Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Tomáše Langáška a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti Bria systems, s.r.o., sídlem Herlíkovická 1021/20, Praha 9, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. července 2024 č. j. 23 Cdo 1238/2024-219 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. února 2024 č. j. 62 Co 334/2023-191, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Pavla Caldra, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem nyní posuzovaného případu je spor o to, s kým vedlejší účastník řízení uzavřel smlouvu o zápůjčce 500 000 Kč. Vedlejší účastník, jemuž daly za pravdu obecné soudy, tvrdí, že uzavřel smlouvu se stěžovatelkou. Podle stěžovatelky bylo však vydlužitelem politické hnutí Pro Prahu, přičemž zápůjčku vedlejší účastník přenechal hnutí na financování politické kampaně. Stěžovatelka pro hnutí kampaň zajišťovala.
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se vedlejší účastník řízení žalobou domáhal proti stěžovatelce (žalované) zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím u Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud"). Obvodní soud žalobě vyhověl, neboť naznal, že vedlejší účastník uzavřel smlouvu o zápůjčce se stěžovatelkou. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však rozsudek obvodního soudu k odvolání stěžovatelky zrušil z důvodu neúplných skutkových zjištění a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Obvodní soud po doplnění dokazování žalobu zamítl. Městský soud, protentokrát k odvolání vedlejšího účastníka (žalobce), následně rozsudek obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelce (žalované) uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 500 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud zopakoval provedené důkazy a uzavřel, že smlouvu o zápůjčce sjednal vedlejší účastník se stěžovatelkou, nikoliv s hnutím Pro Prahu. Stěžovatelka se obrátila na Nejvyšší soud, který však její dovolání odmítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti obsáhle zrekapitulovala průběh předcházejícího řízení, obsah napadených rozhodnutí, jakož i své dovolací námitky, a následně přidala stručnou ústavněprávní argumentaci. Namítla, že Nejvyšší soud odmítnutím jejího dovolání porušil čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka v tomto ohledu rozporovala závěr Nejvyššího soudu, že se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu týkající se břemena tvrzení a důkazního břemena žalobce. Dále stěžovatelka brojila proti napadenému rozhodnutí městského soudu.
Nejprve namítla, že městský soud neupozornil účastníky na změnu svého právního náhledu a nepoučil žalobce ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Dále uvedla, že z rozsudku odvolacího soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Ve vztahu k procesní obraně stěžovatelky městský soud pouze krátce uvedl, že její skutková verze byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena. Konečně pak stěžovatelka namítla, že rozhodnutí městského soudu bylo překvapivé.
Městský soud údajně hodnotil důkazy odlišně oproti svému předchozímu rozhodnutí ve věci, aniž by se objevily zásadní nové skutečnosti ospravedlňující rozdílné posouzení.
5. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Co se týče napadeného usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 , bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatelka se snažila vymezit přípustnost svého dovolání mimo jiné poukazem na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu R 97/2021. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, že se odvolací soud od závěrů rozhodnutí R 97/2021 neodchýlil, a tudíž stěžovatelčina námitka nemohla založit přípustnost dovolání (body 10-11 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze považovat za excesivní ani vybočující z mantinelů ústavnosti.
7. Zbylá část ústavní stížnosti obsahuje převážně opakování námitek, s nimiž se již ústavně souladným způsobem vypořádal Nejvyšší soud. K tvrzené absenci poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu a údajné překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu se Nejvyšší soud zcela dostatečně vyjádřil v bodu 15 napadeného usnesení. Ústavní soud nepovažuje za účelné zde závěry Nejvyššího soudu opakovat. Ústavní soud není další instancí, která se má již vypořádanými námitkami znovu zabývat. Lze pouze dodat, že posouzení Nejvyššího soudu se nepříčí standardům plynoucím z judikatury Ústavního soudu [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77), bod 15, a judikatura tam citovaná]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nepřidala ústavněprávní argumentaci konkrétně reagující na závěry Nejvyššího soudu, která by byla s to tyto závěry zpochybnit. Pouhá skutečnost, že se stěžovatelka s právním hodnocením obecných soudů neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou.
8. Co se týče námitky rozporu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry městského soudu, předmětem řízení o ústavní stížnosti je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 Ústavy) zpravidla nelze domáhat. To platí i pro interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, respektive jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování (usnesení Ústavního soudu ze dne 19.
října 2021 sp. zn. II. ÚS 1443/21 , bod 9). Pouze pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s právem na soudní ochranu. Ústavní soud dospěl k závěru, že k tomu v posuzovaném případu nedošlo a že nedošlo ani k porušení standardů vyložených Ústavním soudem ve stěžovatelkou odkazovaném nálezu ze dne 28. srpna 2018 sp. zn. I. ÚS 2283/17
(N 142/90 SbNU 307). Městský soud důkladně odůvodnil svůj závěr o tom, že mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelkou byla uzavřena smlouva o zápůjčce (a stěžovatelka tedy nebyla pouhým platebním místem). Taktéž dostatečným způsobem popsal, jaká skutková zjištění získal z důkazů, které sám znovu provedl. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry městského soudu, natož rozpor extrémní.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu