinak. Přehlíží přitom, že
pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu či polemika s jeho závěry k
založení přípustnosti dovolání nepostačují (srov. například usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013). K přípustnosti dovolání
nepostačuje ani vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s
nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být
bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo
3628/2021). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací
soud, neboť tím by narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména
zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. Z judikatury Ústavního
soudu vyplývá, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje
splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o
přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení
Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).
7. Prostřednictvím dalších námitek [že dovolací soud by měl „zaujmout
své vlastní stanovisko k možnosti prokázání nevhození poučení do domovní
schránky“, že „pokud adresát zásilky obdržel ve výzvě k vyzvednutí zásilky také
informaci, že po uplynutí úložní doby bude zásilka vrácena odesílajícímu soudu,
odesílající soud aplikoval § 49 odst. 5 o.s.ř., čímž tzv. náhradní doručení
(doručení dle odst. 4) vyloučil“, a že „soud se pro eliminaci věrohodné
výpovědi svědka ve prospěch dovolatelky spokojí s tvrzením zaměstnankyně
doručovacího orgánu, že oni prostě svoji práci vykonávají bezchybně, byť
oficiální údaje dozorového orgánu jednoznačně dokládají opak“] dovolatelka
vyslovuje nepřípustný nesouhlas se skutkovým zjištěním soudů o tom, že při
doručování usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2021, č. j. 10 Co
639/2020-303, obecnému zmocněnci dovolatelky byla „ve schránce adresáta
zanechána výzva s poučením ze zadní strany obálky“, obsahující poučení o fikci
doručení ve smyslu § 49 odst. 4 věty první o. s. ř., a s hodnocením provedených
důkazů (závěrem o věrohodnosti svědkyně L. M.).
8. Dovolatelka zde přehlíží, že Nejvyšší soud ve své judikatuře
opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení
před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit.
Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně
otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu
nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové
námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku
právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových
závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí
(srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp.
zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.).
9. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem
správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího
soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých
právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. rovněž nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. například odůvodnění již zmíněného usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod
č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8.
3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
10. Námitky, že „soudy obou stupňů se nijak nevypořádaly s tvrzením
dovolatelky, že v období blízkém době doručování rozhodnutí o ukončení účasti
docházelo k dalším problémům s doručováním doporučených zásilek na adresu
příjemce zásilky“, že dovolatelka „navrhla důkazy k prokázání, že docházelo k
dalším problémům s doručováním doporučených zásilek na adresu příjemce zásilky,
přičemž soud těmto návrhům nevyhověl“, a že rozhodnutí odvolacího soudu je
nepřezkoumatelné, nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost
dovolání) podle § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné)
představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř.; k
takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z § 242 odst. 3
věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Tento
předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn
není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka
procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo
3028/2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo
2671/2022).
11. K otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom,
které z navržených důkazů provede, srov. například usnesení býv. Nejvyššího
soudu ČSR ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku
stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp.
zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu pod č. 49, nebo nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS
56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor,
že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit,
že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou
pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány
jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené
důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Účastníkem označený důkaz
soud neprovede mimo jiné v případě, jestliže jeho prostřednictvím nepochybně
nelze prokázat pro věc rozhodnou skutečnost, například proto, že označený důkaz
je zjevně nezpůsobilý prokázat tvrzenou skutečnost nebo že se týká skutečnosti,
která je podle hmotného práva pro rozhodnutí o věci bezvýznamná (srov. též
rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93,
uveřejněný pod č. 57/1995 v časopise Soudní rozhledy), anebo jestliže se týká
skutečnosti, která již byla prokázána jinými důkazy. Na rozhodnutí soudu tedy
zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž soud není povinen
provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v
každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením
jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). Námitka „nepřipuštění důkazů“ a
„nepřezkoumatelnosti“ nadto v tomto ohledu není ani důvodná, neboť odvolací
soud postupoval v souladu s výše poukazovanou ustálenou rozhodovací praxí
dovolacího soudu, když důvody (dostatečné zjištění skutkového stavu na základě
jiných provedených důkazů), jež jej vedly k neprovedení navrhovaných důkazů,
dostatečně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí (v bodu 19).
12. Rozhodnutí odvolacího soudu [jeho závěr (vyplývající z odůvodnění
napadeného usnesení), že usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2021,
č. j. 10 Co 639/2020
-303, bylo dovolatelce (obecnému zmocněnci dovolatelky) doručeno náhradním
způsobem ve smyslu § 49 odst. 4 věty první o. s. ř., jestliže si uloženou
písemnost nevyzvedl do 10 dnů od jejího uložení, k němuž došlo 14. 4. 2021] je
ostatně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která se
ustálila na závěru, že nevyzvedne-li si adresát uloženou písemnost do 10 dnů
ode dne, v němž byla připravena k vyzvednutí, nastává posledním dnem lhůty
(úložní doby) náhradní doručení písemnosti podle § 49 odst. 4 o. s. ř. Tato
právní skutečnost vyplývá přímo ze zákona a nezmění na ní nic ani následné
vhození (či nevhození) písemnosti do domovní nebo jiné adresátem užívané
schránky, ani pozdější vyvěšení (či nevyvěšení) sdělení o tom, že zásilka byla
vrácena soudu, na jeho úřední desce. Těmito postupy se sleduje pouze to, aby se
adresát mohl alespoň dodatečně seznámit s obsahem doručené listiny (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1002/2013, nebo ze
dne 22. 2. 2019, sp. zn. 32 Cdo 4665/2018). Skutečnost, že doručující orgán měl
ve výzvě uvést, že zásilku je možné vyzvednout ve lhůtě delší než desetidenní,
na popsaných závěrech ničeho nemění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
4. 2020, sp. zn. 27 Cdo 1358/2019). K ústavní konformitě závěrů o nastoupení
účinků doručení fikcí bez ohledu na následné vhození či nevhození písemnosti do
schránky účastníka řízení srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
1. 2011, sp. zn. II. ÚS 3508/10, či ze dne 15. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 1554/13.
13. Nejvyšší soud proto dovolání J. J. podle ustanovení § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2025
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu