Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. Ilonou Sedlákovou, advokátkou AK Brno, Příkop 8, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2011, č. j. 70 Nt 336/2011-8 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 9 To 245/2011, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel byl stíhán pro zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví a později došlo ke změně právní kvalifikace na pokus zločinu vraždy. Tato právní kvalifikace podle tvrzení stěžovatele trvá doposud. Vzhledem k nedostatku prostředků na hrazení nákladů zvolené obhájkyně požádal stěžovatel o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu podle § 33 odst. 2 trestního řádu. V návrhu - podle svého tvrzení -podrobně popsal své majetkové poměry a majetkové poměry své rodiny. K osvědčení nedostatku prostředků na náklady obhajoby (prý) předložil potvrzení o výši příjmu své manželky a navrhl výslech svůj a své manželky. Dne 13. 4. 2011 obdržela obhájkyně stěžovatele výzvu, ať do čtrnácti dnů doloží listiny osvědčující příjmy stěžovatele za rok 2010 a 2011. Vzhledem k tomu, že příjmy stěžovatele jsou "neoficiální", předložila obhájkyně stěžovatele pouze jeho prohlášení o příjmech v mongolštině a opakovaně navrhla k prokázání stěžovatelových skutečných příjmů výslech stěžovatele a jeho manželky.
Usnesením sp. zn. 70 Nt 336/2011 ze dne 29. 4. 2011 rozhodl Městský soud v Brně tak, že stěžovatel nemá nárok na bezplatnou obhajobu ani na obhajobu za sníženou odměnu. Soud toto usnesení odůvodnil tím, že nepokládá prohlášení stěžovatele "za dostatečný podklad". Výslech stěžovatele a jeho manželky soud odmítl provést s odůvodněním, že není povinen si informace sám zjišťovat. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které vysvětlil, že svoje příjmy a výdaje nemůže osvědčit jiným způsobem, než výslechem svým a své manželky. Uvedl, že "považuje za nelogické, vzhledem k povaze jeho návrhu, aby soud požadoval písemné doložení jeho příjmů, které sám v řízení dobrovolně uvádí". Krajský soud v Brně však uvedenou stížnost zamítl.
Stěžovatel proto považuje obě usnesení za protiústavní, porušující článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článek 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článek 2 odst. 3 Ústavy. Stěžovatel přitom vychází z nálezu Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (doposud nepublikováno, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tam se podle stěžovatele zdůrazňuje, že v trestním řízení jako celku, tedy i při rozhodování o náhradě nákladů řízení se uplatňuje zásada vyšetřovací a pravidlo, že neexistence se neprokazuje. Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu podle stěžovatele nepředepisuje, jakým způsobem má obviněný osvědčit nedostatek prostředků na obhajobu.
Dle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, v kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Ustanovení § 33 odst. 2 tr. řádu praví, že osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu.
Pravidlem tedy je, že obviněný hradí náklady za poskytnutí právní pomoci sám. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu Listinou, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude poskytnuta obviněnému zcela či zčásti bezplatně. Posuzování podmínek bezplatné pomoci obhájce je svěřeno obecným soudům, které posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry obviněného. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje s tím, že do ní zasahuje pouze výjimečně, jen je-li nucen korigovat zvláště závažné excesy, mající za následek porušení ústavně zaručených práv obviněného.
Výklad uvedených podmínek je z povahy věcí založen na relativně širokém uvážení; proto o protiústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje-li ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně.
V právě projednávaném případě však Ústavní soud žádné z uvedených negativních okolností neshledal, a to ani ve smyslu stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 22/10. Stěžovatel se totiž v zásadě nepokusil předložit soudu jakýkoliv podkladový dokument (odlišný od jeho vlastního tvrzení), který by mohl poskytnout objektivizovaný pohled na sociální situaci stěžovatele a jeho rodiny. Takovýmto dokumentem přitom nemusela být výhradně listina dosvědčující stěžovatelův příjem ze zaměstnání.
Stěžovatel (resp. jeho manželka) jistě mohli soudu předložit například dokumenty o nákladech souvisejících s jejich bydlením či listiny prokazující, že dceři skutečně poskytují prostředky na její studium. Nic z toho však předloženo nebylo. Proto lze soudu stěží vytýkat, že se sám nepokusil zjistit skutečnosti, které by pro posouzení stěžovatelova návrhu mohly být určující. Vyšetřovací povinnost naznačená v nálezu sp. zn. I ÚS 22/10 má totiž - mimo jiné -hranice své aplikace v tom, že žadatel o bezplatnou obhajobu musí obecnému soudu vytvořit aspoň minimální podmínky pro to, aby jeho sociální situaci posoudit vůbec mohl.
Tyto podmínky však - podle přesvědčení Ústavního soudu - soudu obecnému v tomto případě vytvořeny nebyly. Stěžovatel naopak soudu předložil údaj, z něhož by se dalo i dovodit, že jeho příjmy by mohly být pro hrazení obhajoby dostatečné.
Z uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy při aplikaci § 33 odst. 2 tr. řádu z mezí ústavních principů nevybočily. Stěžovateli se tedy zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo. Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání podle § 43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2011
Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu