USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobců a) P. K., narozeného dne XY, a b) L. K., narozené dne XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola Śliwky 125/20, proti žalované AGOSTO FIN s.r.o., se sídlem v Ostravě, Moravská Ostrava, náměstí Msgre Šrámka 8857, identifikační číslo osoby 27840689, zastoupené JUDr. Jiřím Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě, Jaklovecká 124918, o zaplacení 528 695 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 63 C 373/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 4. 2022, č. j. 57 Co 90/2021-406, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se podanou žalobou domáhali na žalované zaplacení částky 528 695 Kč s příslušenstvím jako slevy z kupní ceny nemovitostí, pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, a pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, dále jen „nemovitosti“, které jim žalovaná prodala kupní smlouvou uzavřenou dne 10. 11. 2016 za kupní cenu ve výši 2 688 000 Kč. Okresní soud v Ostravě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 12. 2020, č. j. 63 C 373/2017-261, uložil žalované zaplatit žalobcům částku 318 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zastavil řízení co do částky 210 695 Kč s
příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III) a o náhradě nákladů řízení státu (výroky IV). K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 57 Co 90/2021-406, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a III potvrdil (výrok I odvolacího soudu), ve výroku IV jej změnil jen co do výše náhrady nákladů řízení státu (výrok II odvolacího soudu), a uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům náklady odvolacího řízení (výrok III odvolacího soudu). Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná ve výroku I v části, v níž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně, včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl. Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaná v dovolání předně namítala (námitky v dovolání označené č. 1 až 3), že odvolací soud se odchýlil od své rozhodovací praxe, představované např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 956/2002, když přiznal žalobcům, kteří uplatnili vůči žalované právo z odpovědnosti za vady ve formě slevy z kupní ceny nemovitostí, náhradu ve výši představující veškeré náklady na vybudování nové kanalizační přípojky, ačkoli se jim tímto dostane nepřiměřeného zvýhodnění v podobě nové přípojky namísto staré.
Žalovaná dále namítá, že odvolací soud porovnával přiměřenost slevy s hodnotou všech nemovitostí nabytých žalobci, ačkoli ji měl porovnávat výlučně s cenou samotné stavby, čímž se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 558/2016. Žalovaná rovněž namítá, že sleva z kupní ceny odvíjející se od nákladů, které mají být vynaloženy na odstranění vady, má být vztažena k nákladům, které by žalobci vynaložili v době, kdy nabyli vlastnictví věci, a nikoli k době, kdy rozhoduje soud. Dle žalované měl soud rozhodnout tak, že výše slevy nemůže být větší než polovina nákladů na zřízení nové kanalizační přípojky.
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí (srov. jeho rozsudky ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012, jakož i další rozhodnutí v nich odkazovaná; obdobně též v odborné literatuře, viz např. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H.
Beck, 2009), jejichž závěry jsou
použitelné i za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4442/2018), konstatoval, že pro určení výše slevy přiznávané z titulu odpovědnosti za vady zákon nestanoví žádné obecné pravidlo. Rozsah snížení ceny musí být vždy posouzen s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu. Výše slevy z ceny pak závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav věci a jiných obdobných hlediscích. Řečeno jinak, výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1317/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2045/2021). Závěr o přiměřenosti slevy z kupní ceny tak vyžaduje komplexní úvahu soudu zohledňující individuální okolnosti případu. Rozhodnutí o přiměřenosti výše slevy tedy přednostně náleží do rukou soudů nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu, a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení zmiňovaných aspektů daného sporu.
Dovolací soud by mohl takovou právní otázku učinit předmětem svého přezkumu toliko ve výjimečných případech zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 3539/2016, či ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1643/2015). O takovou situaci se v projednávané věci nejedná a úvahu odvolacího soudu o výši slevy z kupní ceny nemovitostí nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je totiž zřejmé (srov. bod 21 odůvodnění napadeného rozhodnutí), že odvolací soud v souladu s citovanou judikaturou při úvaze o přiměřenosti slevy z kupní ceny zohlednil všechny podstatné okolnosti daného případu, včetně úvah týkajících se snížení funkčních vlastností nemovitostí.
Odvolací soud vzal v úvahu, jak se vytčené vady projevují při užívání nemovitostí, jak ho komplikují a omezují (např. nutnost průběžně odvážet fekálie ze septiku) a přihlédl také ke skutečnosti, že napojení na kanalizaci bude představovat zásah do pozemků žalobců v budoucnu. Odvolací soud ve své úvaze o přiměřené slevě z kupní ceny rovněž zohlednil výši nákladů nutných k odstranění vad nemovitosti vyčíslených ve znaleckém posudku č. 296/2020 ze dne 24. 7. 2020, vypracovaném Stanislavem Lupieńskim, a nepominul ani závěry znaleckého posudku č. 847/373/2019 ze dne 13.
10. 2019, vypracovaného Ing. Zbyňkem Dumalem, dle kterého charakter a rozsah vytčených vad významným způsobem ohrožuje samotnou existenci rodinného domu, neboť dochází k zasakování odpadních vod pod dům.
S přihlédnutím ke konkrétním
skutkovým okolnostem případu nelze proto úvahy odvolacího soudu posoudit jako zjevně nepřiměřené a námitky č. 1 až 3, v nichž žalovaná nesouhlasí s výší slevy z kupní ceny stanovené na základě výše uvedených závěrů, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládají. Dále žalovaná předložila dovolacímu soudu otázku, podle jejího názoru v rozhodovací praxi dovolacím soudem dosud neřešenou, zda kanalizační přípojka v případě, že by existovala, mohla být vůbec provozována, protože nesplňuje podmínky zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (námitka v dovolání označená pod č. 4). V dané věci ovšem soudy na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že kanalizační přípojka k nemovitostem neexistuje. Otázka žalované proto směřuje k hypotetické situaci, která však dle skutkových zjištění soudů nenastala, a žalovaná tak vychází z vlastního skutkového závěru, k němuž soudy nedospěly
(srov. body 13 a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, která je založena na vlastních skutkových závěrech dovolatelky, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu a na kritice hodnocení důkazů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2808/2017 nebo ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4607/2017); skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná dále namítala (námitka v dovolání označená pod č. 5), že odvolací soud nesprávně uzavřel, že vady spočívající v zatékání střechy garáže a nekvalitní izolaci balkónu jsou vadami skrytými, ač měl správně uzavřít, že jde o vady zjevné, čímž se podle žalované odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2007, sp. zn. 32 Odo 1387/2005, resp. ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2422/2014. Odvolací soud však, ve shodě se soudem prvního stupně, vycházel ze skutkových zjištění o tom, že zjištěné vady domu (vady střechy a balkónu) nebyly zřejmé na pohled a mohly se projevit až za určitých klimatických podmínek při samotném užívání nemovitosti. Zpochybňuje-li žalovaná tuto úvahu odvolacího soudu tvrzením o zjevnosti vad, jakož i o možnosti kupujících (žalobců) vady zjistit při převzetí nemovitosti, konstruuje jiná, vlastní, skutková zjištění, než z
jakých při právním posouzení vyšly soudy nižších stupňů. Právní posouzení existence skrytých vad v poměrech projednávané věci proto nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve vztahu k námitkám (v dovolání označeným pod č. 6 a 7), že odvolací soud neprovedl žalovanou navržené důkazy, ačkoli se nejednalo o důkazy nezákonné, pro rozhodnutí bezvýznamné či nesměřující ke zjištění skutkového stavu věci, aniž by řádně jejich neprovedení zdůvodnil, Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud se v poměrech projednávané věci nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011 a ze dne 9.
3. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4265/2014, v nichž Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle kterého soud v občanském soudním řízení není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení zvážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést. Je oprávněn posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede, a současně i rozhodnout, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy.
Uvedeným judikatorním požadavkům soudy nižších stupňů dostály, jestliže soud prvního stupně zdůvodnil, že důkazy navržené žalovanou neprovedl z důvodu jejich nadbytečnosti (srov. bod 22 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) a odvolací soud neshledal, že by se v tomto ohledu soud prvního stupně dopustil jakéhokoliv pochybení (srov. body 16 až 19 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Žalovaná dále namítala, že se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013, když nekriticky převzal informace uvedené v listinách, konkrétně ve zprávách a vyjádřeních Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava a.s., identifikační číslo osoby 45193665, a závěry znaleckého posudku vypracovaného Ing.
Zbyňkem Dumalem, přičemž tyto důkazy správně nehodnotil v jejich jednotlivosti ani ve vzájemných souvislostech. Předmětný znalecký posudek navíc zhodnotil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu představovanou rozsudkem ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009 a odchýlil se rovněž od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013. Žalovaná proto vytkla, že mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů existuje extrémní rozpor. Námitka žalované, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s provedenými důkazy, když z výše uvedených důkazů vyvozoval skutečnosti, které z nich ve skutečnosti nevyplývaly, přípustnost dovolání podle § 237 o.
s. ř.
nezakládá,
neboť touto námitkou žalovaná nezpochybňuje právní posouzení učiněné odvolacím soudem, nýbrž polemizuje s tím, jaký skutkový stav byl v řízení před soudy nižších stupňů prokázán. Okolnost, že dovolatel vychází ze své odlišné skutkové verze posuzované události, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť nesouhlas s hodnocením důkazů není dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6.
1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů lze zpochybnit toliko ohledně způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.) [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1980/2017, nebo v odborné literatuře DRÁPAL, L., BUREŠ, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl.
Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920]. Měla-li žalovaná dále za to, že odvolací soud zhodnotil znalecký posudek provedený před soudem prvního stupně v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak je namístě připomenout, že Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že znalecký posudek (§ 125, § 127 o. s. ř.) soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., ovšem odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku hodnocení soudem podle § 132 o. s. ř. nepodléhají (srov. rozsudek ze dne 21.
10. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1810/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 23 Cdo 1616/2019). V projednávané věci ze znaleckého posudku Ing. Dumala i z jeho výpovědi před odvolacím soudem vyplynulo, že rodinný dům č. p. XY není napojený na veřejnou kanalizaci, ani na čističku odpadních vod, což není v rozporu s dalšími důkazy provedenými v řízení. Dovolací soud tedy neshledal, že by závěr odvolacího soudu o neexistenci kanalizační přípojky spočíval v extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17.
12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, a jeho usnesení ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), nýbrž byl v dané věci přesvědčivě a logicky odůvodněn. Dovolací soud doplňuje, že závažné procesní pochybení spočívající v libovůli soudů a extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s provedenými důkazy nelze dovodit pouze z toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke skutkovým závěrům, s nimiž žalovaná nesouhlasí. Odlišná verze skutku prosazovaná žalovanou na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
1. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1606/2018, ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018). Odvolací soud se neodchýlil ani od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn.
21 Cdo 2682/2013, podle něhož skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala; nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). Napadené rozhodnutí totiž není založeno na závěru o pouhé pravděpodobnosti, že kanalizační přípojka neexistuje, neboť jak soud prvního stupně, s nímž se odvolací soud ztotožnil, tak odvolací soud po doplnění dokazovaní o úřední záznamy Policie ČR ze dne 9.
11. 2021 a 5. 12. 2021, a sdělení Severomoravských vodovodů a kanalizací Ostrava a.s. dospěl na základě hodnocení provedených důkazů k přesvědčení (k jistotě), že kanalizační přípojka neexistuje. Žalovaná dále namítla (námitka v dovolání označená jako č. 9), že odvolací soud stejně jako soud prvního stupně přenesl důkazní břemeno ohledně tvrzení, že věc má vady, na žalovanou, ač mělo správně zatěžovat žalobce, čímž se odchýlily od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2675/2006 a ze dne 23.
6. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1236/2021. Došlo tak podle ní k záměně pravidla daného v § 2161 odst. 2 o. z., dle kterého má věc vadu v době předání, za neexistující domněnku, že věc má vady, neprokáže-li se opak. Ani tato námitka žalované přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže, neboť se míjí s právním posouzením věci učiněným odvolacím soudem. Nižší soudy totiž nevycházely z domněnky, že nemovitosti trpěly vadou spočívající v neexistenci kanalizační přípojky, nýbrž z toho, že v projednávané věci lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, že nemovitosti měly vytčené vady již při převzetí kupujícími (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2115/2021). Namítá-li konečně žalovaná, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť se odvolací soud s přenosem důkazního břemene v odůvodnění napadeného rozhodnutí nevypořádal, čímž zapříčinil nepřezkoumatelnost rozhodnutí, pak tato námitka neodpovídá skutečnosti (srov. bod 23 odůvodnění napadeného rozhodnutí), a navíc jejím prostřednictvím žalovaná vytýká vadu řízení.
Nutno však konstatovat, že přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. nemohou založit námitky ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tedy námitky týkající se vad řízení. Takovými námitkami není uplatněn jediný možný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. 23 Cdo 497/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 23 Cdo 782/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3.
12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2664/2015). Z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. pak vyplývá, že dovolací soud k vadám řízení přihlédne pouze tehdy, je-li dovolání přípustné, což v posuzované věci není.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v § 237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se podle § 243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodňuje. Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.