Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. V., právně zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, AK se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018 č. j. 25 Cdo 6106/2017-532 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2017 č. j. 30 Co 149/2017-496, takto: Soudce Pavel Rychetský je vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 2570/18
.
1. Ve shora uvedené věci byl v souladu s ustanovením § 40 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), podle rozvrhu práce Ústavního soudu, v platném a účinném znění, ustanoven soudcem zpravodajem Pavel Rychetský a věc byla přidělena k rozhodnutí do senátu ve složení Pavel Rychetský, Vladimír Sládeček a David Uhlíř.
2. Soudce zpravodaj se přípisem ze dne 30. 7. 2018 s odkazem na ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu prohlásil za podjatého.
3. Důvodem je skutečnost, že vedlejším účastníkem řízení je Kooperativa pojišťovna, a s., Vienna Insurance Group, která byla v době, kdy vykonával advokátní praxi, jeho paušálním klientem a jako paušální klient je až dosud trvale zastupována Advokátní kanceláří R+H+K, jež nese stále v názvu i jeho jméno. Soudce zpravodaj se proto domnívá, že jsou splněny podmínky pro vyloučení jeho osoby z projednávání a rozhodování věci ve smyslu ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, neboť lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.
4. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v ustanovení § 36 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1, dále i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod].
5. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na spravedlivý proces. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jak ze subjektivního, tak z objektivního hlediska, přičemž subjektivní kritérium vypovídá o osobním přesvědčení soudce v daném případě, objektivní naproti tomu o tom, že soudce skýtá dostatečné záruky vylučující v tomto ohledu oprávněné pochybnosti.
6. Funkce ústavního soudce má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v ustanovení čl. 84 Ústavy České republiky a na úrovni zákonné v od něj odvozeném ustanovení § 4 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu, které stanovuje neslučitelnost funkce ústavního soudce s jinou placenou funkcí nebo jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku, činnosti vědecké, pedagogické, literární a umělecké. Na ústavní soudce jsou nadto kladeny značné nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti.
7. Za nastíněných podmínek není možné u ústavního soudce předpokládat absenci jakýchkoli profesních vztahů, jelikož je zřejmé, že v rámci svého profesního působení před i během výkonu funkce se setkával a setkává s různými institucemi a osobami, jejichž činnost obecně měla či má určitou vazbu k agendě Ústavního soudu, na rozhodování o níž se podílí. Samotná existence takového vztahu bez dalšího však není způsobilá založit u osoby soudce podjatost - v opačném případě by totiž mohlo docházet k nadměrným překážkám v rozhodovací činnosti ústavních soudců a plnění jejich dalších povinností. Při posuzování nestrannosti osoby soudce je proto vždy třeba vycházet z předpokladu, že se jedná o profesionála schopného oddělit svůj profesní život od činnosti rozhodovací. Podjatost lze u soudce shledat teprve v případě, kdy je skutečně dán osobní vztah soudce k projednávané věci, účastníkům řízení či jejich zástupcům.
8. Na základě posouzení argumentace soudce zpravodaje Pavla Rychetského dospěl II. senát Ústavního soudu k závěru, že v daném případě je dán důvod podle ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k jeho vyloučení z projednání a rozhodování věci sp. zn. I. ÚS 2570/18 , neboť s ohledem na vztah k vedlejšímu účastníkovi řízení lze mít pochybnosti o jeho nepodjatosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 9. srpna 2018
Ludvík David, v. r. předseda senátu
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). K otázce nároků vycházejících z ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje tak, že "záleží vždy na okolnostech konkrétního případu" ( sp. zn. IV.
ÚS 72/12 ), přičemž "z hlediska ochrany ústavnosti jde o to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti" ( sp. zn. I. ÚS 2955/10 či sp. zn. III. ÚS 350/03 ).
Široký prostor pro individuální uvážení, založený relativně neurčitým pojmem "zvláště výjimečného případu hodného mimořádného zřetele" (§ 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.), možnosti ústavněprávního přezkumu významně zužuje ( sp. zn. IV. ÚS 3509/10 ); relevantní je v něm tudíž až výkladový nebo aplikační exces či neodůvodněná libovůle. Jinými slovy, o protiústavní interpretaci zde jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že podaný právní výklad představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti nebo je zatížen zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria (přitom ale nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně).
Ústavní soud ověřil, že soudy se otázkou přiměřenosti odškodnění velmi podrobně zabývaly a v odůvodnění rozhodnutí uvedly, z jakých důvodů přiznaná částka vyjadřuje míru trvalých následků, jimiž stěžovatel trpí, a současně respektuje diferencovanost odškodnění ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu. Přihlédly přitom ke všem podstatným okolnostem, zejména k míře zdravotního postižení, k trvalému negativnímu dopadu do všech sfér života stěžovatele a k věku stěžovatele v době nehody. V souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/03 vycházely jak z individuálních okolností případu, tak z obecné zkušenosti soudů včetně poznatků z jiných "obdobných" případů.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že tyto provedly komparaci s jinými obdobnými případy, přičemž se vypořádaly s podobností toho či onoho případu. Podle náhledu Ústavního soudu nelze přehlížet, že každý případ poškození zdraví člověka je ve své podstatě unikátní, čemuž odpovídá též úvaha soudu o přiznání náhrady škody. Pokud stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že se nezabýval rozdílností bodového hodnocení předloženého znaleckým ústavem VFN Praha a MUDr. Ilji Piňose, lze jej odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který se s touto otázkou vypořádává na str. 9.
Namítá-li stěžovatel dále, že obecné soudy dostatečně nezohlednily negativní progresi jeho zdravotního stavu během dlouhého soudního řízení, je namístě připomenout, že objeví-li se zdravotní následky nad rámec dosud v daném řízení uvažovaný, otevírá se cesta pro nároky další (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 991/2006 a sp. zn. 25 Cdo 1439/2006).
Z výše vyložených důvodů Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 8. listopadu 2018
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu