Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Langáška o ústavní stížnosti Františka Krupky, zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem Dlouhá 3458/2a, Ústí nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3864/2023-168 ze dne 8. 7. 2024, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 153/2022-123 ze dne 26. 6. 2023 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 76 EXE 5/2020-52 ze dne 4. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a obchodní společnosti CASPER CONSULTING a. s. se sídlem Olivova 2096/4, Praha 1, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
1. Proti stěžovateli (povinnému) se vedlejší účastnice (oprávněná) domáhala provedení exekuce k vymožení pohledávky ve výši 16 043 439 Kč podle vykonatelného exekučního titulu - rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 13 C 296/2006-320 ze dne 4. 11. 2011 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 10 Co 563/2012-352 ze dne 3. 2. 2014, a to prodejem nemovitých věcí specifikovaných v prvním odstavci v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu ("nemovitosti").
2. V záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Ústí nad Labem zamítl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce. K odvolání stěžovatele bylo usnesení okresního soudu potvrzeno v záhlaví označeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem.
3. Dovolání stěžovatele proti usnesení krajského soudu Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením, napadeným ústavní stížností, odmítl pro nepřípustnost. Nejvyšší soud shledal, že za daných okolností je v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí závěr krajského soudu, že nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce; bylo totiž prokázáno, že vlastnické právo k nemovitostem na stěžovatele převedla právní předchůdkyně stěžovatele, pročež stěžovatel vstoupil do závazku ze zástavní smlouvy. Proti stěžovateli tak působí vykonatelný exekuční titul a vedlejší účastnice má právo se domáhat exekuce příslušného rozhodnutí.
Domáhal-li se stěžovatel neúspěšně provedení důkazů konkursním spisem úpadce pana Práška a dotazy na katastrální úřad, pak Nejvyšší soud uzavřel, že tato námitka není zákonným dovolacím důvodem. Nejvyšší soud k této jiné vadě řízení přihlédne pouze u jinak přípustného dovolání. Nejvyšší soud dodal, že sám krajský soud byl oprávněn posoudit, které z navržených důkazů provede, k čemuž poukázal na stěžejní závěry praxe vrcholných soudů o tzv. nadbytečných důkazech.
4. Proti v záhlaví uvedenému usnesení Nejvyššího soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
5. Stěžovatel zejména namítá, že jeho právní předchůdce Zdeněk Záveský uzavřel s Františkem Práškem kupní smlouvu k nemovitostem, přičemž současně pan Prášek uzavřel zástavní smlouvu s úvěrující společností Pragobanka a. s. Ze zajištěného úvěru měla být uhrazena kupní cena, to se však nikdy nestalo. Pan Záveský se domohl na panu Práškovi vrácení nemovitosti z důvodu nezaplacení kupní ceny; Pragobanka dokonce údajně vystavila panu Záveskému potvrzení, že zástava se na uvedenou nemovitost nevztahuje, následně však bylo se společností Pragobanka a.
s. zahájeno konkursní řízení a výmaz zástavy nikdy neproběhl. Do úpadku se dostal také pan Prášek, jenž v průběhu konkursního řízení zemřel, a řízení tak bylo zastaveno. Pohledávka, jejímž současným vlastníkem je vedlejší účastnice, byla zajištěna řadou nemovitostí, jak vyplývá z konkursního spisu pana Práška. Podle stěžovatele za 30 let vymáhání pohledávek vedlejší účastnice nepochybně nějakou část, ne-li celou pohledávku, vymohla. Stěžovatel se také domnívá, že obecné soudy ignorovaly nálezy Ústavního soudu sp. zn. II.
ÚS 2736/19 ze dne 19. 10. 2020 a
I. ÚS 1135/17 ze dne 1. 11. 2017.
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Stěžovatel neuplatnil žádnou ústavněprávní argumentaci, nýbrž představil svou skutkovou verzi případu, která se však vztahuje k nalézacímu, nikoli vykonávacímu řízení. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i z usnesení krajského soudu, je patrné, že se stěžovatelova polemika míjí s podstatou věci. Nejvyšší soud předestřel judikaturní závěry o nadbytečnosti důkazu a odůvodnil, že soud není povinen provést každý navržený důkaz. Jelikož se nejednalo o zákonný dovolací důvod, neměl Nejvyšší soud ani povinnost se k této dovolací námitce více vyjadřovat.
9. V kontextu ústavní stížností nenapadeného usnesení krajského soudu je zřejmé, že v záhlaví označená rozhodnutí, týkající se stěžovatelova návrhu na zastavení exekuce, jsou založena na závěru, že na stěžovatele platně přešel závazek ze zástavní smlouvy. Tvrdí-li stěžovatel, že dluh podle vykonatelného exekučního titulu již měl zaniknout, není zřejmé, proč sám potřebné důkazy nedoložil. V řízení o zastavení exekuce se exekuční soud logicky nezabývá věcnou správností exekučního titulu, nýbrž k návrhu zkoumá (ne)naplnění v zákoně vymezených podmínek zastavení exekuce.
10. Stěžovatel ústavní stížností nenapadl rozhodnutí krajského soudu, který zamítl jeho návrh na provedení důkazů konkursním spisem a dotazy na katastrální úřad. Stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu, který v souladu se zákonem shledal, že námitka proti závěru odvolacího soudu o nadbytečnosti důkazu není platným dovolacím důvodem. Tento postup je v souladu s ústavním pořádkem. Stěžovatelem odkazované nálezy Ústavního soudu nejsou k posuzované věci přiléhavé, neboť se zde nejedná o opomenuté důkazy v tom smyslu, jak se podává z daných nálezů.
Vzhledem k předmětu řízení před obecnými soudy je i ze stručného odůvodnění krajského soudu zřejmé, proč bylo provedení navržených důkazů nadbytečné. Kdyby pohledávka vedlejší účastnice byla skutečně zanikla, pak by to muselo být zjištěno v nalézacím řízení, neboť se nutně jednalo o otázku předběžnou k posouzení práva vedlejší účastnice. Pokud by se však jednalo o nové skutečnosti a zcela opomenuté důkazy, mohl stěžovatel navrhnout obnovu řízení. Není však v pravomoci Ústavního soudu, aby v takové situaci zasahoval do exekučního řízení.
11. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti v záhlaví označených usnesení Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezodkladně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. listopadu 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu