21 Cdo 2671/2022-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní
věci žalobce R. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Faridem Alizey,
advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní č. 834/7, proti žalovanému Městu Český
Těšín se sídlem městského úřadu v Českém Těšíně, náměstí ČSA č. 1/1, IČO
00297437, zastoupenému JUDr. Miroslavem Richterem, advokátem se sídlem v
Karviné, Ciolkovského č. 282/24, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru,
vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 202/2017, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. listopadu 2021, č.
j. 16 Co 226/2021-185, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 2 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr.
Miroslava Richtera, advokáta se sídlem v Karviné, Ciolkovského č. 282/24.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 11. 2021,
č. j. 16 Co 226/2021-185, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje
splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2
o. s. ř., a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší
požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již
nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou
nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i
důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a
také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího
soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo
5461/2016). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní
náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na § 237 o. s. ř. a jeho citace (nebo jeho
části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou
uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být
dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci),
je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek
považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné pod
č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení
otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného
nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem,
argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti
dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky
odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne
25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že
„dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o
způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno,
jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury
dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3032/2013); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti
dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena
jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení
(nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného
nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit
(srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Omezil-li se dovolatel ve svém dovolání pouze na konstatování, že „přípustnost
dovolání žalobce vyvozuje dle ust. § 237 o. s. ř., neboť rozsudkem odvolacího
soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé“, pak je
nepochybné, že jeho dovolání výše uvedeným požadavkům nevyhovuje. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nejsou
způsobilé ani námitky, jimiž dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten,
který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.,
a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení § 237
o. s. ř. [zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž soudy
vycházely (namítá-li, že „tvrzení Krajského soudu, že soudní znalec MUDr. Nohelová pečlivě rozlišil a vysvětlil rozdíly práce čekatele a strážníka, kdy
znalecký posudek je přesvědčivý a nevzbuzuje žádné pochybnosti, je pouze
účelovým tvrzením“, že „Krajský soud si protiřečí, když v bodě 7 uvádí, že pro
znalce je po psychické stránce stejně náročný jako u práce strážníka a takto
vysvětluje své závěry posudku, kdy není rozdílu mezi čekatelem a strážníkem“,
že „paní Nohelová opakovaně odmítala rozlišit druh práce čekatele a strážníka“,
že je „evidentní, že soudní znalec nerozlišuje žádnou náročnost mezi denní a
noční prací“, že „není pravda dle tvrzení Krajského soudu, že by se znalkyně
přesvědčivě vypořádala s dotazy žalobce“, že žalobcem „bylo spolehlivě
vyvráceno, že čekatel není co do náročnosti práce obdobné jako u druhu práce
strážník“), a předestírá-li jiné skutkové závěry (namítá-li, že ke dni 30. 6. 2017, kdy mu byla dána výpověď „vedl již normální spokojený život se svou
partnerkou a dětmi“, že „už v době pracovní neschopnosti a vycházek pořádal a
organizoval ligové sportovní utkání, kde dohlížel na veřejný pořádek několika
stovek dětí i dospělých a neměl žádné zdravotní potíže“, že „vyvrátil tvrzení
soudního znalce, že nemohl ani dohlížet jako čekatel na přechodech pro chodce,
když … po celou dobu byl aktivním řidičem motorového vozidla a během celé doby
nebyl ani ošetřujícím lékařem upozorněn, že by řídit neměl“, že „po uplynutí
výpovědní lhůty ke dni 1. 9.
2017 pracoval jako sportovní manažer, kde náplň
práce byla nesrovnatelně obtížnější než čekatel a ke dni výpovědi již několik
měsíců neužíval žádnou medikaci, nebyl v pracovní neschopnosti a byl aktivním
spokojeným občanem bez jakýchkoliv příznaků“, že „žalobce byl schopen ke dni
výpovědi 30. 6. 2017 vykonávat nenáročný druh práce čekatel“, že „důvodem jeho
propuštění byla dlouhodobá politická diskriminace a šikana“, že „přišel o
práci, protože byl zneužit jeho podpis u veřejné zakázky a poukázal na to“), na
jejichž základě pak buduje své vlastní – od odvolacího soudu odlišné – právní
posouzení věci]. Námitka, že znalkyně neprovedla vyšetření žalobce, směřuje do
hodnocení odborného postupu znalce; hodnotit odborné závěry znalce však ani
soudu ani účastníku nepřísluší (srov. například závěry uvedené v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1182/2016). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v
dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 nelze
důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího
soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak
skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Pro úplnost je
nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím
soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů
odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu
svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například
důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003,
uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011). Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné
skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů
zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. přitom nelze úspěšně napadnout žádným
dovolacím důvodem (k tomu srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu, nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013,
sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. nezaloží ani námitky
dovolatele, že „okresní soud … zamítl návrh svědků k této věci“, že se „soudy
nevypořádaly s námitkami a doloženými důkazy žalobce o jeho aktuálním
zdravotním stavu“, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým
založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly
důvodné) představovat jen tzv.
jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud
přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li
dovolání přípustné. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem
řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná)
vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). V části, ve které směřuje proti části výroku I rozsudku odvolacího soudu, v níž
bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě
nákladů řízení státu, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1
písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné
proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).