Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Böhma, MBA, zastoupeného Mgr. Kristinou Formánkovou, advokátkou sídlem Malá 43/6, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 382/2023-315 ze dne 27. 6. 2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 6/2022-281 ze dne 13. 9. 2022 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 36 C 331/2020-219 ze dne 8. 9. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a Ing. Jitky Böhmové, zastoupené Mgr. Veronikou Klimtovou, advokátkou sídlem Bezručova 335/33, Plzeň, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu Plzeň-město ("nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici (bývalé manželce) zaplacení 300 000 Kč s příslušenstvím na základě smlouvy o půjčce ze dne 20. 5. 2011. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní dohoda, podle níž darováním podílu o velikosti 1/2 na nemovitostech v katastrálním území Opálka stěžovateli ze strany vedlejší účastnice bude vyrovnán (splněn) její dluh vůči stěžovateli z titulu půjček v celkové výši 540 000 Kč (včetně žalované částky).
Bylo by proto podle nalézacího soudu v rozporu s dobrými mravy, aby se za této situace stěžovatel domáhal po vedlejší účastnici vrácení poskytnutých plnění z půjček. Dalším důvodem pro zamítnutí žaloby bylo podle nalézacího soudu to, že právní jednání účastníků lze posoudit jako dohodu, podle níž závazek co do částky 260 000 Kč zaniká převedením podílu na nemovitostech na stěžovatele.
2. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni ("odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II), neboť podle něj dospěl nalézací soud ke správným skutkovým zjištěním. Na rozdíl od nalézacího soudu neshledal platnou dohodu mezi účastníky o vyrovnání dluhu stěžovatelky darováním podílu k nemovitostem, ztotožnil se však s nalézacím soudem v tom, že požadavek stěžovatele na vrácení půjčených 300 000 Kč je v rozporu s dobrými mravy. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II).
3. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
4. Stěžovatel namítá, že nalézací i odvolací soud postupovaly nesprávně, když dospěly k závěru o existenci dohody účastníků o započtení dluhu vedlejší účastnice oproti daru 1/2 nemovitostí v Opálce. V řízení nebyly provedeny stěžovatelem navržené důkazy a provedené důkazy byly nesprávně vyhodnoceny. Soudy se nevypořádaly s tím, že vedlejší účastnice o několik let později odvolala poskytnutý dar a následně i podala žalobu o určení vlastnického práva k darovanému podílu na nemovitostech. Existenci dohody si vedlejší účastnice podle stěžovatele patrně vymyslela až poté, co nebyla úspěšná s odvoláním daru. Svědecké výpovědi o existenci dohody jsou nevěrohodné, svědci u žádného jednání účastníků nebyli přítomni.
5. Nalézací soud neprovedl pro nadbytečnost důkazní návrhy stěžovatele směřující k objasnění okolností ohledně odvolání daru nemovitostí vedlejší účastnicí a jeho reálné hodnoty. Odvolací soud neprovedení důkazů aproboval, aniž by odůvodnil, jak se vypořádal s odvolacími námitkami; paušální konstatování o správnosti skutkových zjištění je nedostačující. Stěžovatel za účelem prokázání svého tvrzení, že žádná dohoda o existenci zániku závazku vedlejší účastnice vrátit stěžovateli půjčku nebyla uzavřena, předložil záznam a přepis telefonického rozhovoru mezi svědkem Valentou a svou matkou. Odvolacím soudem uváděné důvody pro neprovedení tohoto důkazy jsou rozporné. Uvedl-li odvolací soud, že z přepisu záznamu určité skutečnosti nevyplývají, hodnotí tím důkaz, aniž by jej provedl. Obdobně závěr, že nelze ověřit autenticitu záznamu, je závěrem o nevěrohodnosti jeho obsahu. S ohledem na zákonnou licenci podle § 88 odst. 1 občanského zákoníku nemůže obstát ani paušalizující závěr, že provedení důkazu je nepřípustné z důvodu ochrany soukromí a osobnosti svědka Valenty; jde proto o tzv. opomenutý důkaz.
6. Dále stěžovatel nesouhlasí s aplikací korektivu dobrých mravů, neboť pro to nebyly splněny podmínky, což blíže rozebírá - především rozpor s dobrými mravy nebyl podložen důkladnými skutkovými zjištěními. Nešlo ani o zneužití práva, neboť jednání nebylo vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníkovi újmu. Konečně stěžovatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu byl překvapivý. Stěžovatel primárně brojil proti vnitřní rozpornosti odůvodnění nalézacího soudu spočívající v tom, že zanikl-li závazek vedlejší účastnice dohodou, nemohl být požadavek stěžovatele rozporný s dobrými mravy. Odvolací soud ovšem zaujal jiný právní názor. Za vadu řízení považuje stěžovatel také, že odvolací soud neopakoval důkazy provedené nalézacím soudem pouze z toho důvodu, že to nenavrhl.
8. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu vyzval účastníky řízení a vedlejší účastnici řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.
9. Nalézací soud má za to, že neporušil žádná ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele. Jeho námitky směřují zejména do zjištěného skutkového stavu a hodnocení důkazů, k čemuž nalézací soud odkazuje na odůvodnění svého rozsudku.
10. Odvolací soud nepovažuje tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho základního práva na spravedlivý proces za správné. Neprovedení důkazu záznamem telefonického hovoru odvolací soud řádně odůvodnil především jeho nadbytečností, jakož i jeho nepřípustností z důvodu ochrany soukromí a osobnosti svědka Valenty. Přepis obsahu záznamu telefonátu byl jen tvrzením stěžovatele o skutečnostech, které mají být z navrženého důkazu zjištěny, z povahy věci tedy přepis záznamu ani nemohl být proveden k důkazu. Hodnotil-li odvolací soud obsah přepisu záznamu, nehodnotil důkaz, který neprovedl, nýbrž hodnotil tvrzení stěžovatele, z nichž vyplynula nadbytečnost jím navrženého důkazu, neboť tímto důkazem měly být prokázány pouze nepodstatné rozpory ve výpovědi svědka, jež nemohly zpochybnit jeho věrohodnost. Za této situace by bylo nadbytečné, nepřiměřené a náročné časově, finančně i technicky provádět další dokazování k prokazování autenticity záznamu telefonátu. Ve zbytku odkazuje odvolací soud na odůvodnění svého rozsudku a obsah spisu.
11. Nejvyšší soud se vyjádřil k jednotlivým námitkám s ústavněprávní relevancí. Zamítnutí jednotlivých důkazních návrhů soudy nižších stupňů řádně odůvodnily. Úvaha odvolacího soudu o rozporu výkonu práva stěžovatele s dobrými mravy byla jasně vysvětlena, podložena důkladnými skutkovými zjištěními a nebyla zjevně nepřiměřená. Právní posouzení muselo být stěžovateli známé dříve než při vynesení rozsudku odvolacího soudu, neboť je učinil již nalézací soud. Nejvyšší soud navrhuje, aby byla ústavní stížnost odmítnuta.
12. Podle vedlejší účastnice stěžovatel "podsouvá" Ústavnímu soudu, že závěr o uzavření ústní dohody o vypořádání půjček formou darování podílu na nemovitostech učinily soudy primárně na základě výpovědi svědků, kteří měli informace pouze od vedlejší účastnice, avšak svědci vypovídali rovněž o okolnostech, kterým byli sami přítomni. Soudy se řádně vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele. Záznam hovoru byl navíc pořízen před výslechem svědka Valenty, a tedy jej měl stěžovatel navrhnout dříve, než bylo řízení zkoncentrováno; o existenci nahrávky už tehdy stěžovatel věděl. Závěr o rozpornosti jednání stěžovatele s dobrými mravy byl podložen důkladnými konkrétními zjištěními. Vedlejší účastnice navrhuje, aby byla ústavní stížnost zamítnuta, popř. odmítnuta.
13. Stěžovatel v replice reaguje na jednotlivá vyjádření. Prokázání nevěrohodnosti svědka Valenty není nepodstatná skutečnost, ale u svědecké výpovědi zásadní atribut. Z nahrávky svědka Valenty vyplývá, že lhal, vypovídal rozporně a nekonzistentně. Argumentují-li soudy, že darovací smlouva k nemovitostem byla uzavřena dva týdny před plánovaným porodem vedlejší účastnice, nejde o okolnost mající vliv na její způsobilost k právnímu jednání. Obdobně soudy vytrhávají z kontextu jeho jednu větu z repliky (že darování nemovitostí bylo poděkování za jeho osobní úsilí o jejich zvelebování). Žádný ze svědků nebyl přítomen dohodě o zániku nároků stěžovatele, veškeré informace měli od vedlejší účastnice. Vedlejší účastnice se nevyjádřila k tomu, proč v roce 2017 dar odvolala. Ve zbývající části repliky stěžovatel odkazuje na ústavní stížnost či ji rekapituluje.
7. Ústavní stížnost byla oprávněnou osobou podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a není nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu; stěžovatel je řádně zastoupen advokátkou (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
14. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, jsou především věcí obecných soudů. Zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti přichází v úvahu pouze tehdy, když je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]; takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
16. Podstatnou částí argumentace stěžovatele je nesouhlas se skutkovými závěry soudů, které učinily při zjišťování okolností vztahujících se k poskytnutí částek stěžovatelem vedlejší účastnici a darování podílu na nemovitostech. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je upravena v § 132 o. s. ř. Postupují-li soudy ve své činnosti ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není na Ústavním soudu, aby "hodnotil" jejich hodnocení důkazů, byly-li nastíněné zásady respektovány, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval [srov. nález sp. zn. III.
ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. Jeho ingerence by byla namístě pouze tehdy, vykazovala-li by skutková zjištění extrémní rozpor s provedenými důkazy či by byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 (N 164/86 SbNU 677) či sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020 (N 20/98 SbNU 156)].
17. Žádný z výše naznačených extrémních rozporů při posuzování skutkových zjištění a vyvozování právních závěrů Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Nalézací soud srozumitelně a logicky odůvodnil, na základě čeho dospěl k závěru o existenci dohody mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí. Odvolací soud z jeho skutkových zjištění vyšel, a proto nemusel zopakovat dokazování provedené nalézacím soudem (srov. § 213 a § 213a o. s. ř.). Skutkový závěr nalézacího soudu nebyl založen pouze na výpovědi svědků, ale především na tom, že neuvěřil verzi stěžovatele, že mu vedlejší účastnice darovala polovinu nemovitosti bez dalšího za jím tvrzeným účelem; naopak uvěřil verzi vedlejší účastnice, kterou podpořil výpověďmi svědků, u nichž se nalézací soud zabýval i jejich věrohodností (viz bod 28 rozsudku nalézacího soudu).
18. Ústavní soud neshledal existenci opomenutých důkazů, tj. takových, o nichž v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, případně důkazů, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval a jež jsou pro posouzení věci (objektivně) významné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017 (N 200/87 SbNU 259) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2736/19 ze dne 13. 10. 2020 (N 197/102 SbNU 247)]. Nalézací soud řádně odůvodnil, proč jednotlivé důkazní návrhy stěžovatele i vedlejší účastnice zamítl (viz bod 20 rozsudku nalézacího soudu). Nejde potom o ústavněprávní vadu, neshledal-li v tomto postupu odvolací soud žádné nedostatky.
19. Ústavní soud se dále zabýval námitkou neprovedení důkazu záznamem telefonátu svědka Valenty s matkou stěžovatele, kterým měla být zpochybněna svědkova věrohodnost. Odvolací soud tento důkaz neprovedl ze tří důvodů: 1) z přepisu záznamu nevyplývají tak podstatné rozpory ve výpovědi svědka, pro které by byla zpochybněna jeho věrohodnost, 2) nebylo možno ověřit autenticitu záznamu a 3) především byl takový důkaz nepřípustný z důvodu ochrany soukromí a osobnosti svědka Valenty, neboť byl zjevně pořízen bez jeho vědomí a souhlasu. Odvolací soud předtím dal možnost účastníkům se k tomuto důkaznímu návrhu vyjádřit (viz protokol z jednání ze dne 13. 9. 2022 na č. l. 276).
20. Ve vztahu k druhému důvodu Ústavní soud přisvědčuje stěžovateli, že hodnocení autenticity záznamu je otázkou věrohodnosti důkazu, kterou lze hodnotit po jeho provedení. Jelikož však je zde jiný důvod, pro nějž neprovedení důkazu obstojí (viz dále), o ústavněprávní nedostatek nejde. Hodnocení důkazu nad rámec posouzení jeho přípustnosti přitom nebylo stěžovateli na újmu.
21. Jde-li o třetí důvod, Ústavní soud nezpochybňuje, že ochrana soukromí a osobnosti je důležitou ústavně chráněnou hodnotou. V dané věci však nebylo vyjasněno, zda dotčená osoba (svědek Valenta) s provedením důkazu nesouhlasí, i kdyby byl záznam pořízen bez jejího souhlasu. Nelze totiž ztotožňovat zákonnost pořízení důkazního prostředku a zákonnost jeho použití pro provedení důkazu. Mimoto, z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že i nezákonně pořízený důkaz může být v řízení za určitých okolností přípustný, odůvodňují-li to okolnosti věci a výsledek poměřování chráněných práv a zájmů [viz nález sp. zn. II. ÚS 1774/14 ze dne 9. 12. 2014 (N 221/75 SbNU 485)]. Odvolací soud proto měl alespoň stručně předestřít důvody, proč v dané věci převážil zájem na ochraně práv třetí osoby - svědka Valenty. Ani tato skutečnost ovšem nevede k závěru o existenci tzv. opomenutého důkazu.
22. Odvolací soud neprovedl důkaz záznamem telefonátu nejen proto, že jej považoval za rozporný s právem svědka Valenty na ochranu soukromí, ale také proto, že jej považoval z hlediska zjištěného skutkového stavu za nevýznamný. Jeho provedení by podle odvolacího soudu nemohlo vést ke zpochybnění věrohodnosti výpovědi svědka Valenty. To, zda navržený důkazní prostředek je způsobilý tvrzenou skutečnost prokázat, je na uvážení soudu, což nelze považovat za nepřípustné hodnocení neprovedeného důkazu. Soud má možnost (a povinnost) před provedením důkazu předběžně posoudit použitelnost důkazu, tedy zda nejde o důkaz nezákonný, nepřípustný či nadbytečný, zda má vypovídající schopnost, relevantní souvislost s předmětem řízení atd. - takto postupoval i odvolací soud v nynější věci.
23. Neprovedení záznamu telefonátu z uvedeného důvodu obstojí i v kontextu toho, že svědek Valenta při výpovědi před nalézacím soudem k dotazům zejména právního zástupce stěžovatele uvedl, že s matkou stěžovatele hovořil; nezastíral tedy jejich komunikaci a vyjádřil se i k obsahu hovoru, a sice že nechtěl s matkou stěžovatele danou záležitost probírat (viz protokol z jednání ze dne 14. 5. 2021 na č. l. 157). Pro posouzení Ústavního soudu je významné rovněž to, že i kdyby byl důkaz proveden a věrohodnost svědka Valenty tím byla znevěrohodněna, na výsledném posouzení by to nic nezměnilo, neboť jeho výpověď nebyla jediným skutkovým podkladem pro rozhodnutí soudů. Řízení a rozhodnutí v nich vydaná Ústavní soud hodnotí jako celek.
24. Jde-li o posouzení požadavku stěžovatele na vrácení poskytnutých plnění jako rozporného s dobrými mravy, Ústavní soud vychází z toho, že dobré mravy jsou neurčitým právním pojmem a je úkolem nalézacích soudů v konkrétním řízení posoudit, zda určité právní jednání dobrým mravům odporuje, či nikoliv. Ústavní soud by mohl tento závěr přehodnotit pouze v případě zjevného vybočení zasahujícího do ústavně zaručených základních práv a svobod; to však v dané věci nenastalo. Soudy shodně dospěly k závěru, že požadavek stěžovatele na vrácení poskytnutých plnění je v rozporu s dobrými mravy, což řádně podpořily konkrétními skutkovými zjištěními. Přiměřeností tohoto závěru se důkladně zabýval Nejvyšší soud, který v tomto ohledu vypořádal také námitky reprodukované v ústavní stížnosti. Skutečnost, že s tímto posouzením stěžovatel nesouhlasí, porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá.
25. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí; musí mít "jen" možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77), bod 15]. Odvolací soud neotevřel zcela novou rovinu právního posouzení, kterou účastníci řízení nemohli předvídat a přizpůsobit jí své důkazní návrhy, ale aproboval (již učiněný) závěr nalézacího soudu o rozpornosti jednání stěžovatele s dobrými mravy, proti němuž brojil stěžovatel odvoláním, a tudíž pro něj nemohlo být rozhodnutí odvolacího soudu překvapivé.
26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. července 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu