Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, Milana Hulmáka, Jaromíra Jirsy, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala, Jana Wintra a Daniely Zemanové ve věci ústavních stížností stěžovatelky A , zastoupené Mgr. Veronikou Odrobinovou, advokátkou, sídlem Pujmanové 1753/10a, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 61 To 421/2025, a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 1.
oddělení ze dne 4. 3. 2025, č. j. NCOZ-5294-334/TČ-2024-412401-F, vedené pod sp. zn. II. ÚS 2539/25 , a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2025, sp. zn. 61 To 420/2025, a usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 1. oddělení ze dne 4. 3. 2025, č. j. NCOZ-5294-336/TČ-2024-412401-F, vedené pod sp. zn. I. ÚS 2540/25 , za účasti Městského soudu v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu SKPV, Odboru výnosů a praní peněz, 1.
oddělení, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 2539/25 a
I. ÚS 2540/25 se spojují ke společnému řízení a budou nadále vedeny pod sp. zn. I. ÚS 2540/25
.
1. Ústavní soud obdržel v záhlaví uvedené ústavní stížnosti, jimiž se stěžovatelka domáhá zrušení tamtéž uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv a svobod.
2. Podle § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí, nebo se týkají týchž účastníků.
3. Z ústavních stížností a jejich příloh se podává, že obě ústavní stížnosti téže stěžovatelky směřují proti rozhodnutím o zajištění peněžních prostředků vydaným ve stejné trestní věci.
4. Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle shora uvedených zákonných ustanovení rozhodl o spojení věcí ke společnému řízení.
5. Podle § 5 odst. 7 Rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2025 č. Org. 01/25 je soudkyní zpravodajkou u spojených věcí soudkyně Kateřina Ronovská, neboť jí byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností vedená pod sp. zn. I. ÚS 2540/25
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. září 2025
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
10. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79 a násl. trestního řádu představují významný nástroj napomáhající objasňování, potrestání a eliminaci následků závažné, zejména hospodářské kriminality. Ústavní soud je obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Dodatkového protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 zmíněného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429) a usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004 či sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004].
11. Ústavní soud musí úvodem připustit, že městský soud v napadených usneseních jen velmi stručně a vágně reagoval na námitky, jež stěžovatelka uváděla ve svých stížnostech proti usnesením policejnímu orgánu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti sice zjevně odkazuje na jiná usnesení (hovoří v ní totiž o tom, že usnesení mají 28 bodů, což není pravda, neboť obě napadená usnesení městského soudu obsahují pouze 15 bodů), to ale nic nemění na tom, že se městský soud ve větší části svého odůvodnění omezil na konstatování obecných pravidel pro rozhodování o zajištění či na přepis okolností již obsažených v usneseních policejního orgánu.
12. Ústavní soud však již mnohokráte deklaroval, že ne každé porušení práva dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do ústavně zaručených základních práv a svobod. Vyplývá to především ze skutečnosti, že případným zrušujícím nálezem Ústavního soudu dochází k prolomení právní moci soudního rozhodnutí, k němuž by mělo docházet zcela ojediněle, a to na základě důvodných pochybností, které však v tomto případě nenabyly konkrétního rozměru (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/04 ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. IV. ÚS 4385/12 ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2684/14 ze dne 23. 9. 2014 a další). Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi vícekrát najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 3137/09 ze dne 7. 4. 2010 (N 75/57 SbNU 23), sp. zn. III. ÚS 1301/13 ze dne 15. 12. 2015 (N 212/79 SbNU 419) či nebo sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 4000/16 ze dne 15. 1. 2019]. Tam, kde by kasace nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí soudu.
13. V posuzované věci Ústavní soud nemohl přehlédnout, že část stěžovatelčiných námitek (obsažených jak v ústavní stížnosti, tak ve stížnostech proti usnesením policejního orgánu) postrádá relevanci k otázce splnění zákonných podmínek pro rozhodování o zajištění jejích peněžních prostředků a zbylá část námitek je zjevně neopodstatněná z jiného důvodu. Případné zrušení napadených usnesení městského soudu by tak nemohlo reálně přivodit ze stěžovatelčiny perspektivy příznivější výsledek.
14. Zmíněný nedostatek relevance pro posuzování splnění zákonných podmínek pro rozhodování o zajištění peněžních prostředků vyplývajících z § 79a trestního řádu vykazuje zejména stěžovatelčina námitka, že policejní orgán nedostatečně posuzoval její ekonomickou situaci, kdy nezohlednil její potenciál růstu. Pro uvedené posuzování je totiž rozhodující, zda dané peněžní prostředky představují výnos z trestné činnosti, což lze dovodit mj. z dosavadní ekonomické situace subjektu, o jehož peněžní prostředky se jedná. Budoucí ekonomický potenciál takového subjektu v tomto ohledu nemá žádnou relevanci, takže neexistuje rozumný důvod pro to, aby se jím orgány činné v trestním řízení při rozhodování o zajištění zabývaly.
15. Podobně irelevantní jsou pak též stěžovatelčiny námitky zpochybňující závěr policejního orgánu, že je obviněný ve vztahu k ní ovládající osobou, a o tom, zda má obviněný dispoziční právo k zajištěným prostředkům. Ani jedna z těchto okolností opět není podstatná pro posuzování toho, zda zajištěné peněžní prostředky představují výnos z trestné činnosti.
16. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky, že policejní orgán nedostatečně odůvodnil předpoklad, že peněžní prostředky převedené na stěžovatelčiny bankovní účty představují výnos z trestné činnosti obviněného. Policejní orgán v napadených usneseních vyšel ze skutečnosti, že stěžovatelka je jednou z dceřiných společností obchodní společnosti X, jež je ve vlastnictví obviněného, který je také jedinou rozhodující osobou v celém holdingu X. Vysvětlil podstatu trestné činnosti, pro kterou je vedeno trestní řízení a která vykazuje znaky tzv. Ponziho schématu (inkasované zápůjčky sloužily k výplatě úroků, úhradám nákladů na provoz společností ve skupině X a pro osobní potřebu obviněného). Následně identifikoval platby, jimiž měly být na stěžovatelku převedeny finanční prostředky získané od zápůjčitelů, jež nebyly použity k účelu deklarovaném obviněným, ale k provozu stěžovatelky. Jelikož hospodaření stěžovatelky negenerovalo zisk, který by byl zdrojem k vyplacení slibovaného zhodnocení, policejní orgán z uvedených skutečností dovodil, že převáděné peněžní prostředky představovaly výnos z trestné činnosti. Policejní orgán své závěry založil na finančních analýzách zahrnujících i znalecký posudek (srov. bod 13 napadených usnesení městského soudu), tedy k nim dospěl způsobem, který nevykazuje žádné znaky svévole. Jestliže stěžovatelka poukazuje na to, že napadená usnesení policejního orgánu jsou téměř identická s dalšími usneseními, jimiž v dané trestní věci došlo k zajištění majetku, nespatřuje v tom Ústavní soud žádnou vadu (natož vadu ústavněprávní relevance), neboť jestliže měl obviněný páchat trestnou činnost podle určitého schématu a měl převádět výnosy z trestné činnosti na různé subjekty, je logické, že rozhodnutí o jejich zajištění vykazují značnou míru podobnosti.
17. Ústavní soud v argumentaci policejního orgánu neshledává žádné logické či jiné zásadní pochybení. Považuje je proto za dostatečné, a to i s přihlédnutím k rané fázi trestního řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Je totiž přirozené, že na samotném začátku trestního stíhání musí orgány činné v trestním řízení pracovat jen s omezenými zdroji informací. Ostatně právě proto podle § 79a trestního řádu lze rozhodnout o zajištění výnosů z trestné činnosti již tehdy, jestliže zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti, což znamená, že postačí vyšší pravděpodobnost, nikoli nepochybnost takového závěru (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3071/08 ze dne 11. 6. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 791/20 ze dne 21. 4. 2020).
18. Z téhož důvodu nemůže Ústavní soud přiznat ústavněprávní relevanci stěžovatelčiným námitkám týkajícím se rozsahu provedeného zajištění a některých konkrétních plateb, jež podle jejího tvrzení nesouvisí s obviněným. Jak již bylo řečeno, závěr policejního orgánu, že předmětem plateb identifikovaných v napadených usneseních byly výnosy z trestné činnosti obviněného, byl dosažen a odůvodněn ústavně konformním způsobem. Objasnění dalších relevantních okolností případu, včetně těch, které jsou rozhodující pro určení rozsahu zajištění (a může třeba vést k omezení tohoto rozsahu), může být doplněno v dalších fázích trestního řízení.
19. Ústavní soud si je vědom toho, že použití zajišťovacích prostředků může právnickou osobu vystavit do velice obtížné, někdy i neřešitelné situace, jak stěžovatelka připomíná. Zajišťovací prostředky jsou nicméně prakticky vždy spojeny s negativními důsledky pro osobu, vůči které jsou použity, což však neznamená, že by toto použití mělo být automaticky posuzováno jako nezákonné, či dokonce protiústavní (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 455/24 ze dne 6. 3. 2024). Z napadených rozhodnutí vyplývá, že trestnou činností, pro kterou je trestní řízené vedeno, měla být způsobena mimořádně vysoká škoda přesahující 416 mil. Kč. Jde tedy o velmi závažnou trestnou činnost, což představuje rozhodující faktor, pro který nelze provedené zajištění peněžních prostředků považovat za zjevně nepřiměřené ve vztahu ke sledovanému účelu.
20. Ústavní soud tak uzavírá, že i přes nedostatky, jež vykazuje odůvodnění napadených usnesení městského soudu, neidentifikoval v posuzované věci vady ústavněprávní relevance, které by vyžadovaly kasační zásah Ústavního soudu.
21. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnosti podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 4. února 2026
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu