Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatelky NJK UNICOS, s. r. o., se sídlem Vídeňská 31/IV, 339 01 Klatovy, IČ: 18237576, zastoupené Mgr. Michaelem Trkalem, advokátem se sídlem Nám. T.G.M. 142, 261 01 Příbram, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2009, č. j. 57 Ca 44/2007-182, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se proti DPV odvolala. Finanční ředitelství v Plzni (dále jen "FŘ") rozhodnutím ze dne 5. 3. 2007, č. j. 2344/07-1300-401706, odvolání stěžovatelky zamítlo.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č. j. 57 Ca 44/2007-106, správní žalobě stěžovatelky vyhověl a rozhodnutí FŘ zrušil. Ke kasační stížnosti FŘ Nejvyšší správní soud rozsudkem dne 2. 4. 2009, č. j. 1 Afs 4/2009-154, rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Plzni (v pořadí druhým) nyní napadeným rozsudkem ze dne 10. 6. 2009, č. j. 57 Ca 44/2007-182, správní žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009-232, kasační stížnost stěžovatelky zamítl. V prvé řadě však rozhodl o její přípustnosti, aby se mohl věcně zabývat dalšími právními otázkami, kterými se v případě prvého rozsudku krajského soudu nezabýval a ani zabývat nemohl; na jejich základě krajský soud shledal správní žalobu nedůvodnou, a proto s nimi kasační stížnost žalovaného (FŘ) nijak nepolemizovala. Jiný postup než připuštění kasační stížnosti stěžovatelky v podstatné části jejích bodů (ovšem vyjma těch, které Nejvyšší správní soud již meritorně přezkoumal v předcházejícím rozsudku ze dne 2.
4. 2009, č. j. 1 Afs 4/2009- 54) by ve svých důsledcích mohl vést k odmítnutí spravedlnosti ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nejvyšší správní soud proto následně posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.) a po obsáhlé analýze jednotlivých námitek ji zamítl jako nedůvodnou. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ústavní stížností napaden nebyl, neboť byl vydán až po jejím podání a v tomto směru nedošlo ani k rozšíření ústavní stížnosti.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000
(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha : C.H. Beck 2001, str. 79). Podmínkou podání ústavní stížnosti je totiž vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně stěžovatelova práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je - jak již bylo uvedeno - vůči ostatním procesním prostředkům, jež slouží k ochraně základních práv stěžovatele, ve vztahu subsidiarity.
Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak i dimenzi materiální. Na jedné straně subsidiarita ústavní stížnosti znamená požadavek vyčerpání všech procesních prostředků, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že jejím důvodem jsou samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti [čl.
83 Ústavy ČR], tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům teprve potud, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech fyzické nebo právnické osoby konkrétní orgán veřejné moci, jednalo by se o zásah do jeho pravomoci a o porušení principu dělby moci, pokud by jiný orgán (tedy i Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána příslušnému státnímu orgánu možnost k realizaci jeho působnosti.
Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal-li všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 2); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.
V souzené věci podala stěžovatelka ústavní stížnost dne 30. 9. 2009. Ještě před tím podala proti napadenému rozhodnutí dne 21. 8. 2009 také kasační stížnost, jak sama v ústavní stížnosti uvádí a jak potvrdilo i Finanční ředitelství v Plzni. O ní Nejvyšší správní soud rozhodl citovaným rozsudkem ze dne 3. 2. 2010, č. j. 1 Afs 103/2009-232 - tedy po podání ústavní stížnosti - a kasační stížnost zamítl. Stěžovatelka na tuto skutečnost v řízení o ústavní stížnosti nijak nereagovala a ústavní stížnost nerozšířila.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru - souladně se svou judikaturou - že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které ji zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh nepřípustný odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 22. června 2010
Vojen Guttler v. r.
soudce zpravodaj