Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného Mgr. Bc. Hanou Vančurovou, advokátkou, sídlem Řeznická 367/1, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. května 2025 č. j. 77 Co 67/2024-1110, jako účastníka řízení, a 1) V. H. a 2) nezletilého Š. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je otázka rozsahu styku otce s nezletilým synem.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že stěžovatel a vedlejší účastnice č. 1 jsou rodiči nezletilého vedlejšího účastníka řízení č. 2. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") k odvolání rodičů změnil v návětí označeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí o změně úpravě styku tak, že stěžovatel je oprávněn se se synem stýkat každý lichý týden v pondělí od 17.00 do 18.00 hodin v prostorách Krizového centra pro děti a dospívající v B. za přítomnosti pracovníka tohoto centra. Krajský soud vyšel z podstatné změny okolností spočívající v tom, že od prázdnin 2024 nezletilý zcela odmítá kontakt s otcem. Současně naznal, že jeho důvody nejsou natolik závažné, aby kontakt s otcem zcela ustal. Proto stanovil uvedený asistovaný styk mezi otcem a synem tak, aby v dohledné době byli schopni alespoň minimálního kontaktu mimo prostory krizového centra.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti (ve znění podání ze dne 27. srpna 2025, jímž opravil chyby v psaní) navrhuje zrušení v návětí uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 2 a 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále podle čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle čl. 9 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte, jakož i čl. 1 a čl. 90 Ústavy. Stěžovatel tvrdí, že se krajský soud spokojil pouze s tvrzením nezletilého, aniž by dostatečně zkoumal jeho ambivalentní postoj a zadal stěžovatelem navrhovaný posudek za účelem zjištění, zda nedochází k manipulaci s dítětem. Krajský soud se údajně též nevypořádal s tím, proč určil pouze velmi omezený asistovaný styk bez další úpravy styku neasistovaného. Z rozsudku podle stěžovatele není zřejmé, kdy bude nastaven styk neasistovaný, což je podle něj v rozporu s judikaturou Ústavního soudu. Rozhodnutí krajského soudu též stěžovatel označil za překvapivé. Konečně stěžovatel poznamenal, že byl vyřazen z jakékoliv rodičovské role, aniž by tomu svědčil jakýkoliv zákonný důvod.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud přistupuje k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech zdrženlivě. Obecné soudy mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci (usnesení ze dne 18. února 2025
sp. zn. II. ÚS 299/25
, bod 12). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi úzký. Přezkum rozhodnutí obecných soudů se koncentruje na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, respektive které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (usnesení ze dne 12. června 2024
sp. zn. I. ÚS 1253/24
a judikatura tam citovaná). K takovým vadám v nyní posuzovaném případu nedošlo.
6. Nelze přisvědčit stěžovatelovým námitkám ohledně zjišťování skutkového stavu. Krajský soud nevycházel pouze z tvrzení nezletilého. Pohled třináctiletého vedlejšího účastníka č. 2 vzal v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu [např. nález ze dne 28. února 2018
sp. zn. II. ÚS 2866/17
(N 39/88 SbNU 535)] v úvahu s ohledem na jeho participační práva a na skutečnost, že je důležitým subjektem řízení, nikoliv pouhým objektem. Nelze souhlasit ani s tím, že krajský soud porušil právo otce na rodinný život a na péči o dítě. Krajský soud totiž současně vážil také práva a oprávněné zájmy stěžovatele. Dospěl k závěru, že se nezletilý cítí ve společnosti otce nekomfortně kvůli jeho nedostatečně vnímavému a citlivému přístupu, zvlášť po incidentech o prázdninách 2024, ale současně uvedl, že důvody nejsou tak závažné, aby kontakt s otcem ustal. Právě proto, veden judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, krajský soud upozornil na pozitivní závazek státu učinit opatření k obnovení soužití s dítětem a nastavil asistovaný styk (zejm. bod 42 napadeného rozsudku).
7. Krajský soud neupravil styk neasistovaný proto, že k němu v současnosti vůbec nedochází z důvodu odmítání ze strany syna. Stěžovatelem tvrzené vyřazení z rodičovské role je tedy spíše popisem stávající situace, kterou se ale krajský soud snaží s ohledem na základní práva stěžovatele řešit, prozatím formou asistovaného styku. Na základě zjištěného skutkového stavu totiž krajský soud naznal, že bez asistence a odborné pomoci by k obnovení vztahu nedošlo (bod 42). Takový postup zjevně nevybočuje z ústavních mantinelů, naopak se snaží přispět k postupnému umožnění faktické realizace ústavních práv stěžovatele. Nelze přisvědčit ani poukazu stěžovatele na rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem ze dne 30. července 2025
sp. zn. II. ÚS 894/25
. V uvedeném případu obecné soudy stanovily úzký asistovaný styk, aniž by uvedly své představy o výhledu do budoucna. Krajský soud v nyní posuzovaném případu sice nestanovil konkrétní datum počátku neasistovaného styku, ale výslovně k němu směřoval veškeré své závěry o styku asistovaném. Uvedl, že nepřistoupí k určení délky trvání asistovaných kontaktů, neboť v současnosti nelze předjímat, kdy jejich realizace započne, jaký bude jejich průběh a výsledky. V tomto kontextu jasně stanovil, že cílem asistovaných kontaktů je nastínit otci vhodný přístup k synovi a eliminovat synův nezájem o kontakt, to vše s výslovně deklarovaným cílem, aby "v dohledné době, řádu měsíců, byli rodiče a nezletilý schopni dohody o alespoň minimálním kontaktu nezletilého s otcem mimo prostory krizového centra." Ústavní soud má tedy za to, že rozsudek krajského soudu splňuje též podmínku výhledu na možné budoucí rozšíření styku zdůrazňovanou nálezem
sp. zn. II. ÚS 894/25
(bod 36). Odkaz stěžovatele na nález ze dne 12. března 2025
sp. zn. II. ÚS 212/25
považuje Ústavní soud za nepříhodný, neboť se týkal značně odlišných skutkových okolností, konkrétně styku otce s ani ne tříletým dítětem.
8. Stěžovatel bez podrobnější argumentace také namítl, že napadený rozsudek porušuje zákaz překvapivých rozhodnutí. V odpovídající míře obecnosti Ústavní soud pouze zmíní, že zásada zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012
sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016
sp. zn. III. ÚS 2871/15
). Z hlediska zmíněných kritérií a s ohledem na nedostatečně specifikovanou námitku stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu