Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Pavla Skupy, zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem tř. Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2024 č. j. 33 Cdo 2774/2023-1151, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 2. 2022, č. j. 49 Co 14/2020-997 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 7. 2019 č. j. 43 C 306/2004-890, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a Aleny Urbánkové, jako vedlejší účastníce řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením o zásahu do svých ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Městský soud v Brně zamítl stěžovatelovu žalobu proti Pavlu Hlavoňkovi (dále jen "žalovaný") a vedlejší účastnici, po nichž se stěžovatel domáhal zaplacení částky tvrzeného bezdůvodného obohacení a náhrady škody. Městský soud dospěl ke skutkovému závěru, že dle ústní dohody stěžovatele a žalovaného vykonával žalovaný v letech 1996 až 1999 podnikatelskou činnost úklidových prací pro společnost SPT Telecom, a. s. pod stěžovatelovým jménem (protože na vlastní jméno ji nadále jako vedoucí pracovník uvedené společnosti nemohl vykonávat), který mu propůjčil své živnostenské oprávnění.
Vztah stěžovatele a žalovaného posoudil městský soud jako krytí činnosti žalovaného stěžovatelovým jménem tzv. na oko ve vztahu ke třetím osobám. Žalovaný, natož vedlejší účastnice, která byla v té době jeho manželkou, se tedy na stěžovateli bezdůvodně neobohatili a stěžovateli ani nevznikla žádná škoda. I kdyby na základě krycího živnostenského oprávnění stěžovatele nabýval vlastnické právo k použitým penězům stěžovatel, shledal městský soud důvodnou námitku promlčení vznesenou žalovaným i vedlejší účastnicí, kterou nepovažoval za rozpornou s dobrými mravy.
Dohodu mezi stěžovatelem a žalovaným podle městského soudu nešlo považovat ani za mandátní či příkazní smlouvu.
3. Krajský soud v Brně tento rozsudek k odvolání stěžovatele potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými závěry městského soudu, které považoval za podložené širokým okruhem důkazů. I on souhlasil s tím, že žalovaný fakticky prováděl veškerou podnikatelskou činnost sám bez stěžovatelovy účasti, zatímco stěžovatel žádnou činnost nevyvíjel, nedisponoval ziskem ani neměl bližší informace o podnikání. Stěžovatel v řízení neprokázal, že by jeho zmocnění bylo omezeno na úkony účelné pro řádné provozování stěžovatelova podniku ve stěžovatelův prospěch.
Krajský soud rovněž uzavřel, že se žalovaný ani vedlejší účastnice na stěžovatelův úkor neobohatili ani mu nezpůsobili škodu. Proto pouze nad rámec korigoval, že by se právo na náhradu bezdůvodného obohacení nebo způsobené škody ze strany žalovaného (na rozdíl od vedlejší účastnice) promlčelo nikoliv ve tříleté, ale v desetileté objektivní lhůtě. Právo stěžovatele by nicméně v době podání žaloby v roce 2004 bylo promlčeno již na základě subjektivní lhůty.
4. Nejvyšší soud nato ve vztahu k vedlejší účastnici stěžovatelovo dovolání odmítl; ve vztahu k žalovanému jej přerušil, protože mu byl zjištěn úpadek a povoleno oddlužení. Nejvyšší soud odmítl přiléhavost judikatury k příkazní smlouvě, protože o tu v řízení před obecnými soudy nešlo. Na stěžovatelovu kritiku právního posouzení nenahlížel jako na řádnou dovolací námitku, protože stěžovatel vyšel z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn před obecnými soudy. Tento zjištěný skutkový závěr považoval Nejvyšší soud za opřený o provedené dokazování. K dovolací námitce o důkazním břemeni Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatel neprokázal obsah dohody ohledně dispozice s finančními prostředky, zatímco žalovaný a vedlejší účastnice prokázali své obranné tvrzení k obsahu dohody o stěžovatelově krytí podnikatelské činnosti žalovaného.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká formalismus při posouzení jeho dovolání. Stěžovatel v něm tvrdil nesprávné právní posouzení v rozporu s judikaturou a Nejvyšší soud se jeho námitkami nezabýval. Krajskému soudu stěžovatel vytýká, že rozsudek městského soudu potvrdil, přestože dospěl k odlišnému a podle stěžovatele i správnému závěru, že šlo o stěžovatelovo podnikání na stěžovatelovo jméno prováděné žalovaným na základě plné moci. Podle stěžovatele měl za této situace žalovaný prokazovat své právo nakládat s prostředky získanými z podnikatelské činnosti uskutečňované na jméno stěžovatele dle svého uvážení, ale ten toto důkazní břemeno neunesl. Další stížnostní námitky směřuje stěžovatel do posouzení obecných soudů ohledně promlčení a postavení vedlejší účastnice.
6. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Podal ji oprávněný stěžovatel, který je zastoupen advokátem. Stěžovatel neměl k dispozici jiné prostředky ochrany práv, jeho ústavní stížnost je proto přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
7. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná. V případě usnesení Ústavního soudu o zjevné neopodstatněnosti přitom postačí, je-li stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. Jádrem ústavní stížnosti je pokračující polemika s opětovně vyřčenými závěry obecných soudů a je z ní patrné i jisté nepochopení uceleného a pečlivého odůvodnění všech tří napadených soudních rozhodnutí.
9. Již městský soud ale vysvětlil, že podstatou řešené dohody bylo, že stěžovatel bez nároku na odměnu poskytl žalovanému své živnostenské oprávnění ke krytí podnikatelské činnosti žalovaného (viz body 24 až 25 a shrnutí dokazování v bodech 7 až 20 jeho rozsudku), a nešlo tedy o příkazní smlouvu (viz bod 39 jeho rozsudku). Není možné tedy obecným soudům vytýkat, že v řízení neprokazovaly existenci ujednání práv a povinností odlišně od zákonné úpravy příkazní smlouvy. Obsah dohody, na základě níž nabýval žalovaný aktiva, která by jinak plynula z podnikání stěžovateli, považoval za prokázaný i krajský soud, který tento závěr rovněž podrobně zdůvodnil (viz body 13 až 18 jeho rozsudku).
10. Ústavní soud proto nesouhlasí se stěžovatelem, že by krajský soud potvrdil rozsudek městského soudu na základě jiného právního posouzení. Jediná korekce krajského soudu směrem k městskému soudu spočívala v případném určení jiné objektivní promlčecí lhůty, a to jen pro případ, že by stěžovateli právo na náhradu škody nebo bezdůvodného obohacení vůbec vzniklo (viz zejména bod 20 jeho rozsudku). I otázkou promlčení se tedy oba soudy, byť podpůrně, zabývaly.
11. Oba soudy se ale především shodly, že toto právo stěžovateli nevzniklo právě pro prokázanou existenci zmíněné dohody. Uváděl-li městský soud (v bodech 16 a 18 svého rozsudku), že šlo o podnikání stěžovatele jeho jménem a stěžovatel z něj nabýval aktiva, činil tak evidentně v rámci části odůvodnění toho, že práva a povinnosti z právních jednání v rámci podnikání sice šla navenek za stěžovatelem, ale na odlišném ujednání mezi nimi dvěma to nic nemění.
12. Ani stížnostní námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nepovažoval za opodstatněné. Nejvyšší soud na jeho str. 3 až 5 totiž výstižně vypořádal všechny stěžovatelovy dovolací námitky.
13. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení žádných ústavně zaručených práv stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jeho ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. dubna 2025
Tomáš Langášek
předseda senátu