Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vojena Güttlera a soudců JUDr. Vladimíra Klokočky a JUDr. Vladimíra Paula ve věci stěžovatele P. V., zastoupeného JUDr. A. B., advokátkou, o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 33 T 19/96, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 1 To 221/97, takto:
Návrh ústavní stížnosti se odmítá.
Stěžovatel podal svůj návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem dne 27. 5. 1998.
V ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá s odvoláním na porušení práva na osobní svobodu podle ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ustanovení § 2 odst. 5 trestního řádu zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle ustanovení
§ 250 odst. 1, 4 trestního zákona k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a k trestu zákazu činnosti. Tento trest zákazu činnosti byl zrušen usnesením Vrchního soudu v Olomouci, jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
K namítanému porušení základních lidských práv a svobod došlo podle stěžovatele postupem obou soudů, jež se při rozhodování dostatečně nezabývaly obhajobou stěžovatele, nedbaly důsledně zákonů a přesvědčivě neargumentovaly své výroky, čímž dochází k závěru, že soudy nebyla náležitě prokázána subjektivní stránka trestného činu.
Jak již bylo uvedeno v řadě rozhodnutí, Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není další běžnou odvolací instancí v systému obecného soudnictví, neposuzuje obvykle celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Hodnocením důkazů, které byly obecnými soudy provedeny, se zabývá jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na shora uvedené třeba konstatovat, že takové porušení z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě ani z usnesení Vrchního soudu v Olomouci nevyplývá, a ani jako takové není ústavní stížností namítáno.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v tom, že stěžovatel brojí proti hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci oběma zmíněnými soudy a dovozuje z jejich rozhodnutí porušení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukaz na porušování čl. 8 Listiny základních práv a svobod se jeví jako nepřípadný, neboť čl. 8 této Listiny upravuje možnosti omezení osobní svobody a dotýká se především úkonů, které předcházejí vlastnímu trestnímu soudnímu řízení.
Je nutno podotknout, že Listina základních práv a svobod zakotvuje právo každého, aby se v soudním řízení mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům - čl. 38 odst.
2. V ostatních aspektech řízení - pokud jde o dokazování a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti - pak platí obecná zásada, že domáhat se svého práva lze pouze způsobem zákonem stanoveným - čl. 36 odst. 1 a 4 - resp. že soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům - čl. 90 Ústavy ČR. V trestním řízení soudním platí zákonem stanovená pravidla pro zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a pro dokazování, přičemž se zde uplatňuje zásada tzv. volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5 a 6 trestního řádu).
Orgány činné v trestním řízení, tedy i soudy, mají povinnost usilovat o zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, tudíž v takovém rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Dále soudy samy rozhodují, které z navrhovaných důkazů provedou a při jejich hodnocení nejsou vázány zákonnými pravidly, pouze svým volným uvážením. V odůvodnění rozsudku se pak soud vypořádává se skutečností, o které důkazy svá rozhodnutí opřel a čím se řídil při hodnocení důkazů, eventuálně proč nevyhověl návrhům na provedení důkazů dalších.
Z důvodů shora uvedených, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími soudů došlo k porušení ústavních procesních práv stěžovatele, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh ústavní stížnosti pokládat za návrh zjevně neopodstatněný.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh ústavní stížnosti odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 22. září 1998 JUDr. Vojen Güttler předseda I. senátu Ústavního soudu