21 Cdo 2027/2023-91
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v exekuční
věci oprávněného V. M., zastoupeného Mgr. Taťánou Vymazalovou, advokátkou se
sídlem v Olomouci, Železniční č. 469/4, proti povinné Š. N., zastoupené Mgr.
Ivo Školou, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova č. 376/12, prodejem
nemovité zástavy, vedené u soudního exekutora Mgr. Jakuba Effenbergera,
Exekutorský úřad Kolín, pod sp. zn. 219 EX 886/2022 a u Okresního soudu v
Olomouci pod sp. zn. 50 EXE 3702/2022, o dovolání oprávněného proti usnesení
Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 2. 2023, č. j. 40 Co
466/2022-72, takto:
I. Dovolání oprávněného proti části výroku I. usnesení krajského soudu,
v níž bylo rozhodnuto o potvrzení usnesení soudu prvního stupně ve výrocích o
náhradě nákladů řízení, jakož i proti výroku II. usnesení krajského soudu, se
odmítá.
II. Usnesení krajského soudu a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze
dne 1. září 2022, č. j. 50 EXE 3702/2022-43, se zrušují a věc se vrací
okresnímu soudu k dalšímu řízení.
1. Opatřením ze dne 4. 5. 2022, č. j. 50 EXE 3702/2022-16, pověřil
Okresní soud v Olomouci soudního exekutora Mgr. Jakuba Effenbergera se sídlem v
Kolíně, Pražská č. 600 (dále jen „soudní exekutor“) vedením exekuce prodejem
nemovité zástavy.
2. Povinná podáním doručeným dne 27. 5. 2022 navrhla zastavení exekuce s
tím, že vedení exekuce je nepřípustné, neboť má být realizováno podle
exekučního titulu, který „není způsobilým exekučním titulem“. Tímto mělo být
usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 19 C 157/2012,
které však není rozhodnutím, které ukládá zaplacení peněžité částky. Povinná
odkázala na závěry Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 18. 2. 1997, sp. zn. 2
Cdon 967/97, s tím, že předložený exekuční titul těmto závěrům neodpovídá.
Zároveň namítla, že zástavní právo je promlčeno.
3. Okresní soud v Olomouci usnesením ze dne 1. 9. 2022, č. j. 50 EXE
3702/2022-43, exekuci zastavil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti oprávněného
zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve výši 6 665 Kč (výrok II.) a
náklady povinné ve výši 2 100 Kč k rukám advokáta (výrok III.). Soud prvního
stupně dovodil, že „…usnesení o nařízení soudního prodeje zástavy je zcela
nesprávné, neboť soud v daném konkrétním případě vůbec neměl pravomoc takovýmto
způsobem rozhodovat, kdy oprávněný se mohl svého práva domáhat u soudu vydáním
titulu dle § 274 o. s. ř., kterým se ukládá zaplacení peněžité částky…“.
4. K odvolání oprávněného Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci
usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 40 Co 466/2022-72, usnesení soudu prvního
stupně jako věcně správné potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Zcela se ztotožnil
se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně.
5. Proti usnesení odvolacího soudu podal dovolání (a to proti „všem
výrokům“) oprávněný. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s
ustálenou judikaturou dovolacího soudu při řešení otázky pravomoci soudu
rozhodnout o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy, jakož i při řešení
otázky, zda je exekuční soud oprávněn přezkoumávat hmotně právní správnost
exekučního titulu, a zda je taková vada exekučního titulu bez dalšího důvodem
pro zastavení exekuce. Poukázal na rozpor s ustálenou judikaturou dovolacího
soudu při řešení otázky významu nečinnosti povinné v řízení, v němž byl vydán
nalézací titul, pro následné exekuční řízení podle tohoto titulu. Namítl rozpor
s rozhodnutími Nejvyššího soudu, zejména usnesením ze dne 29. 1. 2020, sp. zn.
20 Cdo 4044/2019, usnesením ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017,
usnesením ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 104/2022, rozsudkem ze dne 23. 4.
2003, sp. zn. 25 Cdo 1520/2001, resp. rozhodnutími Ústavního soudu, zejména
usnesením ze dne 17. 1. 2023, sp. zn. II. ÚS 2915/22, nálezem ze dne 17. 1.
2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, a nálezem ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS
3194/18. Navrhl, aby bylo usnesení krajského soudu zrušeno a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [§ 10a zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
7. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
8. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení
končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo
procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Dovolání bylo podáno proti usnesení odvolacího soudu „v celém jeho
rozsahu“, tedy i proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů
řízení; dovolání proti výroku o náhradě nákladů řízení není podle ustanovení §
238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud České republiky proto
dovolání oprávněného proti těmto výrokům podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
10. Dovolání je přípustné ve vztahu k otázce, jaké skutečnosti jsou
rozhodné pro posouzení, zda vedení exekuce není přípustné pro rozpor se
základními principy právního státu, která doposud nebyla ve všech souvislostech
v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
11. Nejvyšší soud se nejprve – v hranicích právních otázek vymezených
dovoláním
– zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností
právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je
obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež
na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
12. Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242
o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.),
Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání oprávněného je
opodstatněné.
13. Ze skutkových zjištění soudů [zejména potom soudu prvního stupně,
jehož závěry odvolací soud převzal (srov. bod 8. obsahu usnesení odvolacího
soudu); správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak
vyplývá z ustanovení § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. –
nepodléhá)], vyplývá, že podle úvěrové smlouvy ze dne 13. 12. 1991 poskytla
právní předchůdkyně oprávněného Komerční banka a. s. „střednědobý investiční
úvěr na nákup autobusu“ ve výši 3 950 000 Kč, konečná splatnost úvěru byla
stanovena na den 25. 11. 1995, že dodatkem k této smlouvě ze dne 7. 6. 1993
byla splatnost úvěru posunuta na den 15. 12. 1998 (viz bod 27. odůvodnění
usnesení soudu prvního stupně), že zástavní smlouvou ze dne 10. 12. 1991,
uzavřenou mezi Komerční bankou a. s. a panem J. V. byla výše uvedená pohledávka
zajištěna zástavním právem k nemovitostem, jež jsou nyní předmětem exekuce, že
usnesením Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 9. 2012, č. j. 19 C
157/2012-88, byl nařízen k uspokojení pohledávky zástavního věřitele z výše
uvedené úvěrové smlouvy soudní prodej zástavy; usnesení nabylo právní moci dne
25. 10. 2012.
14. Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. bude výkon rozhodnutí (a tedy
i exekuce) zastaven, jestliže je nepřípustný, protože tu je jiný důvod, pro
který rozhodnutí nelze vykonat. Ze srovnání znění tohoto ustanovení s
ustanoveními § 268 odst. 1 písm. a) – g) o. s. ř. plyne, že zatímco důvody
zastavení exekuce uvedené pod písmeny a) – g) jsou definovány konkrétně, je
důvod pod písmenem h) formulován obecně, jelikož jeho účelem je umožnit, aby
exekuce byla zastavena i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou
rozmanitost nelze s úplností předjímat resp. podrobit konkrétnímu popisu. Nauka
i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě exekuci mít
za (z jiných důvodů) nepřípustnou, se typicky spojují A) s vadami exekučního
titulu [pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost zakládající důvod
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. a) o. s .ř. ], B) s pochybeními
při nařízení exekuce, C) s rušivými okolnostmi při provádění exekuce, případně
D) se specifickým jednáním povinného (způsobí-li například započtením zánik
vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí). Z povahy věci
(včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení
exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které je další provádění exekuce
způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu
hmotném), na nichž je exekuce jakožto procesní institut vybudována [srov. § 268
odst. 1 písm. a) – d) a f) o. s. ř.], anebo je protichůdné účelu, který se jím
sleduje, totiž zajistit efektivní splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného
titulu [srov. § 268 odst. 1 písm. e) a g) o. s. ř.]. Z toho, že se žádá, aby
exekuce byla nepřípustná, plyne, že musí jít o okolnosti, které se v uvedených
směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné
míře; přirozeným smyslem exekuce totiž je, aby byla provedena, nikoli
zastavena. Tomu odpovídá i míra ochrany, poskytované povinnému, která je
(osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo
autoritativním výrokem uloženo (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 22. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 446/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11.
2010, sp. zn. 20 Cdo 4662/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011,
sp. zn. 20 Cdo 1787/2009, a další).
15. Dále Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i
v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich
základě zastavit výkon rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další
provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť
mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření
základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při
zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní,
zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení
řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani
vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení
(srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS
2230/16, a ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, či nález pléna Ústavního
soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Dále Ústavní soud ve svých
nálezech ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. II. ÚS 2357/16, a ze dne 20. 6. 2017, sp.
zn. I. ÚS 2456/16, konstatoval, že vedení exekuce proti povinnému, který žádnou
svoji právní povinnost vyplývající z exekučního titulu nejen neporušil, nýbrž
ani porušit nemohl, je porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní
ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod a v takovém případě je na místě aplikovat ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. pro odstranění zjevné nespravedlnosti (srov. také usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2021, sp. zn. 20 Cdo 410/2021).
16. Z uvedeného přehledu vyplývá, že námitky formulované pod bodem II.
/3. a 5. přípustnost dovolání nezakládají, neboť, jak vyplynulo z výše
uvedeného, zastavení exekuce z důvodu zásadních vad exekučního titulu není
podmíněno vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím
řízení.
17. Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. 5.
2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod
publikačním číslem 123/2000, usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněném v témže časopise pod publikačním číslem 105/2002)
vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu
(exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou [zmatečnostní nebo
„jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá současně vadu
řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. 6. 2008,
sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr,
že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do
exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení
exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo
1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle
níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být ani nepřímo
prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna,
jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob
vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. K
nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené procesní
prostředky, nikoli námitky uplatňované v rámci exekuce. Rovněž Ústavní soud ve
svém usnesení ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že právě
exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení
nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již stanovených práv a
povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není
přípustné (srovnej také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp.
zn. 20 Cdo 3605/2012).
18. Z recentní judikatury k případům, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by
výkonem rozhodnutí došlo k popření základních principů právního státu, lze
odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. 20 Cdo
2512/2021, nebo na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 20 Cdo
2567/2020 (ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11.
5. 2021, sp. zn. III. ÚS 1036/21); dále v usnesení ze dne 7. 6. 2022, sp. zn.
20 Cdo 1418/2022 (ústavní stížnost proti tomuto usnesení byla odmítnuta
usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2023, sp. zn. III. ÚS 395/23), byl
vysloven závěr, že případně nesprávné posouzení právní normy směřující k
ochraně slabší smluvní strany (zde spotřebitele) ze strany nalézacího soudu,
jenž vydal exekuční titul, nevede bez poukazu na další okolnosti případu k
závěru o nevykonatelnosti formálně vykonatelného exekučního titulu ve formě
směnečného platebního rozkazu pro rozpor se zásadami demokratického právního
státu.
19. Oproti tomu lze v judikatuře vysledovat typické situace, kdy závěr o
popření základních principů právního státu byl shledán; jde především o
případy, v nichž exekučního titulu bylo dosaženo v důsledku trestného činu
rozhodce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1134/2016), popř. jiných osob, do věci zainteresovaných (trestný čin
oprávněného – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20
Cdo 2131/2008, nebo trestný čin finanční poradkyně věřitele – usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1210/2020), nebo o
mnohokrát zdůrazněné případy, kdy rozhodčím nálezem došlo k přiznání neúměrně
vysokých úroků, úroků z prodlení, smluvní pokuty či jiných plateb (srovnej
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2021, sp. zn. 20 Cdo 1812/ 2021,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 20 Cdo 3062/2022, a
další).
20. Společným jmenovatelem těchto případů je skutečnost, že jsou (v
individuální rovině) dány naprosto výjimečné okolnosti, kdy intenzita porušení
právního řádu dosahuje takové úrovně, že lze skutečně dovodit popření
základních (ústavních) principů právního řádu.
21. V posuzované věci však podle názoru Nejvyššího soudu k takové
situaci nedošlo.
22. V této věci se posuzuje realizace zástavního práva zástavním
věřitelem proti zástavci (zástavnímu dlužníku). V teorii i praxi není (a nikdy
nebylo) pochyb o tom, že zástavní právo vždy (i podle minulé právní úpravy)
bylo považováno za právo subsidiární (jako podpůrný zdroj uspokojení pohledávky
zástavního věřitele) a akcesorické (zástavní právo nemá vlastní hospodářský
účel a je bezprostředně navázáno na pohledávku, již zajišťuje). Stejně jako
nyní byla rozlišována zajišťovací funkce zástavního práva a uhrazovací funkce
zástavního práva (srov. ustanovení § 126c odst. 1 zákona č. 109/1964 Sb.,
hospodářský zákoník, § 151a, resp. § 154f zák. č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, § 152 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po 31.
12. 1999, § 1309 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a dále
zejména Bureš, J., Drápal, L.: Zástavní právo a soudní praxe, C. H. Beck, Praha
1996, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1053/2021, a
mnoho dalších).
23. V průběhu času se pouze měnily způsoby a právní (procesní)
prostředky realizace uhrazovací funkce zástavního práva; vždy však princip
zástavního práva (tedy možnost uspokojení pohledávky zástavního věřitele z
výtěžku zpeněžení zástavy) zůstal stejný [ať již formou přísudku odsuzujícího k
zaplacení zajištěné pohledávky (popřípadě též jejího příslušenství) s tím, že
uspokojení této pohledávky se oprávněný zástavní věřitel může domáhat jen z
výtěžku prodeje zástavy (u zástavních práv, u nichž nárok na uspokojení
zástavního věřitele ze zástavy vznikl do 31. 8. 1998 – srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 967/97, uveřejněné pod
číslem 46/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo formou rozhodnutí
o nařízení soudního prodeje zástavy (srov. ustanovení § 200y – § 200za o. s.
ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, ustanovení § 358 odst. 1 věta první zákona
č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), popř. nově dokonce mimo jiné
i formou přímého prodeje ve veřejné dražbě podle zákona č. 26/2000 Sb., o
veřejných dražbách, (srov. ustanovení § 1359 zákona č. 89/2012 Sb., občanský
zákoník)].
24. Je tak nesprávný závěr soudů, že „…soud v daném konkrétním případě
vůbec neměl pravomoc takovýmto způsobem (myšleno rozhodnout o nařízení soudního
prodeje zástavy – pozn. dovolacího soudu) rozhodovat…“, neboť pravomoc soudu
(srov. ustanovení § 7 o. s. ř.) rozhodovat (v roce 2012, kdy bylo vydáno
rozhodnutí, které je v tomto případě titulem pro nařízení exekuce) podle návrhu
zástavního věřitele o nařízení soudního prodeje zástavy vyplývala přímo ze
zákona (srov. ustanovení § 200y – § 200za o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12.
2013); skutečnost, že o návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy rozhodující
soud mohl nesprávně posoudit přechodná ustanovení jednotlivých (v úvahu
připadajících) předpisů, na jeho pravomoci věc rozhodnout nic nemění.
25. Z uvedeného (srov. body 22. a 23. tohoto usnesení) je dále
nepochybné, že případný (hmotněprávní) omyl nalézacího soudu při volbě té které
formy realizace uhrazovací funkce zástavního práva nemůže mít za následek
popření základních (ústavních) principů právního řádu, neboť vždy jde o
realizaci hmotněprávní podstaty zástavního práva (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 104/2022); ochrana práv zástavního
dlužníka zůstává ve všech případech stejná či obdobná, tudíž ani nemohlo být
zasaženo do jeho ústavně zaručených práv (zejména do práva vlastnit majetek –
srov. čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 odst. 1
Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, či
práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod).
26. Z uvedeného vyplývá, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu
není, pakliže odvolací soud dovodil existenci důvodů pro zastavení exekuce
podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., správné. Protože nejsou dány
podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí
dovolání a ani pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud České
republiky toto usnesení zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že
důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil
soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Olomouci) k dalšímu řízení (§ 243e
odst. 2 věta druhá o. s. ř.), v němž je nutno posoudit důvodnost návrhu na
zastavení exekuce v důsledku promlčení zástavního práva.
27. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2023
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu