Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti AGOSTO FIN s.r.o., sídlem nám. Msgre Šrámka 885/7, Ostrava - Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem, sídlem Jaklovecká 1249/18, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3714/2022-448 ze dne 28. 6. 2023, rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 57 Co 90/2021-406 ze dne 26. 4. 2022 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 63 C 373/2017-261 ze dne 2. 12. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Pavla a Lucie Kubiczekových, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Pavel a Lucie Kubiczekovi, vedlejší účastníci řízení, zakoupili od stěžovatelky nemovitost v obci A. I přes výslovné ubezpečení, že je nemovitost v bezvadném stavu, zjistili vedlejší účastníci na nemovitosti vady. Obrátili se proto na stěžovatelku, aby vady odstranila. Jelikož k tomuto nakonec nedošlo, obrátili se vedlejší účastníci se žalobou k Okresnímu soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), aby jim stěžovatelka uhradila přiměřenou slevu z ceny ve výši 528 695 Kč. Spornými body byl stav střechy nad garážemi, stav podlahy na balkónu a skutečnost, zda je nemovitost připojena na veřejnou kanalizaci.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejším účastníkům částku 318 000 Kč spolu s úrokem z prodlení (výrok I). Naopak co do částky 210 695 Kč okresní soud řízení zastavil z důvodu zpětvzetí návrhu (výrok II). Dále stěžovatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladu řízení vedlejších účastníků, jakož i náhradu nákladů státu (výroky III a IV). Okresní soud vysvětlil, že má za to, že nemovitost byla předána jako vadná, neboť dům nebyl připojen na veřejnou kanalizaci a stav střechy nad garážemi i balkónu představoval skrytou vadu. Přiměřenou slevu z kupní ceny soud proto vedlejším účastníkům přiznal.
3. Krajský soud napadeným rozsudkem potvrdil povinnost stěžovatelky zaplatit vedlejším účastníkům částku 318 000 Kč spolu s úrokem z prodlení a povinnost zaplatit jim i náhradu nákladů pro řízení před okresním soudem. Výrokem II změnil původní rozhodnutí o náhradě nákladů států a tuto částku navýšil. V neposlední řadě výrokem III stěžovatelce uložil povinnost vedlejším účastníkům zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění konstatoval, že závěr okresního soudu, že nemovitost není napojena na veřejnou kanalizaci, je správný. Za napojení na veřejnou kanalizaci nelze podle názoru soudu považovat ani napojení na septik v nevyhovujícím stavu. Slevu z ceny neshledal nepřiměřeně vysokou a u vad střechy nad garážemi a balkónu rovněž konstatoval, že se jedná o vady skryté.
4. Stěžovatelčino dovolání Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl jako nepřípustné, neboť nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 téhož zákona a rozhodl, že žádná ze stran nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud odůvodnil, proč žádná z námitek přípustnost dovolání založit nemůže. Zabýval se i námitkou nepřezkoumatelnosti; ani tu ovšem jako způsobilou založit přípustnost dovolání neshledal, neboť konstatoval, že tímto rozsudek krajského soudu netrpí, a i kdyby ano, taková námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecné soudy porušily její základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Porušení shledává zejména v postupu Nejvyššího soudu, který nesprávně její dovolání odmítl jako nepřípustné, třebaže v dovolání položila podle jejího názoru hned několik dovolacích námitek, které jsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Zároveň již v dovolání poukazovala i na porušení jejích základních práv a svobod, což je rovněž způsobilý dovolací důvod. Tímto postupem přitom Nejvyšší soud podle jejího názoru aproboval nesprávné právní závěry a postupy okresního soudu a krajského soudu.
6. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti vymezuje i proti rozhodnutí okresního a krajského soudu, třebaže formálně napadá pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu. Porušení svých práv stěžovatelka shledává mimo jiné v tom, že okresní soud a krajský soud přenesly důkazní břemeno a břemeno tvrzení, že věc má vady, na stěžovatelku, ač tato povinnost správně náležela vedlejším účastníkům. Mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními shledává extrémní rozpor.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vymezila, že napadá toliko usnesení Nejvyššího soudu. Protože však zpochybňuje i závěry uvedené v rozhodnutí okresního a krajského soudu, dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka též napadá rozsudek okresního soudu, jakož i rozsudek krajského soudu, a porušení svých práv tvrdí ve vztahu ke všem těmto rozhodnutím. Ústavní soud proto přezkoumal ústavnost i těchto rozhodnutí.
9. Ústavní soud předesílá, že v zásadě nezasahuje do rozhodovací pravomoci soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až čl. 92 Ústavy). Nepřísluší mu výkon přezkumného dohledu nad činností těchto soudů v rovině podústavního práva. Ústavní soud zároveň zdůrazňuje zásadu minimalizace svých zásahů a zásadu sebeomezení při využívání svých kasačních pravomocí. Kasační zásah Ústavního soudu vůči rozhodnutím obecných soudů z podnětu individuální ústavní stížnosti připadá v úvahu jen tehdy, když napadeným rozhodnutím došlo k porušení subjektivních základních práv a svobod konkrétního stěžovatele. K takovému závěru však Ústavní soud v posuzované věci nedospěl.
10. Pokud stěžovatelka namítá, že se okresní a krajský soud nedostatečným způsobem zabývaly jejími důkazními návrhy (zejména návrhem na provedení tlakové zkoušky či návrhem na výslech Ing. Poláka), čímž došlo k porušení jejích základních práv a svobod; této námitce ovšem nelze přisvědčit.
11. Ústavní soud předesílá, že zásadně není povolán k přehodnocování dokazování provedeného obecnými soudy. Mohl by tak učinit pouze, dopustily-li by se při hodnocení důkazů libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy nebo byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020). Jak ovšem uvedl již Nejvyšší soud, soudy nižších stupňů dostatečným způsobem zdůvodnily, proč stěžovatelkou navržené důkazy (zejména z důvodu jejich nadbytečnosti či z důvodu, že vedly k prokázání jiných skutečností) neprovedly. Toto odůvodnění neprovedení některých důkazů navržených stěžovatelkou považuje Ústavní soud za dostatečně zdůvodněné (srov. body 14 a 17-19 napadeného rozsudku krajského soudu), a to zejména v kontextu množství důkazů, které obecné soudy provedly.
12. Jako zjevně neopodstatněnou hodnotí Ústavní soud i námitku, že soudy obou stupňů nekriticky převzaly informace poskytnuté v listinách a zprávách Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava a.s. a že - bez kritického přístupu - přejaly závěry znaleckého posudku Ing. Zbyňka Dumala. I na tuto stížnostní námitku Nejvyšší soud v napadeném usnesení reagoval a Ústavní soud se s těmito závěry ztotožňuje.
13. Pokud stěžovatelka dále namítá, že rozhodnutí je založeno na extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, pak Ústavní soud neshledal, že by z hlediska skutkových zjištění obecných soudů k takovému kvalifikovanému pochybení došlo. Skutková zjištění obecných soudů týkající neexistence kanalizační přípojky k nemovitosti, jsou přehledně a logicky odůvodněna. Tento závěr má podklad v provedeném dokazování (znaleckém posudku) a Ústavní soud zde nezaznamenal žádný extrémní nesoulad v závěrech soudu a provedených důkazech.
14. Stěžovatelka svou argumentací rovněž polemizuje se závěry Nejvyššího soudu, že její dovolání není přípustné v rozsahu žádné z předložených dovolacích otázek. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů (např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006). V posuzované věci Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádal a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. V jeho postupu Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
15. Ústavní soud tak doplňuje, že stěžovatelka sice správně poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které může založit přípustnost dovolání i námitka porušení základních práv a svobod v řízení před soudy nižších stupňů. V posuzované věci ovšem Nejvyšší soud náležitým způsobem odůvodnil, proč jí namítané vady v řízení nenastaly. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že každá námitka porušení základních práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání, a odkazuje přitom na nález sp. zn. IV.
ÚS 2352/19 ze dne 3. 3. 2020. Tak tomu ovšem není. Nejvyšší soud je v takovém případě totiž povinen - stejně jako u každé jiné dovolací námitky - zhodnotit, zda námitka přípustnost založit může či nikoli, a svůj případný závěr náležitým způsobem odůvodnit. V nyní řešené věci se přitom Nejvyšší soud s argumentací stěžovatelky, kterou namítala porušení svých základních práv a svobod, náležitým způsobem vypořádal. Podle názoru Nejvyššího soudu, se kterým se Ústavní soud ztotožňuje, soudy nižších stupňů dostatečným způsobem zdůvodnily, proč stěžovatelkou navržené důkazy (z důvodu jejich nadbytečnosti) neprovedly, stejně jako proč nelze rozhodnutí krajského soudu považovat za nepřezkoumatelné.
Takový postup proto nelze považovat za porušení práva na přístup k soudu.
16. Shodně Ústavní soud konstatuje, že se Nejvyšší soud dostatečným způsobem vypořádal s námitkou stěžovatelky, která měla spočívat v posouzení otázky, zda by kanalizační přípojka v případě, že by existovala, mohla být vůbec provozována. Jednalo se přitom podle stěžovatelky o otázku dosud dovolacím soudem neřešenou. Nejvyšší soud při řešení této argumentace správně konstatoval, že, jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, jedná se o otázku hypotetickou. Soudy nižších stupňů totiž existenci přípojky vyloučily a i přesto, že krajský soud tento právní závěr v napadeném rozsudku uvedl, rozhodnutí samotné na této otázce nespočívalo. Nejvyšší soud proto vhodně ani na této dovolací námitce přípustnost dovolání nezaložil.
17. Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže stěžovatelce přisvědčit, že by napadená rozhodnutí porušila její ústavně zaručené právo na soudní ochranu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.
18. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 17. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu