U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně
COMATEX Czech a. s. se sídlem Humpolec, Jana Zábrany 233, identifikační číslo:
260 76 101, zastoupené JUDr. Michalem Lorencem, advokátem se sídlem Praha 3,
Žerotínova 1132/34, proti žalované Ing. K. M., zastoupené JUDr. Tomášem
Davidem, advokátem se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4, o povinnosti uzavřít
kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 1 C 149/2013,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích -
pobočky v Táboře ze dne 26. 8. 2014, č. j. 15 Co 339/2014-463, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 19.554,- Kč k rukám JUDr.
Tomáše Davida, advokáta se sídlem Praha 1, Dlážděná 1586/4.
žalované uzavřít s žalobkyní ve výroku specifikovanou kupní smlouvu a rozhodl o
náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.); má za to, že odvolací soud
se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, prezentované
rozsudkem ze dne 20. 6. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1135/2005, a to tím, že „potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně z jiného důvodu, než o který opřel své rozhodnutí
soud prvního stupně, se svým právním názorem účastníky neseznámil a neumožnil
jim se k němu vyjádřit“, a proto je jeho rozhodnutí překvapivé. Dále namítá, že
odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
(konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo
903/2008, příp. ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 20 Cdo 1276/2011) i tím, že
odůvodnění jeho rozhodnutí je nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné. Prosazuje
rovněž, že odvolací soud se při výkladu smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne
28. 6. 2001 (dále jen „smlouva“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu prezentované rozhodnutím ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo
1650/98, z něhož cituje pasáž týkající se metod výkladu jazykového vyjádření
právního úkonu zachyceného ve smlouvě; konkrétně odvolacímu soudu vytýká, že
„nepřistoupil (řádně) k výkladu gramatickému, logickému, teleologickému či
jinému“ a nezkoumal, k čemu směřovala skutečná vůle účastnic. Je přesvědčena,
že odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu
(rozsudek ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008) při interpretaci
ujednání smlouvy o době, do kdy má být kupní smlouva uzavřena, neupřednostnil
výklad, který nezakládá neplatnost smlouvy, před výkladem, který neplatnost
smlouvy zakládá. Výklad obsahu smlouvy odvolacím soudem považuje za „přehnaně
formalistický“ a v rozporu s rozhodovací praxí Ústavního soudu (viz jeho nález
ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 770/11). Z těchto důvodů navrhla, aby
Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu
řízení. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§
42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se
rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění
předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Podle 241a odst. 1 o. s. ř.
lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně sice zpochybňuje správnost právního závěru odvolacího soudu, že
ujednání účastnic v článku 2. bodu 2.3 smlouvy nesplňuje náležitosti smlouvy o
smlouvě budoucí podle § 50a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku,
ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb.), avšak (posuzováno podle obsahu - § 41 odst. 2 o. s. ř.) činí tak
procesně neregulérním způsobem. Námitky žalobkyně primárně míří proti skutkovým
zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci. Namítá totiž,
že nesprávným výkladem obsahu ujednání v článku 2. bodu 2. 3. smlouvy odvolací
soud dospěl k nesprávnému závěru, že si v něm strany nesjednaly dobu, do kdy má
být zamýšlená kupní smlouva uzavřena. Dovolací soud ustáleně judikuje, že
zjišťuje-li soud obsah smlouvy, tj. činí-li z obsahu smlouvy zjištění o tom, co
bylo jejími účastníky ujednáno, a to i pomocí výkladu projevu vůle ve smyslu §
35 odst. 2 obč. zák., dospívá ke skutkovým zjištěním. O aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (tedy o právní posouzení) jde až tehdy, dovozuje-li z
právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu (srov.
např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97,
uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a jeho
rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura č. 3/2002 pod č. 46, na něž navázal Nejvyšší soud v mnoha
dalších rozhodnutí). Zpochybňuje-li žalobkyně právní závěr odvolacího soudu, že
žalované na základě ujednání obsaženého v článku 2. bodu 2.3 nevznikla
povinnost uzavřít s ní realizační smlouvu, argumentací, že uvedený článek
obsahuje projev vůle žalované uzavřít s ní do stanovené doby kupní smlouvu,
aniž by tento závazek byl vázán na získání stavebního povolení, napadá tím
správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu. Formuluje totiž
vlastní skutkovou verzi, jejímž prostřednictvím teprve uplatňuje námitku
nesprávného právního posouzení věci. Pomíjí, že uplatněním dovolacího důvodu ve
smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci
založeného na odlišném skutkovém zjištění, než z jakého vyšel při posouzení
věci odvolací soud. Skutkový základ sporu nelze úspěšné zpochybnit a nesprávná
skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím
důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Jen jako obiter dictum se
sluší poznamenat, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací
soud při interpretaci ujednání účastnic obsaženého v článku 2. bodu 2.3 smlouvy
použil kromě výkladu jazykového i ostatní výkladová pravidla v souladu s § 35
odst. 2 obč. zák.
Opodstatněnou není námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu se základním
principem výkladu smluv, kterým je priorita výkladu nezakládajícího neplatnost
smlouvy před výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, vyjádřeným např. v
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1303/2008. Tento
princip se může prosadit pouze tehdy, je-li výklad nezakládající neplatnost
smlouvy vůbec možný. Za situace, kdy odvolací soud dovodil, že ujednání v
článku 2. bodu 2. 3. neobsahuje dobu, do které má být kupní smlouva uzavřena (a
tento závěr nemůže být podroben dovolacímu přezkumu), nemůže soud nahrazovat
chybějící údaje výkladem projevu vůle účastnic smlouvy.
Namítá-li žalobkyně, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné a překvapivé,
nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na
němž je rozhodnutí založeno, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že řízení zatížil
vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však
dovolací soud přihlíží (je-li jimi řízení zatíženo) jen v případě, je-li
dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Přisvědčit nelze ani výtce žalobkyně, že postup odvolacího soudu je přehnaně
formalistický. Dovodil-li odvolací soud, že žalovaná není povinna uzavřít kupní
smlouvu za situace, kdy ujednání v článku 2. bodu 2.3 smlouvy neobsahuje
náležitost požadovanou § 50a odst. 1 obč. zák. (tj. sjednání doby, do které má
být kupní smlouva uzavřena, nezíská-li žalobkyně stavební povolení), nedošlo z
jeho strany k takové interpretaci právní normy, jež by byla v extrémním rozporu
s principy spravedlnosti a znamenala by porušení základního práva či svobody.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3
věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. června 2015
JUDr. Blanka M o u d r á
předsedkyně senátu