U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci
žalobce Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká
1024/11a, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 45797072, zastoupeného Mgr.
Petrem Mimochodkem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Nuselská 375/98, proti
žalovanému P. K., zastoupenému JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem, se sídlem v
Bílovci, Slezské náměstí 14, o žalobě na obnovu řízení podané žalobcem, vedené
u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 130/2009, o dovolání žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. dubna 2011, č. j. 15 Co
442/2010-49, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce napadl dovoláním v záhlaví označené usnesení, kterým Krajský soud v
Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. května 2010, č.
j. 18 C 130/2009-29, jímž byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení ve věci vedené
u tamějšího soudu pod sp. zn. 60 C 102/99.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s.
ř.“) dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to
zákon připouští. V souzené věci dovolání přípustné není.
Podle ustanovení § 238 o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího
soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým
bylo rozhodnuto o žalobě na obnovu řízení [odstavec 1 písm. a)]. Ustanovení §
237 platí obdobně (odstavec 2).
O případ obdobný případům popsaným v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.
s. ř. se v souzené věci nejedná (napadené rozhodnutí je rozhodnutím
potvrzujícím a rozhodnutí soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jímž
by tento soud rozhodl jinak a jež by bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího
soudu). Dovolání pak nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť usnesení odvolacího soudu nemá po právní
stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel žádnou právní otázku v intencích posledně citovaného ustanovení
výslovně neformuloval a na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze
usuzovat ani z argumentace, jejímž prostřednictvím polemizuje s právním
posouzením odvolacího soudu, neboť dovoláním zpochybněné právní závěry, na
nichž spočívá napadené rozhodnutí, odpovídají judikatuře dovolacího soudu.
Výklad ustanovení § 228 o. s. ř. je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu
ustálen v tom, že žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého
lze dosáhnout nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení
zjištěn úplně nebo správně, a žalobou na obnovu řízení se tudíž nelze domáhat
nápravy případných pochybení při právním posouzení věci nebo procesněprávních
vad [srov. např. usnesení ze dne 18. prosince 2003, sp. zn. 20 Cdo 1948/2002,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 2, ročník 2004, pod číslem
27, usnesení ze dne 17. března 2004, sp. zn. 26 Cdo 471/2004, uveřejněné v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále
jen „Soubor“), pod číslem C 2581, svazek 29, a usnesení ze dne 16. dubna 2004,
sp. zn. 26 Cdo 645/2003, in www.nsoud.cz]. Není pak naprosto žádných
pochybností o tom, že závěr o neplatnosti smlouvy je závěrem právním, že jde o
výsledek právního posouzení (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 114/96, uveřejněného pod číslem 63/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a že neplatnost smlouvy, bez zřetele
na to, zda jde o neplatnost absolutní, je vlastností právního úkonu, jeho
kvalitou z hlediska právního, nikoliv skutečností (prvkem objektivní reality)
ve smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z rozhodnutí Nejvyššího
soudu, jimiž dovolatel argumentuje (z rozsudku ze dne 27. listopadu 2003, sp.
zn. 21 Cdo 818/2003, a usnesení ze dne 5. ledna 2005, sp. zn. 22 Cdo
2815/2004), opačný závěr v žádném případě nevyplývá, jak správně dovodil již
odvolací soud.
V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu je též závěr odvolacího soudu, že
rozsudek ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2194/2007, v jehož rámci
Nejvyšší soud v jiném řízení mezi týmiž účastníky o jinou pohledávku posoudil
jako absolutně neplatnou tutéž smlouvu o prodeji podniku ze dne 1. června 1998,
z níž soudy v řízení, jehož obnovy se dovolatel domáhá, dovodily závěr o
nedostatku pasivní věcné legitimace žalovaného, není rozhodnutím, které jako
důvod obnovy řízení stanoví § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Nejvyšší soud ve
své judikatuře vyložil, že takovým rozhodnutím zákon míní rozhodnutí o
předběžných otázkách ve smyslu ustanovení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., to jest
případy, když příslušný orgán rozhodl odlišně o předběžné otázce, jestliže byl
soud rozhodnutím předchozím vázán (§ 135 odst. 1) či z dřívějšího rozhodnutí
vycházel (§ 135 odst. 2), anebo posoudil-li předběžnou otázku sám (§ 135 odst.
2) a poté bylo zjištěno, že příslušný orgán kdykoli vydaným rozhodnutím ji
posoudil jinak (srov. např. rozsudek ze dne 15. srpna 1996, sp. zn. 2 Cdon
133/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č. 4, ročník 1997, pod
číslem 33, a usnesení ze dne 28. ledna 1999, sp. zn. 20 Cdo 322/1998,
uveřejněné pod číslem 48/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud se nemýlí v názoru, že rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze
dne 7. prosince 2006, sp. zn. 5 Cmo 255/2005-134, jež bylo – s odlišným právním
posouzením v otázce platnosti smlouvy o prodeji podniku – zrušeno rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2194/2007, za takové
rozhodnutí považovat nelze. Skutečnost, že jiný soud v jiném řízení, nevyjímaje
Ústavní soud či Nejvyšší soud, posoudil vymezenou právní otázku jinak, důvod
obnovy řízení podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nezakládá (srov.
např. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 133/96, rozhodnutí
R 48/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo
2948/2000, uveřejněný v Souboru pod číslem C 67, svazek 1/2001, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2011, sp. zn. 32 Cdo 540/2011, in
www.nsoud.cz).
V situaci, kdy Nejvyšší soud z hlediska uplatněných dovolacích námitek
neshledal ani jiné okolnosti, které by činily napadené rozhodnutí odvolacího
soudu ve věci samé zásadně významným po právní stránce, a kdy dovolání ani v
části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení není
přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), nelze než uzavřít, že dovolání směřuje
proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 ve spojení s § 218 písm. c) o. s.
ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; žalovanému,
který by měl na jejich náhradu právo, podle obsahu spisu takové náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. ledna 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu