USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v exekuční věci oprávněné CASPER CONSULTING a. s. se sídlem v Praze 6 – Bubenči, náměstí Borise Němcova č. 510/3, IČO 63980401, zastoupené Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště č. 259/55, proti povinnému F. K., zastoupenému Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá č. 3458/2A, pro 16 043 439 Kč s příslušenstvím, prodejem zástavy, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 76 EXE 5/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. června 2023, č. j. 10 Co 153/2022-123, takto:
Dovolání povinného se odmítá.
1. Návrhem ze dne 29. 9. 2020 se oprávněná domáhala provedení exekuce k vymožení povinnosti vůči povinnému podle rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co 563/2012-352, tj. k uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 16 043 439 Kč a nákladů exekuce, prodejem nemovitých věcí – budovy č. p. XY, stojící na pozemku parc. č. XY, a pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště XY (dále jen „nemovitosti“). Uvedla, že je věřitelkou pohledávky za zemřelým F. P., která je zajištěna zástavním právem k nemovitostem dříve ve vlastnictví V. H. (dříve K.), že uvedenými rozsudky byla V. H. uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 16 043 439 Kč, přičemž oprávněná se může domáhat uspokojení pohledávky toliko z výtěžku prodeje zastavených nemovitostí. V. H. po vydání rozsudku odvolacího soudu převedla vlastnické právo k nemovitostem darovací smlouvou ze dne 5. 2. 2014 s právními účinky vkladu ke dni 5. 2. 2014 na povinného.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem dne 2. 3. 2022 pověřil (opětovně) JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., soudního exekutora, vedením exekuce prodejem nemovitostí k vymožení pohledávky podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 4. 11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co 563/2012-352.
3. Návrhem ze dne 18. 3. 2022 se povinný domáhal zastavení exekuce. Uvedl, že návrh oprávněné byl již jednou zamítnut s odůvodněním, že exekuční titul přiznává oprávněné právo proti V. H., nikoliv proti povinnému, není exekučním titulem a že vedení exekuce brání překážka věci pravomocně rozhodnuté.
4. Usnesením ze dne 26. 6. 2023, č. j. 10 Co 153/2022-123, Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 5. 2022, č. j. 76 EXE 5/2020-52, jímž tento soud zamítl návrh povinného ze dne 18. 3. 2022 na zastavení exekuce vedené JUDr. Jurajem Podkonickým, Ph.D., soudním exekutorem, pod sp. zn. 067 EX 12885/20, k vymožení peněžité pohledávky oprávněné ve výši 16 043 439 Kč prodejem zástavy – nemovitostí. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněná prokázala darovací smlouvou ze dne 5. 2. 2014 a výpisem z katastru nemovitostí, že na povinného bylo převedeno vlastnictví k zastaveným nemovitostem, že tedy povinný vstoupil do závazku ze zástavní smlouvy, že proti němu působí pravomocné rozhodnutí o nařízení prodeje zástavy a lze na návrh zástavního věřitele nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy. Nejsou tedy dány důvody pro zastavení exekuce.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání „v otázce, kterou dovolací soud dosud neřešil“ a „v otázce, kterou soud prvního stupně vyřešil v rozporu s rozhodovací praxí“. Uvedl, že Okresní soud v Teplicích rozhodl rozsudkem ze dne 4. 11. 2011, č. j. 13 C 296/2006-320, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 2. 2014, č. j. 10 Co 563/2012-352, ve věci právní předchůdkyně povinného V. H. tak, že „uložil povinné uhradit oprávněné částku 16 043 439 Kč, přičemž oprávněná je oprávněna domáhat se této pohledávky pouze z výtěžku z prodeje zastavených nemovitostí“. Na uvedená rozhodnutí „vyznačil datum právní moci dnem 21. 2. 2014, což je datum doručení rozhodnutí odvolacího soudu poslednímu účastníkovi“. Smlouvou ze dne 5. 2. 2014 darovala právní předchůdkyně povinného předmětné nemovitosti povinnému, k témuž dni nastaly právní účinky vkladu vlastnického práva. Povinný vstoupil nabytím vlastnického práva do jejích práv. Povinný má za to, že „tuto skutečnost měl Okresní soud v Teplicích vzít při svém rozhodování v úvahu, měl v řízení pokračovat s novým vlastníkem, povinným“. „Dovolací soud dosud neřešil otázku procesního nástupnictví, ke kterému dojde z důvodu změny vlastnického práva po vyhlášení konečného rozhodnutí, avšak před nabytím právní moci.“ O procesním nástupnictví mělo být rozhodnuto, neboť původní žalovaná již nebyla legitimována k podání dovolání a povinný dovolání nemohl podat, neboť mu rozsudek odvolacího soudu nebyl doručen. Rozsudek Okresního soudu v Teplicích nemohl nabýt právní moci a nemůže být exekučním titulem. Dále povinný namítl, že „odvolací soud neprovedl navrhovaný důkaz konkursním spisem úpadce P. a dotazy na katastr nemovitostí“. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) projednal dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
9. Závěr odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) o tom, že nebyly splněny podmínky pro zastavení exekuce, neboť oprávněná prokázala listinami (darovací smlouvou ze dne 5. 2. 2014 ověřenou notářem a výpisem z katastru nemovitostí), že povinný je právním nástupcem V. H. (dříve K.), která na něho převedla darovací smlouvou ze dne 5. 2. 2014 vlastnické právo k zastaveným nemovitostem, že povinný vstoupil do závazku ze zástavní smlouvy, že proti němu působí pravomocné rozhodnutí a že podle tohoto vykonatelného rozhodnutí lze na návrh oprávněné nařídit výkon rozhodnutí prodejem zástavy, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1053/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2027/2023) a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
10. Nastoluje-li povinný v dovolání otázku, a to poprvé od počátku řízení, „zda mělo být soudem rozhodnuto o procesním nástupnictví z důvodu změny vlastnictví zástavy, k němuž došlo po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, před nabytím právní moci, a zda exekuční titul (ne)mohl nabýt právní moci a (ne)může být exekučním titulem“, přehlíží, že postup podle ustanovení § 107a o. s. ř. je přípustný pouze tehdy, není-li ve věci ještě rozhodnuto (srov. dikci „… dříve, než soud o věci rozhodne …“, a k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2006, sp. zn. 32 Odo 1019/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3894/2007, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 9 Cmo 568/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2004, pod číslem 87, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3936/2011). Po vydání rozhodnutí již soud logicky nemůže na případné změny reagovat (o věci je již rozhodnuto). Ve vztahu k novému nabyvateli zástavy může být nařízena exekuce za podmínek ustanovení § 256 odst. 1 o. s. ř., resp. § 36 odst. 3 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
11. V projednávané věci byl rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž ukládal zástavci (zástavnímu dlužníkovi) uhradit zástavnímu věřiteli (oprávněné) zástavním právem zajištěnou pohledávku, s tím, že uspokojení pohledávky je možné jen z výtěžku prodeje zástavy (exekuční titul), vydán 3. 2. 2014 a k převodu vlastnictví k zastaveným nemovitostem (z V. H. na F. K.) došlo až dne 5. 2. 2014 (právní účinky zápisu ke dni 5. 2. 2014, zápis proveden dne 13. 3. 2014). Muselo tedy být jako se zástavním dlužníkem jednáno s osobou, která byla vlastníkem zastavené věci (zástavy) ke dni 3. 2. 2014, tedy s V. H. Kdy byl rozsudek ukládající zástavci (zástavnímu dlužníkovi) uhradit zástavnímu věřiteli zástavním právem zajištěnou pohledávku, s tím, že uspokojení pohledávky je možné jen z výtěžku prodeje zástavy, doručen, je z tohoto pohledu bezvýznamné. Exekuční titul je formálně vykonatelným titulem této exekuce proti novému zástavnímu dlužníkovi – povinnému (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 4465/2018). Doručený rozsudek, který již nelze napadnout odvoláním, je v právní moci (§ 159 o. s. ř.). Pravomocné rozhodnutí ukládající zástavci (zástavnímu dlužníkovi) uhradit zástavnímu věřiteli zástavním právem zajištěnou pohledávku, s tím, že uspokojení pohledávky je možné jen z výtěžku prodeje zástavy, se vztahuje i na každého dalšího smluvního nabyvatele zastavené nemovité věci (každého pozdějšího vlastníka zástavy). Zástavní věřitel se může podle tohoto rozhodnutí domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nejen proti tomu, kdo byl v rozhodnutí označen jako zástavní dlužník, ale proti každému, proti komu působí zástavní právo (srov. již výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1053/2021). Výše nastolená otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá, není naplněn důvod pro zastavení exekuce.
12. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatele o tom, že „odvolací soud neprovedl navrhovaný důkaz konkursním spisem úpadce Práška a dotazy na katastr nemovitostí“, neboť uvedená námitka není dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř.; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.
13. Ostatně, k otázce oprávnění soudu posoudit důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede, srovnej např. usnesení býv. Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 1972, sp. zn. 6 Co 344/71, uveřejněné ve Sborníku stanovisek IV, str. 1084-1085, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, uveřejněný ve sv. 2 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 49, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 56/95, uveřejněný tamtéž ve sv. 4 pod č. 80, a v nich vyjádřený právní názor, že soud je oprávněn rozhodnout o tom, které z důkazů provede, resp. stanovit, že neprovede ty z důkazů, jimiž mají být prokazovány skutečnosti, které jsou pro posouzení uplatněného nároku nevýznamné nebo které již byly prokázány jinými důkazy, a že okolnost, že soud neprovedl veškeré účastníky navržené důkazy, tudíž sama o sobě nepředstavuje vadu řízení. Na rozhodnutí soudu tedy zůstává, které důkazy provede a které nikoliv, není přitom povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012). „Nadbytečným“ je pak takový důkaz, prostřednictvím něhož mají být objasňovány skutečnosti, které za řízení již byly spolehlivě prokázány jinak (jinými důkazy) nebo které jsou podloženy shodnými tvrzeními účastníků, jež může soud vzít za svá skutková zjištění (§ 120 odst. 4 o. s. ř.).
14. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
15. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 7. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu