USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce J. B., narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, proti žalované J. B., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Veronikou Klimtovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Bezručova 335/33, o zaplacení 300 000 Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C 331/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 9. 2022, č. j. 11 Co 6/2022-281, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 11 858 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její právní zástupkyně.
rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II). K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1.
1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalovaná v podaném vyjádření k dovolání rozporovala dovolací argumentaci žalobce, ztotožnila se s postupem i se závěry odvolacího soudu a navrhla Nejvyššímu soudu, aby dovolání zamítl a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobce v prvé řadě namítá, že úvaha odvolacího soudu, dle které je v rozporu s dobrými mravy, aby se žalobce domáhal na žalované vrácení poskytnutých plnění z půjček za situace, kdy žalovaná na žalobce převedla spoluvlastnický podíl k nemovitostem v k. ú. XY, na jejichž rekonstrukci byla část půjčených finančních prostředků použita, a kdy byla mezi účastníky (byť neplatně) uzavřena ústní dohoda o vyrovnání dluhu žalované darováním podílu k těmto nemovitostem, je zjevně nepřiměřená konkrétním okolnostem dané věci.
Odvolací soud dle žalobce nerespektoval kritéria pro aplikaci korektivu dobrých mravů na výkon subjektivního práva ve smyslu § 3 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, plynoucí z ustálené judikatury dovolacího soudu, čímž se odchýlil např. od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019. Judikatura Nejvyššího soudu, na niž ostatně žalobce sám zčásti poukazuje, je ustálena v závěrech, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností.
Odpovídající úsudek se přitom musí zakládat na důkladných skutkových zjištěních a současně přesvědčivě dokládat, že tato dovolují v konkrétní kauze přijmout závěr, podle něhož výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. např. dovolatelem jmenované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1310/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3561/2017, či v něm odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002).
Při posuzování daného aspektu sporu přitom dává zákon soudu široký prostor pro uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem projednávané věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017, a v něm uvedená rozhodnutí). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016). V dovolacím řízení by přitom bylo možno úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva či o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, byla-li by tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). V posuzovaném případě nelze mít za to, že odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) posoudil věc po právní stránce v rozporu s judikaturou, shledal-li výkon práva žalobce za odporující dobrým mravům ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a odepřel-li mu proto soudní ochranu.
Odvolací soud k žalobcem napadenému právnímu závěru dospěl po pečlivém a komplexním zhodnocení konkrétních skutkových zjištění, jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná, a přesvědčivě jej odůvodnil. Ztotožnil se rovněž se skutkovými závěry soudu prvého stupně, který za stěžejní pokládal zjištění, že to byl sám žalobce, kdo navrhl, že bude financovat rekonstrukci předmětných nemovitostí ve vlastnictví žalované, stejně jako to, že mezi účastníky došlo k ústní dohodě, že darováním podílu na nemovitostech žalobci dojde ze strany žalované k vyrovnání dluhu žalované vůči žalobci z titulu půjček v celkové výši 540 000 Kč (tj. včetně žalované částky 300 000 Kč).
Soudy rovněž konstatovaly, že neuvěřily tvrzení žalobce, dle kterého mu žalovaná podíl na nemovitostech darovala bez dalšího jen jako poděkování za jeho osobní úsilí o zvelebení nemovitostí, což – mimo jiné – odůvodnily tak, že tyto činnosti žalobce by měly být mezi partnery/manžely naprosto samozřejmé. Nejvyšší soud proto neshledal, že by úvahy odvolacího soudu byly v daném ohledu zjevně nepřiměřené, a postup odvolacího soudu je tedy s citovanou judikaturou v souladu. Námitka žalobce ve vztahu k otázce aplikace korektivu dobrých mravů podle § 3 odst. 1 obč. zák. proto přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
založit nemůže. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani námitka žalobce, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2021, sp. zn. 29 Cdo 3801/2019, neboť žalobce nebyl veden přímým úmyslem způsobit žalované újmu, protože se domáhal zaplacení jen té části půjčených finančních prostředků, jež neměla souvislost s rekonstrukcí nemovitostí. Tímto tvrzením však ve skutečnosti zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů,
na nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) dospěl k závěru, že předmětem smlouvy o půjčce ze dne 20. 5. 2011, na jejímž základě se žalobce domáhá žalované částky, jsou právě ty finanční prostředky, které měly být poskytovány za účelem rekonstrukce nemovitostí (srov. bod 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však nelze v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, přitom Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 32 Cdo 5632/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2442/2020). Rovněž námitka žalobce, že odvolací soud pominul relevantní skutečnost spočívající v posouzení ekvivalence hodnot vzájemných plnění mezi účastníky, neboť darováním nezískal adekvátní protihodnotu, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu jasně vysvětluje, v čem je spatřován rozpor výkonu práva s dobrými mravy (srov. bod 15 odůvodnění napadeného rozhodnutí), přičemž nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou a je podložena důkladnými konkrétními zjištěními, z nichž rozpor s dobrými mravy přesvědčivě vyplývá (srov. body 6, 7 a 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Nelze ani dovodit, že by se odvolací soud svým posouzením, jaké skutečnosti typově vůbec mohou být relevantní (a mají být prokazovány), odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1937/2013). Námitka žalobce provázená odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 29 Cdo 2893/2000, že odvolací soud pochybil, jestliže neshledal přesvědčivým důkaz zvukovým záznamem telefonátu mezi svědkem V. a matkou žalobce, kterým žalobce podpořil své tvrzení, že žádná dohoda o „ústní půjčce“ nebyla uzavřena, nevystihuje způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Je na zvážení soudu, kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Rovněž námitka žalobce, že odvolací soud nezohlednil, že žalovaná v minulosti dar odvolala, a to bez jakékoli zmínky či vztahu k povinnosti vrátit půjčku žalobce, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže. Žalobce zakládá kritiku právního závěru odvolacího soudu na své vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových zjištění a závěrů, na nichž je právní posouzení věci založeno, neboť žalovaná sice v minulosti žalobce vyzvala, aby jí dar vrátil, žalobu o určení svého výlučného vlastnického práva k předmětným nemovitostem však vzala zpět. Skutečnost, že nemovitosti zůstaly v podílovém spoluvlastnictví obou účastníků, tedy i žalobce, vyplývá z usnesení Okresního soudu v Klatovech ze dne 18. 9. 2020, č. j. 8 C 128/2020-66, kterým byl schválen soudní smír v rámci řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, jak bylo zjištěno provedeným dokazováním (srov. shora zmiňovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. 23 Cdo 3011/2021). Vytýká-li dále žalobce odvolacímu soudu nedostatečnost, resp. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno, a tvrdí-li, že závěry nižších soudů se v popsaných okolnostech vyznačují extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve smyslu bodu 55 stanoviska Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, pomíjí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, popř. úplnost, nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud má rovněž za to, že v posuzované věci se nejedná o výjimečný případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Důkazům, které byly provedeny a následně zhodnoceny, odpovídají skutkové závěry, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel, a není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15). Konečně ani námitkami, že odvolací soud pochybil, neopakoval-li provedené dokazování z důvodu absence relevantního důkazního návrhu ze strany žalobce, či že v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud jen stručně konstatuje důvody svého rozhodnutí, v důsledku čehož napadené rozhodnutí odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností, žalobce nezpochybňuje žádný právní závěr, na němž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž vytýká vady řízení, k nimž (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4014/2018, nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1916/2020). Uvedené pak nelze zvrátit ani tvrzením, že namítanými vadami řízení bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces, k čemuž dovolací soud připomíná nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 3717/16, v němž Ústavní soud dovodil, že poskytování ochrany základním právům a svobodám může a musí probíhat podle pravidel stanovených zákonem (čl. 36 odst. 4 Listiny základních práv a svobod), které jsou součástí právního řádu. I v kontextu uvedeného je tedy zřejmé, že nelze účinně namítat vady řízení, pakliže dovolání nesplňuje předpoklady přípustnosti podle § 237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2939/2017, či ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2647/2018). Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu