Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky COMATEX Czech, a. s., se sídlem Humpolec, Jana Zábrany 233, právně zastoupené JUDr. Michalem Lorencem, advokátem, AK se sídlem Praha, Žerotínova 1132/34, proti rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 22. 4. 2014 č. j. 1 C 149/2013-387, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 26. 8. 2014 č. j. 15 Co 339/2014-463 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015 č. j. 33 Cdo 203/2015-552, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavnímu soudu byl dne 21. 8. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení všech shora uvedených rozhodnutí s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, zejména práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina) jakož i práva vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala, aby byla žalovaná povinna uzavřít se stěžovatelkou kupní smlouvu ohledně pozemku č. X. v k. ú. Vystrkov u Humpolce v souladu se smlouvou o budoucí smlouvě kupní ze dne 28. 06. 2011. Odvolací soud na základě odvolání stěžovatelky rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Stěžovatelka podala dovolání, jež odůvodnila tím, že se odvolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe, a to v otázkách překvapivosti rozhodnutí, jeho nepřezkoumatelnosti a metod výkladu jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě. Dovolání bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto jako nepřípustné.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výklad sporného ujednání smlouvy, do kdy má být kupní smlouva uzavřena, jak jej provedly obecné soudy, je přehnaně formalistický a následně podává svůj vlastní výklad uvedeného ustanovení. Tvrdí rovněž, že v případě rozhodnutí odvolacího soudu se jedná o rozhodnutí tzv. překvapivé, když potvrzující výrok soudu byl opřen o jiný důvod, nežli zamítavý výrok soudu nalézacího. Nejvyšší soud podle názoru stěžovatelky nesprávně posoudil přípustnost dovolání a protiprávně rezignoval na přezkoumání rozsudků soudu I. stupně a soudu odvolacího, jakož i řízení, jež jim předcházelo.
4. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje z podstatné části zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Uvedené platí za předpokladu objektivně založené způsobilosti rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci (příp. charakteru jiného zásahu) a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.
5. V řízení o ústavních stížnostech se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro jeho zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Sám naopak není další přezkumnou instancí v soustavě obecných soudů, pročež není oprávněn k takovémuto zásahu toliko z důvodu jejich případného pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
6. Z obsahu napadeného usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud odmítl dovolání stěžovatelky s odůvodněním, že v co do rozsahu obsáhlém dovolání podle jeho obsahu polemizuje se skutkovými závěry soudů nižšího stupně, přičemž konstruuje své vlastní. Uplatňuje tak jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení § 241a o. s. ř., podle něhož lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména polemizuje se způsobem, jakým dovolací soud posoudil otázku splnění zákonných předpokladů pro přípustnost dovolání. Ústavní soud se s jejími námitkami neztotožňuje. Naopak je toho názoru, že Nejvyšší soud dostatečně vyložil, proč nebyly v daném případě tyto zákonné předpoklady naplněny. Uvedl přitom zejména, že může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel řádně vymezit, které ze zde uvedených hledisek považuje za splněné. Na tomto právním závěru Ústavní soud neshledává nic protiústavního. Posuzování otázky přípustnosti dovolání je věcí Nejvyššího soudu a tento soud v dané věci nepostupoval svévolně či nepředvídatelně.
8. Odmítl-li tedy Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání, neboť neobsahovalo žádný ze čtyř možných důvodů přípustnosti dovolání, předvídaných ustanovením § 237 o. s. ř. v rozhodném znění, neshledává Ústavní soud na tomto postupu dovolacího soudu žádné ústavněprávní deficity. Pouhý odlišný názor stěžovatelky na právní posouzení věci nezakládá porušení práv, jež jí jsou ústavně zaručena.
9. Co se týká námitek stěžovatelky směřujících proti předchozím rozsudkům, zde je nutno odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle níž ústavněprávnímu přezkumu dominuje vertikální linie: ve vztahu mezi občanem a veřejnou mocí musí být dána přednost občanu zejména tehdy, jestliže působení mocenských orgánů vykazuje znaky porušování práva, libovůle nebo svévole. Jiná je však role Ústavního soudu v horizontálních právních vztazích, jimiž jsou v rámci soukromého práva zejména vztahy mezi občany navzájem a vztahy obchodní (včetně některých jejich důsledků, jež se projeví insolvencí či vynuceným výkonem rozhodnutí). V této sféře jsou možnosti ústavněprávního přezkumu výrazně zúženy. Akcentuje se ochrana v těch situacích, v nichž v důsledku ztráty či flagrantního ohrožení vlastnické svobody hrozí destrukce sociálního statusu jednotlivce.
10. Skrze námitky stěžovatelky o porušení práva na spravedlivý proces nelze vést bez dalšího hmotněprávní polemiku s obecnými soudy. Mezi procesním a hmotným právem nelze narýsovat striktní dělící čáru a může být navozen procesní stav, jehož důsledky se negativně, s mimořádnou intenzitou projeví v rovině materiální. Není však odepřením spravedlnosti, jestliže tu ústavněprávní přezkum prioritně zacílí na procedurální atributy řízení před orgány veřejné moci, jehož až (případné) podstatné vady mohou vést k deformaci výsledku tohoto řízení.
Ústavní soud se s ohledem na své postavení v dané věci nemůže pasovat do role vykladače jednotlivých ustanovení smlouvy, kterou obě strany uzavřely v souladu s principem smluvní volnosti zcela svobodně. Uvedená otázka spadá do výhradní pravomoci obecných soudů. Lze proto konstatovat, že napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu jsou dostatečně a logicky odůvodněna, přičemž námitka, že rozhodnutí odvolacího soudu je vůči stěžovatelce překvapivé, v dané věci neobstojí, neboť krajský soud se v podstatě věci ztotožnil s právním závěrem soudu okresního, když uvedl, že "shodně s okresním soudem proto odvolací soud činí závěr, že závazek prodat pozemek na základě sporného článku žalované nevznikl a žaloba žalobce tak nemůže být důvodná".
I když tedy odvolací soud oproti soudu nalézacímu navíc dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí neobsahuje náležitosti takové smlouvy, a to ohledně ujednání o době, do které má být budoucí smlouva uzavřena (resp. je nepřesně vázána toliko na vydání stavebního povolení), nelze v takém postupu shledat prvky překvapivosti, jak jej má na mysli judikatura Ústavního soudu.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu