Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Mgr. Davidem Ublem, pověřeným zaměstnancem odboru odškodňování, proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2025 č. j. 36 Co 167/2025-56, ve znění opravného usnesení ze dne 3. července 2025 č. j. 36 Co 167/2025-64, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Milana Kopeckého, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka byla účastnicí řízení o náhradě újmy a poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup, spočívající v nepřiměřené délce řízení, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 2. 2025 č. j. 27 C 178/2024-41 rozhodl, že co do částky 139 733 Kč s příslušenstvím se řízení zastavuje (výrok I), neboť již byla tato část stěžovatelkou vedlejšímu účastníkovi uhrazena, a v částce 110 267 s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok II). Obvodní soud pro Prahu 2 dále uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost uhradit stěžovatelce náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok III).
3. Na základě odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení tak, že potvrdil zamítavý výrok soudu prvního stupně, zrušil výrok o náhradě nákladů řízení a sám rozhodl tak, že je stěžovatelka povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 14 342 Kč (výrok I); dále rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Městský soud shledal, že úspěšnou stranou sporu byl právě vedlejší účastník, neboť mu stěžovatelka zadostiučinění zaplatila po podání žaloby ze své vůle.
4. Proti napadenému rozsudku se stěžovatelka brání s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Městský soud totiž dle stěžovatelky nesprávně posoudil míru úspěchu účastníků ve věci a dle tohoto chybného posouzení rozhodoval o náhradě nákladů řízení. Nerespektoval tím jak znění zákona, tak ustálenou judikaturu, dle které plná náhrada nákladů náleží žalobci v řízení podle zák. č. 82/1998 Sb. pouze tehdy, pokud prokáže v řízení základ svého nároku, nebo pokud v přiznání a vyplacení zadostiučinění dojde po uplynutí šestiměsíční lhůty. Ani jedna z těchto situací však v řízení nenastala, a nebylo tak namístě vedlejšímu účastníkovi přiznat náhradu nákladů řízení na úkor stěžovatelky.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, který byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je řádně zastoupena zmocněnou osobou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť zákon stěžovatelce nepřiznává další procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (článek 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když dojde k porušení podústavní normy, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 ).
8. Ústavní soud se problematice nákladů řízení věnuje ve stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.), kde v bodě 34 uvádí, že: "Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (...). Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti.
Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil; stejně jako pro závěr o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nepostačí toliko tvrzené porušení zákona."
9. Tím spíše je postup Ústavního soudu omezený ve vztahu k rozhodnutím o nákladech řízení, které jsou bagatelní, tj. do částky 50 000 Kč [srov. § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Stížnosti proti takovým rozhodnutím se považují za zjevně neopodstatněné, neprokáže-li stěžovatel zcela mimořádné okolnosti takového ústavněprávního významu, že by zásah Ústavním soudem opodstatnily (viz citované stanovisko pléna nebo usnesení ze dne 17. 7. 2025 sp. zn. III. ÚS 1263/25 , body 8 a 9).
10. Takové okolnosti stěžovatelka však v ústavní stížnosti netvrdila ani neprokázala. Ze samotného napadeného rozhodnutí současně nevyplývá, v čem by takové okolnosti spočívaly, a Ústavní soud sám žádné (jiné) pochybení nezjistil. Byť může být závěr stěžovatelky o pochybení městského soudu na zákonné úrovni opodstatněný, na výše uvedené argumentaci Ústavního soudu to ničeho nezmění.
11. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nebylo zasaženo do základních práv stěžovatelky. Postupoval proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu