USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce P. C., zastoupeného Mgr. Janem Táboříkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, proti žalované Bria systems, s.r.o., se sídlem v Praze 9, Herlíkovická 1021/20, identifikační číslo osoby 60202106, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, 5. května 1050/66, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 220/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2024, č. j. 62 Co 334/2023-191, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se v řízení domáhal na žalované zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že jí poskytl v uvedené výši zápůjčku na základě ústní smlouvy ze dne 13. 9. 2018. Žalovaná tvrdila, že nebyla stranou předmětné smlouvy, ale pouze platebním místem.
2. Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 29. 6. 2023, č. j. 19 C 220/2021-131 (již druhým v pořadí) zamítl žalobu o zaplacení 500 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 204 564 Kč.
3. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 500 000 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 282 462,50 Kč (výrok II).
4. Odvolací soud po zopakování dokazování (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena ústní smlouva, na jejímž základě žalobce poskytl žalované zápůjčku ve výši 500 000 Kč, jež mu dosud nebyla vrácena.
5. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu,
včasně podaným dovoláním. Namítla nesprávné právní posouzení věci a navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Přípustnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 29 ICdo 112/2019 (uveřejněného pod číslem 97/2021 Sb. rozh. obč., dále jen „R 97/2021“, který je veřejnosti též dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz), pokud žalobci „prominul“ důkazní břemeno tížící jej ohledně prokázání jeho tvrzení, že mezi účastníky skutečně byla uzavřena smlouva o zápůjčce, resp. pokud toto důkazní břemeno „přenesl“ na žalovanou.
V dovolání též navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku, neboť jeho neprodleným výkonem by jí hrozila závažná újma. Tvrdila, že finanční částka, kterou má žalobci na základě napadeného rozhodnutí zaplatit, je pro ni likvidační.
6. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
7. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání žalované rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
8. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Námitka, že se odvolací soud odchýlil od R 97/2021 nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
10. Nejvyšší soud v R 97/2021 uzavřel, že ve sporu o vrácení peněžité zápůjčky má žalobce jako zapůjčitel břemeno tvrzení, že s žalovaným vydlužitelem uzavřel smlouvu o zápůjčce, že vydlužiteli předmět zápůjčky odevzdal a že vydlužitel peněžitou zápůjčku řádně a včas nevrátil; z tohoto břemene tvrzení pak pro žalobce plyne důkazní břemeno, pokud jde o prokázání tvrzení, že smlouva o zápůjčce byla uzavřena a že na základě této smlouvy předal vydlužiteli (žalovanému) finanční prostředky.
11. Odvolací soud se od shora citovaných judikaturních závěrů neodchýlil, pokud zopakoval důkazy provedené před soudem prvního stupně a na jejich základě dospěl k závěru o skutkovém stavu, podle něhož měl za prokázané, že smlouva o zápůjčce byla sjednána a poskytnuta právě mezi účastníky řízení, a nikoli mezi žalobcem a politickým hnutím Pro Prahu, jak tvrdila žalovaná. Tento skutkový závěr podle odvolacího soudu vyplýval (mimo jiné) i z výslechu jednatele žalované, který připustil, že poskytnutím identifikačních údajů a čísla účtu žalované žalobci završil kontraktační proces, přičemž žalovaná byla oprávněna jednat při realizaci kampaně pro hnutí Pro Prahu samostatně a nebyla nijak oprávněna jednat v zastoupení tohoto hnutí (viz odstavec 33 napadeného rozsudku). Odvolací soud nevyšel (jak tvrdí žalovaná v dovolání) toliko z tvrzení žalobce o tom, že s žalovanou uzavřel smlouvu o zápůjčce, nýbrž naopak své rozhodnutí založil na závěru, že z provedených důkazů (mimo jiné z výpovědí žalobce, jednatele žalované, svědka K. F., ze zaslání identifikačních údajů a čísla účtu žalované žalobci jednatelem žalované) bylo prokázáno, že k uzavření ústní smlouvy o zápůjčce došlo mezi žalobcem a žalovanou. Napadené rozhodnutí tedy bylo založeno na unesení nejen břemena tvrzení, ale i břemena důkazního žalobcem ohledně sjednání a poskytnutí sporné zápůjčky a jejího nevrácení. Není přitom přenesením důkazního břemene na žalovanou, pokud odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uzavřel, že skutková verze žalované byla provedeným dokazováním zcela vyvrácena.
12. Žalovaná prostřednictvím této dovolací argumentace i prostřednictvím námitky, v níž odvolacímu soudu v dovolání vytýkala hodnocení výpovědi svědka K. F. jako pravdivé, přestože by jím tvrzený postup při financování kampaně hnutí Pro Prahu byl v rozporu s kogentními ustanoveními zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, v platném znění, stejně jako námitkou, že soud měl z tohoto důvodu jako věrohodnější vyhodnotit výpověď jednatele žalované, který opakovaně uvedl, že financování volební kampaně bylo výlučně věcí hnutí Pro Prahu, ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost závěru odvolacího soudu o skutkovém stavu, z nějž při právním posouzení věci vycházel, tj. polemizuje se skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a s jeho hodnocením provedených důkazů. Skutkový stav věci však nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou přivodit závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
13. Žalovaná v dovolání namítla též vady řízení, k nimž by podle ní měl dovolací soud přihlížet v případě, že bude dovolání shledáno přípustným. Odvolacímu soudu vytkla překvapivost jeho rozhodnutí, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3504/2012, nebo nález Ústavního soudu ze dne 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na https://nalus.usoud.cz), protože odvolací soud podle ní ve svém prvním zrušujícím usnesení ve věci ze dne 20. 7. 2022, č. j. 62 Co 156/2022-73, hodnotil výpověď K. F. jako nevěrohodnou a při zopakování dokazování nezjistil nic nad rámec toho, co bylo zjištěno již v řízení před soudem prvního stupně, a změnil tak své vlastní (předchozí) hodnocení týchž důkazů, aniž na to účastníky upozornil. Tvrdila, že na tuto změnu nemohla v řízení reagovat a nedostalo se jí ani poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř., přestože odvolací soud zjevně dospěl k odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně, který uvažoval o nároku na bezdůvodné obohacení, neboť neměl za prokázané uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a žalovanou. Žalovaná též tvrdila, že z odůvodnění napadeného rozsudku nevyplývá (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 583/2009, a nálezem Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17), proč byla „zcela vyvrácena“ její procesní obrana spočívající v tvrzení, že nebyla stranou smlouvy o zápůjčce, ale toliko platebním místem.
14. Vady řízení – jak ostatně uvádí sama žalovaná – nejsou samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což však v projednávané věci není naplněno. Tvrzení žalované o procesních pochybeních neobsahují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva splňující předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Přípustnost dovolání tudíž založit nemohou (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, nebo ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
15. Pro úplnost lze dodat k námitce překvapivosti, jež měla podle žalované spočívat v tom, že odvolací soud neodůvodněně změnil – oproti svému předchozímu rozhodnutí ve věci – hodnocení výpovědi svědka K. F. a žalovanou nepoučil podle § 118a odst. 2 o. s. ř., že žalovaná patrně přehlédla, že odvolací soud před vydáním napadeného rozsudku tohoto svědka opětovně vyslechl, a na základě takto opakovaně provedeného dokazování jeho výpověď sám hodnotil, přičemž v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 20. 7. 2022, č. j. 62 Co 156/2022-73, výslovně uvedl, že tohoto svědka nevyslýchal, a proto mu nepříslušelo jeho výpověď hodnotit. Nadto nelze přehlédnout, že nesprávné hodnocení svědecké výpovědi K. F. soudem prvního stupně bylo jednou z odvolacích námitek žalobce, stejně jako nesprávnost závěru o neprokázání uzavření smlouvy o zápůjčce mezi žalobcem a žalovanou. Žalovanou tak nemohlo „překvapit“, že se těmito námitkami odvolací soud zabýval a že na základě zopakovaného dokazování dospěl k jinému skutkovému a právnímu závěru než soud prvního stupně. Napadený rozsudek není ani nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud svůj závěr o skutkovém stavu věci řádně odůvodnil, důkladně popsal, proč vzal za prokázané, že mezi stranami byla uzavřena smlouva o zápůjčce (a žalovaná tedy nebyla pouhým platebním místem), stejně tak podrobně uvedl, jaká skutková zjištění získal z důkazů, které opětovně sám provedl (srov. zejména odstavce 20–30 a 32–33 napadeného rozsudku).
16. Žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tj. i v rozsahu výroku II, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
17. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
18. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, podle něhož jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v přiměřené lhůtě, již samostatně nerozhodoval o akcesorickém návrhu žalované na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Tento návrh se rozhodnutím o odmítnutí dovolání stal bezpředmětným.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 7. 2024
Mgr. Jiří Němec předseda senátu