Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 253/01
Ústavní soud rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. A., proti zásahu orgánu veřejné moci - Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 4. 2001 se stěžovatel domáhal vydání nálezu, jímž by Ústavní soud zakázal Finančními ředitelství pro hl. m. Prahu pokračovat v zásazích proti stěžovateli. Současně s ústavní stížností podal návrh na zrušení ustanovení § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmu, ve znění pozdějších předpisů.
Svou ústavní stížnost odůvodnil stěžovatel tím, že si vyžádal dopisem ze dne 17. 10. 2000 stanovisko k otázce postupu při zaúčtování postoupení pohledávky pro účely odvodu daně z příjmu. K této otázce vypracovalo Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu pod č. j. FŘ-9167/11/2000, dne 9. 2. 2001, stanovisko, které mu bylo doručeno dne 23. 2. 2001. V uvedeném stanovisku se uvádí, že stěžovatel je povinen v roce 2000 postupovat dle § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. U poplatníků neúčtujících v soustavě podvojného účetnictví při postoupení pohledávky, která je, nebo byla zahrnuta do obchodního majetku poplatníka s příjmy dle § 7 cit. zákona, je příjmem dle tohoto zákona za zdaňovací období roku 2000 hodnota této pohledávky i v případě, že se jedná o pohledávku postoupenou za cenu nižší, než je její hodnota.
S tímto výkladem zákona stěžovatel nesouhlasí a tvrdí, že ustanovení § 23 odst. 13 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel je přesvědčen, že postup Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, vyjádřený v dopise ze dne 9. 2. 2000, představuje zásah do ústavně zaručeného práva stěžovatele na ochranu vlastnictví a práva na podnikání.
Po přezkoumání formálních náležitostí návrhu Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost není přípustná. Ústavní stížnost může podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy (§ 72 odst. 1 písm a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, za takový prostředek se nepovažuje návrh na obnovu řízení (§ 75 odst. 1 cit. zákona).
Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že jeho ústavně zaručená práva, specifikovaná v ústavní stížnosti, porušilo Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, jehož vyjádření ze dne 9. 2. 2001 považuje za jiný zásah orgánu veřejné moci. K tomu je nutno uvést, že předmětné vyjádření Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu bylo vypracováno na základě dotazu stěžovatele, směřovaného na Ministerstvo financí ČR, a je v něm vyjádřen názor tohoto správního orgánu na výklad zákona č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. V žádném případě se však nejedná o jiný zásah veřejné moci, jak jej má na mysli zákon č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Zásah veřejné moci nelze totiž spatřovat tam, kde orgány veřejné moci pouze podávají obecné informace o právech a povinnostech fyzických osob.
Pro úplnost je třeba doplnit, že stěžovatel nesplnil ani formální náležitosti návrhu, neboť jej nepodal prostřednictvím advokáta nebo notáře, jak to požadují příslušná ustanovení zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a návrh ani neobsahoval plnou moc udělenou pro zastupování před Ústavním soudem. Vzhledem k obsahu ústavní stížnosti však Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění této vady návrhu, neboť by to již nemělo podstatný vliv na jeho rozhodnutí.
Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako nepřípustnou podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a mimo ústní jednání usnesením ji odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 21. května 2001
Prof. JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu