Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jaroslava Pospíšila, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem, sídlem Pavelčákova 14, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 1102/2025-308 ze dne 30. 5. 2025, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Jindřicha Pospíšila, Hany Walweelové a Miluše Fojtové, jako vedlejších účastníků řízení, takto Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel byl účastníkem dědického řízení vedeného u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 66 D 187/2018 po zůstaviteli Zdeňku Pospíšilovi.
2. Stěžovatel uvádí, že v dědickém řízení uplatnil nároky z titulu § 1693 odst. 3 občanského zákoníku, neboť měl přispět ze svých prostředků značnou měrou k udržení a zvětšení zůstavitelova majetku. Nedostal však prostor tvrdit (a důkazně doložit) rozhodné skutečnosti ke svému nároku, neboť mu v okamžiku jeho uplatnění nebyly konkrétně známy. Soudní komisařka totiž měla jeho nároky chybně posoudit jako nároky podle § 173 věty druhé zákona o zvláštních řízeních soudních a nesprávně jej odkázat do sporného řízení.
3. Stěžovatel tvrdí, že rozhodné skutečnosti v potřebném rozsahu zjistil až po pravomocném skončení dědického řízení, a podal proto k Okresnímu soudu v Olomouci návrh na povolení obnovy řízení. Okresní soud však jeho návrh zamítl, s čímž se ztotožnil rovněž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl. Připomněl, že žaloba na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a nelze ji proto vykládat extenzivně, a poukázal na závěr odvolacího soudu, vyvracející tezi, že by stěžovatel bez své viny nemohl uplatnit relevantní skutečnosti a důkazy ve vztahu k tvrzenému nároku.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále polemizuje se závěry Nejvyššího soudu. Uvádí, že soudní komisařka se v důsledku nesprávného procesního názoru odmítla zabývat rozhodnými skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem (byť byly nedostatečné a nekonkrétní). Stěžovatel proto nemohl rozhodné skutečnosti uplatnit vinou nesprávného postupu soudní komisařky, nikoli vinou vlastní. Jelikož stěžovatel tyto skutečnosti neznal natolik konkrétně a přesně, aby je mohl uplatnit, ale tyto znalosti nabyl až po pravomocném skončení dědického řízení, naplnil tím podmínky pro obnovu dědického řízení. Nelze mu přitom klást za vinu, že je řádně neuplatnil v dědickém řízení. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu proto mělo být porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
5. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
7. V nyní posuzované věci Ústavní soud ve světle stížnostní argumentace žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal. Nejvyšší soud poukázal na závěry odvolacího soudu, že je vyloučeno, aby stěžovatel v průběhu dědického řízení nevěděl o tom, jaké investice a v jakém rozsahu byly provedeny a komu byly hrazeny. Současně uvedl, že "odvolací soud náležitě přihlédl i k počínání dovolatele v průběhu pozůstalostního řízení, jestliže poukázal na to, že poté, co dovolatel u jednání dne 18.
3. 2018 uplatnil "pohledávku z titulu investic do nemovitých věcí zůstavitele ve výši cca 800 000 Kč", ostatní dědicové požadovali, aby je seznámil s fakturami a prokázal, že náklady hradil on a nikoli zůstavitel. Ačkoli soudní komisařka mimo jiné za tímto účelem jednání odročila na 5. 4. 2018, dovolatel následně nijak nekonal a z jednání se pro nemoc, kterou však nedoložil, omluvil. Ani v rámci dalšího jednání dne 10. 4. 2018 "ničeho stran svého uplatněného nároku netvrdil ani nedokládal"." Na uvedené skutečnosti přitom stěžovatel v ústavní stížnosti relevantně nereagoval a nevyvrátil je.
Závěr, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy vadného právního posouzení či procesně právních vad, přitom nevyvolává žádné ústavněprávní pochybnosti. Nelze zároveň pominout, že stěžovatel v ústavní stížnosti fakticky nerozvádí ani žádnou ústavněprávní argumentaci.
8. Ústavní soud proto návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. prosince 2025
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu