Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. D. K., zastoupené Mgr. Ivo Siegelem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 38, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2010, čj. 62 Co 325/2010 - 396, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 6. 2010, čj. 13 C 250/2006 - 381, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti uvedla, že Obvodní soud pro Prahu 8 (dále "soud prvního stupně") jí k doplnění dovolání ustanovil advokáta a současně stanovil lhůtu deseti dnů k tomuto doplnění (do 28. června 2010). Vzhledem k tomu, že advokát sepsal dovolání až 28. června 2010, neměla stěžovatelka možnost se k němu vyjádřit. Podle jejího názoru soudu nepřísluší v rámci úpravy vedení řízení svévolně měnit lhůtu pro doplnění dovolání. Pokud vydal usnesení, jímž stanovil lhůtu pro doplnění dovolání bez ohledu na to, zda se je v ní podaří stanovenému zástupci doručit, jedná se o zjevné porušení občanského soudního řádu. Takový výrok navíc není možné sloučit s výrokem o ustanovení právního zástupce, proti kterému je přípustné odvolání. Jestliže usnesení soudu prvního stupně obsahuje jediný výrok s poučením, že jej lze napadnout odvoláním, jedná se o pochybení spočívající v nesprávném spojení výroků a v nedostatečném poučení o tom, že proti jeho části odvolání přípustné není.
Ačkoli stěžovatelka v odvolání neuvedla, že napadá tu část usnesení, kterou byla stanovena lhůta pro doplnění dovolání, měl Městský soud v Praze (dále "odvolací soud"), vzhledem k tomu, že napadené usnesení obsahovalo pouze jediný výrok, vyhodnotit, že odvolání je nutno vztáhnout na celé napadené usnesení. Z odůvodnění jeho usnesení se jeví, že se jím nezabýval, když ho zlehčuje tvrzením, že je částečně zmatečné proto, že se stěžovatelka domáhá ustanovení téhož zástupce, který jí byl soudem prvního stupně již ustanoven.
Na základě nezákonného zkrácení lhůty pro doplnění dovolání došlo k zásahu do práva stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces a byla jí odňata možnost využít, při podání mimořádného opravného prostředku, odborné pomoci právního zástupce ve stejné míře jako účastník, který je schopen zajistit si odbornou právní pomoc vlastními prostředky. Stěžovatelka závěrem navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že její náklady na zastoupení v řízení o ústavní stížnosti zaplatí stát.
Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudní rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Ústavní soud poté, co se seznámil s argumenty stěžovatelky obsaženými v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených usnesení, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka spatřuje porušení svého práva na přístup k soudu, dodržování zákonnosti a principu rovnosti účastníků ve skutečnosti, že jí soud prvního stupně v usnesení, jímž jí ustanovil advokáta, určil pro doplnění jejího dovolání pouze lhůtu v délce deseti dnů.
Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze napadnout pouze aktuální, trvající zásah orgánu veřejné moci a stěžovatelka tímto zásahem musí být již nebo ještě postižena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 , dále též usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 26/03 ,
II. ÚS 443/03 ,
III. ÚS 373/04 ,
II. ÚS 532/04 ,
III. ÚS 451/05 ,
III. ÚS 450/06 ,
III. ÚS 991/07 ,
III. ÚS 432/08 ). Z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu však vyplývá, že ustanovený právní zástupce stěžovatelky její dovolání dne 29. června 2010 již doplnil.
Jakkoliv jsou námitky stěžovatelky ohledně poněkud zmatečně uvedené lhůty (způsobené zřejmě citací lhůty obsažené ve výzvě k odstranění vad) pro doplnění jejího dovolání napadeným usnesením soudu prvního stupně opodstatněné, v situaci, kdy k doplnění dovolání již došlo, nejedná se o aktuální a tedy trvající zásah do jejích práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu. Uvedené plně dopadá i na její výtky ohledně nepřípustného "spojení" výroků o ustanovení advokáta a lhůtě k odstranění vad. Ústavní soud tak neshledal v postupu obecných soudů v její věci nic, čím by zasáhly do jejích shora uvedených práv a co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny.
Vzhledem ke shora uvedenému byla ústavní stížnost stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nepřichází v úvahu náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem ve smyslu § 83 a § 84 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 26. října 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu