Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Marka, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Němcem, advokátem, sídlem Kadaňská 3550/39, Chomutov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1390/2023-437 ze dne 29. 5. 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") domáhal po vedlejší účastnici zaplacení částky ve výši 743 226 Kč s příslušenstvím. Žalovaná částka měla představovat kapitalizované úroky z prodlení vedlejší účastnice při rozhodování o pojistném plnění a jeho výplatě.
3. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 21. 4. 2022 byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 15 743,75 Kč a co do částky 727 482,75 Kč byla žaloba zamítnuta. Obvodní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice byla v prodlení, avšak jeho počátek hodnotil jinak než stěžovatel. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2022.
4. Stěžovatelovo dovolání bylo odmítnuto napadeným usnesením s tím, že stěžovatel sice formuloval celkem pět dovolacích otázek, avšak ve vztahu k žádné z nich nevymezil, o jaký z případů přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu jde, tzn. který z předpokladů rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu či dosud neřešené právní otázky je u nich naplněn. Nejvyšší soud konstatoval, že není jeho úkolem vymezovat předpoklady přípustnosti na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí a nahrazovat tak plnění procesní povinnosti stěžovatele.
5. Stěžovatel odkazuje na obsah podaného dovolání a uvádí, že v něm otázky hmotného a procesního práva pregnantně formuloval a vysvětlil, v čem se soudy od předchozí rozhodovací praxe odchýlily. Upozorňuje na nálezy sp. zn. I. ÚS 2904/20 ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 410/20 ze dne 16. 6. 2020, sp. zn. I. ÚS 980/17 ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16 ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 1. 2015 a sp. zn. IV. ÚS 2659/20 ze dne 23. 3. 2021, přičemž z posledně jmenovaného obsáhle cituje.
6. Stěžovatel uvádí, že Nejvyšší soud rozhodl o jeho dovolání dva roky po jeho podání. Vzhledem k takto dlouhému řízení stěžovatel legitimně očekával, že se Nejvyšší soud jeho dovoláním řádně zabývá a napadené rozhodnutí věcně přezkoumává.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem také je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti poukazuje na několik nálezů Ústavního soudu týkajících se porušení práva na přístup k soudu a předpokladů přípustnosti dovolání, nijak však neuvádí, jaké konkrétní závěry z nich plynou pro nyní posuzovanou věc. Ani z obsáhlé citace z nálezu sp. zn. IV. ÚS 2659/20 nevyvozuje ve vztahu k napadenému rozhodnutí nic konkrétního, pouze obecně tvrdí, že otázky hmotného a procesního práva vznesl a že dovolání bylo bezvadné. Obsahem jeho ústavní stížnosti jsou výhradně obecná tvrzení bez konkrétní polemiky ve vztahu k závěrům napadeného rozhodnutí a absentuje v nich jakákoliv na jeho věc dopadající ústavněprávní argumentace.
9. Nejvyšší soud své závěry dostatečně srozumitelně odůvodnil. V jeho postupu neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovateli přisvědčit, že by napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 1. října 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu