26 Cdo 645/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc.
JUDr. Věry Korecké, CSc. a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Roberta Waltra
ve věci žalobce J. H., zastoupeného advokátem, proti žalované H. H.,
zastoupené advokátkou, o obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5
pod sp.zn. 7 C 414/2001, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 28. listopadu 2002, č.j. 64 Co 290/2002-78, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 1.200,-Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Obvodní soud pro Prahu 5 (soud prvního stupně) usnesením ze dne 28. 6.
2002, č.j. 7 C 414/2001-60, zamítl návrh žalované na povolení obnovy řízení ve
věci vedené u téhož soudu pod sp.zn. 7 C 470/2000 a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze
dne 28. 11. 2002, č.j. 64 Co 290/2002-78, usnesení soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná
neprokázala splnění podmínek obnovy řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) a b)
o.s.ř. To, že skutečnosti a důkazy, které objektivně existovaly v době
původního řízení a které by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí
nemohly být v původním řízení použity, jde k tíži žalované, která tuto situaci
zavinila, neboť po odchodu z bytu, k němuž svědčilo účastníkům právo
společného nájmu (jehož zrušení bylo předmětem původního řízení) porušila
povinnost ohlásit správnímu orgánu místo svého přechodného pobytu, a
nezajistila si doručování písemností jí určených; proto jí byl soudem prvního
stupně v původním řízení – poté, co soud vyčerpal všechny dostupné možnosti ke
zjištění místa jejího skutečného pobytu – ustanoven z důvodu neznámého pobytu
opatrovník. Pokud žalovaná zpochybňuje opodstatněnost ustanovení opatrovníka v
původním řízení a snaží se žalobou na obnovu řízení zvrátit rozsudek v původním
řízení vydaný, není podle názoru odvolacího soudu takovýto postup možný, neboť
žalobou na obnovu řízení lze dosáhnout nápravy ve věci, kde nebyl správně
zjištěn skutkový stav, a nelze se domáhat nápravy případných pochybení při
právním posouzení či procesněprávních vad. Odvolacímu soudu proto nepřísluší,
aby se při přezkumu rozhodnutí o obnově řízení zabýval (žalovanou) tvrzenými
okolnostmi, které by z hlediska svého obsahu „snad spíše obstály jako důvody
zmatečnosti“.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a o tvrzení, že napadené
rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. V dovolání uplatnila dovolací
důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím odvolacímu
soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že neprokázala splnění podmínek obnovy
řízení dle § 228 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že se o rozsudku soudu
prvního stupně vydaném dne 7. 2. 2001 v původním řízení dozvěděla až po
nahlédnutí do spisu dne 15. 8. 2001, a nemohla tudíž uplatnit v původním řízení
skutečnosti a důkazy, které by pro ni mohly přivodit příznivější rozhodnutí. Za
rozhodnou považuje skutečnost, že tato situace nastala výlučně vinou žalobce a
vyslovuje nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že soud prvního stupně
vyčerpal všechny možnosti ke zjištění místa jejího pobytu. Namítá, že jí
opatrovník neměl být ustanoven, že „rozsah pověření opatrovníka nebyl
zřejmý“, a vyjadřuje pochybnost, zda mohl proti rozsudku soudu
prvního stupně vydanému v původním řízení podat odvolání; z toho dovozuje
existenci vad původního řízení a nedostatek svého zavinění na tom,
že v tomto řízení neuplatnila skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které pro ni
mohly přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Dovolatelka má za to, že pokud
by odvolací soud (i soud prvního stupně) vzal do úvahy všechny okolnosti jejího
případu a celou záležitost hodnotil ve všech souvislostech, pak by její
zavinění neshledal. Namítá dále, že z napadeného usnesení odvolacího soudu
(i soudu prvního stupně) není zřejmé „podle jakého předpisu, co do časové
platnosti … postupoval“, a že toliko v odůvodnění svého rozsudku konstatoval,
že „přezkoumal napadené usnesení, včetně řízení, které předcházelo jeho
vyhlášení podle § 112 a § 212a občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.
1. 2000, a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné“; z toho dovozuje, že
napadené rozhodnutí je vadné. Konečně pak namítá, že v rozhodnutích soudů obou
stupňů je jako sídlo její právní zástupkyně nesprávně uvedeno „P.“ namísto
správného „P.“, kam jí bylo též doručováno. Navrhla, aby usnesení soudů obou
stupňů byla zrušena věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se ve svém dovolacím vyjádření ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem, vyvracel námitky dovolatelky o tom, že zavinil situaci, o
kterou tato opírá důvody obnovy řízení a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím
odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným
po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000).
Podle bodu 16. téže části a hlavy citovaného zákona pak platí, že návrhy na
obnovu řízení proti rozhodnutím vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se
projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů.
Jestliže v původním řízení, o jehož obnovu jde, bylo rozhodnuto rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 5 dne 7. 2. 2001, pak odvolací soud musel odvolání
projednat podle občanského soudního řádu ve znění účinném po novele provedené
zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2001 (v odůvodnění
napadeného rozsudku zřejmě omylem uvedeno od 1. 1. 2000), neboť postup podle
části dvanácté, hlavy první, bodu 16. tohoto zákona nepřicházel v úvahu. Se
zřetelem k tomu dovolací soud postupoval v dovolacím řízení podle občanského
soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 (dále též jen „o.s.ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241, § 241a
odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností tohoto mimořádného opravného
prostředku.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jestliže napadeným rozhodnutím je usnesení odvolacího soudu, jímž bylo
potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o žalobě na
obnovu řízení, je dovolání ve smyslu § 238 odst. 1 písm. a) o.s.ř. přípustné za
podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238 odst.
2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. nepřipadá v
úvahu, neboť usnesení soudu prvního stupně, kterým byl zamítnut návrh na obnovu
řízení, nepředcházelo dřívější - odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož
soudu, lze o přípustnosti dovolání uvažovat jen z pohledu ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 238 odst. 1 písm. a),
odst. 2 o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení, jímž odvolací soud
potvrdil usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o žalobě na obnovu
řízení, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237
odst. 3 ve spojení s § 238 odst. 2 o.s.ř.).
Vzhledem k obsahu dovolání a při vázanosti uplatněným dovolacím důvodem podle §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (včetně jeho obsahového vymezení), by bylo možno
zásadní právní význam napadeného usnesení spojovat s otázkou, zda případné
nesplnění podmínek pro ustanovení opatrovníka účastníku neznámého pobytu v
původním řízení může být důvodem obnovy tohoto řízení podle § 228 odst. 1 písm.
a) o.s.ř. (dovolatelka netvrdí, že řádně splnila povinnost označit důkazy,
avšak jí navržený důkaz nemohl být proveden - § 228 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.);
avšak vzhledem k tomu, že tato otázka byla již v rozhodovací praxi dovolacího
soudu vyřešena, nelze ve vztahu k ní shledat dovolání ve smyslu ustanovení §
237 odst. l písm. c) o.s.ř. (ve spojení s § 238 odst. 2 o.s.ř.) přípustným.
Podle ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. může účastník návrhem na obnovu
řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo
rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí a důkazy, které bez
své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za
podmínek uvedených v ustanovení § 205a a 211a též před odvolacím soudem, pokud
mohou přivodit pro něho příznivější rozhodnutí ve věci.
Výklad uvedeného ustanovení je v právní praxi (srov. Občanský soudní řád,
Komentář, C.H.Beck, 6. vydání 2003, II. díl, str. 997, 998) ustálen v tom, že
žaloba na obnovu řízení je právním institutem, pomocí kterého lze dosáhnout
nápravy ve věci, v níž nebyl skutkový stav v původním řízení zjištěn úplně nebo
správně. Žalobou na obnovu řízení se nelze domáhat nápravy případných pochybení
při právním posouzení věci nebo procesněprávních vad. Skutečnosti a důkazy (o
„rozhodnutí“ v dané věci jít nemůže), jež má na mysli ustanovení § 228 odst. 1
písm. a) o.s.ř., jsou nové tehdy, jestliže účastník řízení – přestože v době
původního rozhodnutí existovaly – je nemohl bez své viny (proto, že o nich
nevěděl, a ani jinak z procesního hlediska nezavinil, že nesplnil povinnost
tvrzení nebo důkazní povinnost) použít.
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 28. 5. 2003, sp.zn. 20 Cdo 1173/2002,
uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, C 1964, zaujal
právní názor, podle kterého věděl-li účastník řízení zastoupený opatrovníkem
ustanoveným mu soudem o skutečnostech nebo důkazech v době, kdy probíhalo
původní řízení, nemůže se v návrhu na obnovu řízení dovolávat jejich novosti, i
když jeho opatrovník o nich nevěděl. Námitka účastníka řízení, že mu neměl být
ustanoven opatrovník, který jej v řízení zastupoval, neboť předpoklady pro
takové opatření nebyly splněny, je uplatnitelná řádným opravným prostředkem
proti rozhodnutí soudu vydaném v řízení vedeném s opatrovníkem. V odůvodnění
uvedeného usnesení je dále odkaz na právní názor vyjádřený v usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99,
uveřejněném v časopise Soudní judikatura 4/2000 pod č. 45, podle něhož důvodem
obnovy řízení nemůže být nesprávný procesní postup soudu (zde ustanovení
opatrovníka bez náležitého vyšetření rozhodných okolností) v řízení, o jehož
obnovu se žádá. V této souvislosti lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 18. 12. 2003, sp.zn. 20 Cdo 1948/2002, v němž se uvádí, že nedostatek
řádného zastoupení účastníka v původním řízení může představovat toliko
procesní vadu původního řízení, jež nejenže není (jako taková) relevantně
přenositelná do řízení o jeho obnovu, především však o ní platí, že
„skutečnost“ ve smyslu „skutkovém“ (podle § 228 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.)
nezakládá.
Závěry shora vyjádřené, byť se týkají výkladu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a)
občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000, jsou použitelné i
za současné právní úpravy, tj. podle úpravy uvedeného důvodu obnovy řízení
obsažené v občanském soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem
č. 30/2000 Sb., neboť znění ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř. je - s
výjimkou, týkající se odvolacího řízení (o níž v dané věci nejde) - obsahově
shodné s ustanovením § 228 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve
znění účinném do 31. 12. 2000.
Dospěl-li tedy v souzené věci odvolací soud k závěru, že důvod obnovy řízení ve
smyslu ustanovení § 228 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není dán, je tento jeho závěr
v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Se zřetelem k uvedenému nebylo právně
významné zabývat se otázkou případného zavinění žalované ve vztahu k
neuplatnění skutečností a důkazů v původním řízení. Námitka dovolatelky, že v
záhlaví napadeného usnesení není uvedena skutečná adresa její právní
zástupkyně, nemůže mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu,
zvláště když právní zástupkyni žalované bylo toto rozhodnutí doručeno.
Se zřetelem k uvedenému dovolací soud dovolání žalované jako nepřípustné podle
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b
odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovanou k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v
souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto
náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.125,- Kč (§ 2 odst. 1, § 10
odst. 1 a 3, § 15 ve spojení s § 14 ost. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000
Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí
vedle odměny (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné soudní rozhodnutí,
může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16.dubna 2004
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v.r.
předsedkyně senátu