USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci pozůstalosti po zůstaviteli Z. P., zemřelému dne 3. ledna 2018, za účasti 1) J. P., zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova č. 441/14, 2) J. P., 3) H. W. a 4) M. F., účastníci 2) až 4) zastoupeni JUDr. Zdeňkem Sochorcem, advokátem se sídlem v Popovicích č. 9, o žalobě na obnovu řízení podané J. P. proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 10.4.2018 č.j. 66 D 186/2018-82, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 228/2021, o dovolání J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. května 2024 č.j. 75 Co 56/2024-244,
I. Dovolání J. P. se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.) :
1. Dovolání J. P. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30.5.2024 č.j. 75 Co 56/2024-244 ve věci samé není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť závěr odvolacího soudu o tom, že dovolatelem tvrzené „dodatečně zjištěné“ skutečnosti a „důkazní novoty“ k prokázání investic vynaložených na rekonstrukci domu zůstavitele nepředstavují důvod pro obnovu řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. 2. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce „nových“ skutečností a důkazů podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. vychází z názoru, že institut žaloby na obnovu řízení představuje výjimečné prolomení právní moci rozhodnutí, a tedy i právní jistoty účastníků a často i třetích osob; proto ustanovení jej upravující nelze vykládat extenzivně. Obnovu řízení lze zpravidla povolit jen tam, kde účastník v původním řízení neměl objektivně žádnou vinu na tom, že neuplatnil (nemohl uplatnit) relevantní skutečnosti nebo důkazy (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.9.2016 sp. zn. 22 Cdo 2431/2016 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2019 sp. zn. 22 Cdo 498/2019). Vzhledem k tomuto pojetí institutu obnovy řízení proto skutečnosti a důkazy, které má na mysli ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., jsou (ve srovnání s původním řízením) „nové“ pouze tehdy, jestliže účastník řízení – přestože v době původního rozhodnutí objektivně existovaly – je nemohl bez své viny použít například proto, že o nich nevěděl, a současně jestliže ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost tvrzení nebo důkazní povinnost (srov. např. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.7.1973 sp. zn. 9 Co 468/73, uveřejněné pod č. 19 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.7.2005 sp. zn. 22 Cdo 1303/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5.12.2013 sp. zn. 21 Cdo 215/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2017 sp. zn. 33 Cdo 3288/2016). Posouzení otázky, zda v konkrétním případě dovolatel mohl (či nemohl) při aktivitě, kterou lze očekávat od účastníka řízení při uplatňování jeho práv, použít skutečnosti či důkazy „bez své viny“, vždy záleží na úvaze soudu; tuto úvahu může dovolací soud zpochybnit jen v případě její zjevné nepřiměřenosti. Protože tu jde o vyvolání mimořádného zásahu do právní moci soudního rozhodnutí je třeba při posuzování „viny“ dovolatele používat „měřítka spíše přísnějšího než blahovolného“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.10.2009 sp. zn. 28 Cdo 470/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9.12.2019 sp. zn. 22 Cdo 3595/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2.7.2018 sp. zn. 28 Cdo 1408/2018 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.8.2019 sp. zn. 22 Cdo 1946/2019). Na uvedených obecně přijímaných právních závěrech dovolací soud nadále setrvává. 3. Ve smyslu těchto právních závěrů odvolací soud v projednávané věci náležitě zkoumal, zda konkrétní informace o rozsahu, charakteru a výši výdajů vynaložených dovolatelem na rekonstrukci domu zůstavitele a důkazy k prokázání úhrady těchto výdajů z prostředků dovolatele (čestná prohlášení dodavatelů o provedení stavebních prací v letech 2010 až 2013, výpis z běžného účtu dovolatele za březen 2011 a tabulka s přehledem materiálu), dovolatel nemohl uplatnit v původním (pozůstalostním) řízení „bez své viny“. Důvodně přitom akcentoval, že je to především sám dovolatel, kdo tvrdí, že práce související s rekonstrukcí domu zůstavitele financoval, a tudíž „je z logiky věci vyloučeno“, aby již v průběhu pozůstalostního řízení v roce 2018 nevěděl o tom, jaké investice a v jakém rozsahu byly provedeny a komu byly hrazeny. Zároveň odvolací soud náležitě přihlédl i k počínání dovolatele v průběhu pozůstalostního řízení, jestliže poukázal na to, že poté, co dovolatel u jednání dne 18.3.2018 uplatnil „pohledávku z titulu investic do nemovitých věcí zůstavitele ve výši cca 800.000 Kč“, ostatní dědicové požadovali, aby je seznámil s fakturami a prokázal, že náklady hradil on a nikoli zůstavitel. Ačkoli soudní komisařka mimo jiné za tímto účelem jednání odročila na 5.4.2018, dovolatel následně nijak nekonal a z jednání se pro nemoc, kterou však nedoložil, omluvil. Ani v rámci dalšího jednání dne 10.4.2018 „ničeho stran svého uplatněného nároku netvrdil ani nedokládal“. Jestliže za tohoto stavu, kdy nelze sdílet úvahu dovolatele, že mu „soudní komisař neposkytl dostatečný procesní prostor“, dospěl odvolací soud k závěru, že „nelze dovozovat, že by dovolatel nezavinil nesplnění povinností k tvrzenému nároku a že by bez své viny skutečnosti a důkazy nemohl uplatnit v původním řízení“, jde o úvahu, kterou za daných okolností konkrétní věci nelze považovat za zjevně nepřiměřenou. 4. Namítá-li dovolatel, že soudní komisařka jím uplatněný nárok z titulu investic do nemovitého majetku zůstavitele „chybně posoudila jako nárok dle ust. § 173 věta druhá z.ř.s., v důsledku čehož se jím odmítla zabývat“ a neposkytla dovolateli „potřebné poučení“, potom přehlíží, že žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad; k tomu podle povahy rozhodnutí a povahy namítaného pochybení slouží jiné opravné prostředky – odvolání, dovolání, žaloba pro zmatečnost (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.1.2011 sp. zn. 33 Cdo 3502/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.1.2012 sp. zn. 32 Cdo 4183/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2016 sp. zn. 21 Cdo 1828/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.5.2022 sp. zn. 21 Cdo 40/2022). 5. Z vyjádření dovolatele, že podává dovolání „do všech výroků“ napadeného rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že dovoláním napadá rovněž výrok, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení. V tomto směru však dovolání rovněž není přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. h) o.s.ř.]. 6. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání J. P. – aniž by se mohl věcí dále zabývat – podle ustanovení § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl. 7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2025
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D. předseda senátu