Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Jiřího Šlégla, zastoupeného JUDr. Ing. Zbyňkem Kiesewetterem, advokátem se sídlem Nad Šárkou 766/58, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. července 2025 č. j. 10 As 82/2025-39 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2025 č. j. 37 A 8/2024-101, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení a Krajského úřadu Středočeského krajem a Stepana Miky, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podstatou nyní řešeného případu je posouzení přiměřenosti rozhodnutí o tom, že se na pozemku stěžovatele nachází veřejně přístupná účelová komunikace. Stěžovatel tvrdí, že soudy a správní orgány se nedostatečně vypořádaly zejména s jeho tvrzením o nenaplnění podmínky nutné komunikační potřeby a souhlasu vlastníka pozemku.
2. Stěžovatel je vlastníkem pozemku konkrétně specifikovaného v předcházejícím řízení. Pozemek stěžovatele je v celé své délce a šířce pokryt asfaltovým povrchem. Slouží jako příjezdová cesta k dalším dvěma pozemkům. Obecní úřad Slapy, silniční správní úřad, deklaroval, že na pozemku stěžovatele a na sousedícím pozemku ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení Stepana Miky ("vedlejší účastník řízení") se nachází veřejně přístupná účelová komunikace.
3. Proti rozhodnutí obecního úřadu podali stěžovatel spolu s vedlejším účastníkem řízení odvolání ke Krajskému úřadu Středočeského kraje, který jejich odvolání zamítl. Rozhodnutí krajského úřadu napadli stěžovatel a vedlejší účastník samostatnými žalobami u Krajského soudu v Praze. Krajský soud tyto žaloby spojil ke společnému projednání a bez nařízení ústního jednání je zamítl jako nedůvodné. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal kasační stížnost. Učinil tak i vedlejší účastník řízení, který ovšem následně svou kasační stížnost vzal zpět. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně posoudil zákonné podmínky existence veřejně přípustné účelové komunikace. Krajský soud dovodil, že byly splněny podmínky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace, přestože nebyly naplněny podmínky nutné komunikační potřeby a souhlasu vlastníka s jejím vznikem. Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele jako nedůvodnou a řízení o kasační stížnosti vedlejšího účastníka řízení zastavil.
4. Proti napadenému rozsudku Nejvyššího správního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. Vznáší v ní dva okruhy námitek - jeden procesního a druhý věcného charakteru. Ve vztahu k věcnému posouzení právní otázky stěžovatel namítá, že soudy a správní orgány se nedostatečně vypořádaly s jeho argumenty stran existence alternativních přístupových cest k dotčeným nemovitostem a jeho nesouhlasu s užíváním komunikace. Nejvyšší správní soud nevyšel z uváděné skutkové podstaty problému, nevzal v potaz argumentaci, že nebyla naplněna podmínka nezbytnosti komunikace. Tato komunikace vůbec nemá veřejný charakter a má sloužit výlučně majitelům sousedních pozemků jako třetí příjezd na jejich pozemek na úkor stěžovatele. Podle stěžovatele tím bylo nepřiměřeně zasaženo do jeho práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Tím, že správní soudy přistupovaly k důkazům stěžovatele odmítavě, došlo k narušení rovného postavení stran v řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
5. Stěžovatel rovněž namítá procesní pochybení krajského soudu, který bez souhlasu stěžovatele ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Tím došlo k zásahu do jeho práva na to, aby jeho věc byla projednána veřejně a za jeho přítomnosti (čl. 38 odst. 2 Listiny) a práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura]. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší správní soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není kasační stížnost stěžovatele důvodná. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatel znovu uplatnil i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatele je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry správních soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatel poukazuje.
9. Ústavní soud se proto ke vzneseným námitkám vyjádří jen stručně. Stěžovatel vznáší dvě sporné otázky. Za prvé namítá, že nebyla naplněna podmínka souhlasu vlastníka s užíváním komunikace a nutné komunikační potřeby. Jiné okolnosti stěžovatel nerozporuje. Dále namítá, že nebyly naplněné podmínky pro rozhodnutí krajského soudu bez jednání.
10. Co se týče prvé námitky, krajský soud i Nejvyšší správní soud posoudily, zda byly splněné podmínky pro vznik veřejně přístupné účelové komunikace. Účelová komunikace vzniká naplněním čtyř pojmových znaků, kterými jsou: 1) existence patrné a stálé cesty v terénu; 2) naplnění zákonného účelu; 3) souhlas vlastníka s užíváním účelové komunikace a 4) nutná komunikační potřeba. Všechny tyto definiční znaky musí být naplněny kumulativně (srov. rozsudky NSS ze dne 28. 6. 2022 č. j. 10 As 99/2022-56, č. 4377/2022 Sb. NSS, nebo ze dne 30. 11. 2015 č. j. 6 As 213/2015-14). Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporoval pouze posouzení týkající se posledních dvou uvedených podmínek.
11. Nejvyšší správní soud se vyjádřil k naplnění podmínky nutné a nenahraditelné komunikační potřeby v bodech 13 až 15 napadeného rozsudku. Uvedl, že pro naplnění této podmínky je rozhodné to, zda k sousedním nemovitostem existuje alternativní přístup. Je přitom nezbytné zkoumat, zda v úvahu přicházející alternativní dopravní cesta plnohodnotně zajišťuje komunikační spojení dotčených nemovitostí. Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že tato alternativní cesta musí být mimo jiné vhodná pro nezbytný obslužný provoz většími vozidly (např. popeláři, fekální vůz či vůz záchranné služby).
Krajský soud v bodech 30 až 33 napadeného rozsudku shledal, že strohé tvrzení stěžovatele o existenci alternativní cesty neobstojí. Správní orgány totiž podaly ucelenou a logicky odůvodněnou úvahu o tom, že podmínka nutné, ničím nenahraditelné potřeby komunikace na tomto pozemku je dána, a to zejména s ohledem na sklonové poměry a na potřebu vyvážet odpadní jímku u celoročně obývané chaty umístněné na jednom z dotčených pozemků. Po dobu nutných prací spojených s odčerpáváním sporné jímky vytvoří na alternativní cestě i menší fekální vůz překážku zcela zabraňující průjezdu jiným vozidlům.
Naopak při zajíždění fekálního vozu na komunikaci na pozemku ve vlastnictví stěžovatele k takovému nežádoucímu uzavření nedochází. Ústavní soud nepovažuje tuto interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou.
12. Stěžovatel dále namítá, že soudy nesprávně posoudily podmínku souhlasu vlastníka pozemku s užíváním komunikace. Nejvyšší správní soud v bodě 16 napadeného rozsudku vysvětlil, že stěžovatel tuto námitku v žalobě neuplatnil (na rozdíl od druhého žalobce). Zmínil ji ve své replice až po uplynutí lhůty pro podání žaloby. Krajský soud se jí tak nemohl zabývat, jak plyne z § 71 odst. 2 s. ř. s. (bod 32 napadeného rozsudku krajského soudu). Z toho samého důvodu se touto námitkou nemohl zabývat ani Nejvyšší správní soud (viz body 16 až 18 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Námitka, kterou stěžovatel neuplatnil již v řízení před krajským soudem, i když tak učinit mohl, je totiž nepřípustná (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). Na této argumentaci Ústavní soud neshledává nic protiústavního.
13. Konečně k tvrzenému procesnímu pochybení krajského soudu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v bodě 19 napadeného rozsudku. S odkazem na obsah soudního spisu krajského soudu uvedl, že krajský soud stěžovatele i vedlejšího účastníka vyzval, aby se ve lhůtě dvou týdnů vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Poučil je i o tom, že pokud se nevyjádří ve stanovené lhůtě, bude mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Ani stěžovatel, ani vedlejší účastník se ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Krajský soud proto postupoval v souladu se zákonem, když ve věci rozhodl bez nařízení jednání. Tento postup shledává Ústavní soud ústavně souladným.
14. Závěry, k nimž správní soudy dospěly, byly logicky a pečlivě odůvodněny odkazy na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu a odpovídají i dřívějším závěrům Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 268/06 ). Ústavní soud současně nepovažuje interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení podústavního práva za jakkoli chybnou či nepřiměřenou, napadená rozhodnutí tedy odpovídají aplikované zákonné úpravě, nejsou projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Ve světle těchto závěrů není účelné, aby se Ústavní soud zabýval námitkami opětovně zpochybňujícími nenaplnění podmínek pro existenci veřejně přístupné účelové komunikace.
15. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 24. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu