20 Cdo 4044/2019-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněného M. M., narozeného dne XY, bytem XY,
zastoupeného JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci,
Stará cesta č. 205, proti povinným 1) R. Č., narozenému dne XY, a 2) I. D.,
narozené dne XY, oběma bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Hanou Reclíkovou,
advokátkou se sídlem v Opavě, Masařská č. 323/6, pro 2 500 000 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 34 EXE 2159/2017,
o dovolání povinných 1) a 2) proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne
27. června 2019, č. j. 9 Co 427/2019-193, takto:
Dovolání povinných 1) a 2) se odmítá.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 6. 2019, č. j. 9 Co 427/2019-193,
potvrdil usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 18. 2. 2019, č. j. 34 EXE
2159/2017-172, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných 1) a 2) na
zastavení exekuce, kterou provádí soudní exekutor Mgr. Jan Jindra pod sp. zn.
118 EX 50/17 na základě pověření Okresního soudu v Opavě ze dne 9. 5. 2017, č.
j. 34 EXE 2159/2017-27. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního
stupně, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2016, č. j. 65 C 172/2014-275, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze 7. 3. 2017, č. j. 15 Co
35/2017-310, k uspokojení pohledávky oprávněného na peněžité plnění ve výši 2
500 000 Kč s příslušenstvím (dále též jen „vymáhaná pohledávka“) a že povinní
se opětovně domáhají zastavení nařízené exekuce z důvodu, že právo oprávněného
na peněžité plnění přiznané exekučním titulem, zaniklo splněním v době od
července 2010 do června 2012. Odvolací soud dospěl k závěru, že není dán důvod
pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) občanského
soudního řádu, neboť k tvrzenému zániku práva, které je podrobeno exekuci, mělo
dojít ještě před vydáním exekučního titulu. Povinní 1) a 2) se tak ve své
podstatě domáhají věcného přezkumu exekučního titulu, který však ve vykonávacím
řízení není přípustný. Povinnými 1) a 2) tvrzená subjektivní nemožnost zjistit
dovozovaný zánik vykonávaného závazku dříve nemůže na uvedeném nic změnit, ani
založit důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h)
občanského soudního řádu, neboť bylo pouze na povinných uplatnit tyto námitky v
řízení, v němž byl vydán exekuční titul, a ve své podstatě jimi uplatňují
dodatečnou procesní obranu proti výsledku nalézacího řízení, na kterou však v
exekučním řízení reagovat nelze.
Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní 1) a 2) dovolání. Namítají, že v
projednávané věci je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, neboť poté, co exekuční titul nabyl
právní moci, povinní 1) a 2) na základě výsledků jiného soudního řízení
zjistili, že oprávněnému bylo společností D. I. [ve vlastnictví povinných 1) a
2)] v době, kdy tuto společnost ovládal oprávněný, vyplaceno 16 072 609 Kč,
čímž došlo k uhrazení vymáhané pohledávky. V době, kdy oprávněný ovládal
společnost D. I., znemožnil povinným 1) a 2), kteří byli minoritními
společníky, přístup k účetnictví této společnosti a znemožnil jim tak zjistit,
že jejich společnost uhradila k rukám oprávněného částku 16 072 609 Kč. Skutečnost, že vymáhaná pohledávka byla uspokojena, zjistili povinní 1) a 2) až
poté, co se na základě pravomocného soudního rozhodnutí stali jedinými
spoluvlastníky společnosti D. I. (tedy až po zahájení exekučního řízení v
projednávané věci). Vymáhanou pohledávku považují povinní 1) a 2) za uhrazenou,
ačkoliv byla uhrazena z účtu společnosti D. I., neboť i oprávněným poskytnutá
půjčka povinným 1) a 2), na jejímž základě vymáhaná pohledávka vznikla, byla
uhrazena na účet společnosti D. I. Odvolací soud nesprávně věc posoudil, když
dospěl k závěru, že není dán žádný důvod pro zastavení exekuce a povinní 1) a
2) se domáhají věcného přezkumu exekučního titulu, neboť podle nálezu Ústavního
soudu sp. zn. II. ÚS 2357/16 má k odstranění zjevných nespravedlností a
zastavení exekuce v jiných závažných případech, které pro jejich možnou
rozmanitost nelze s úplností předjímat, sloužit ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu. Dovolatelé konečně namítají, že soudy v
předcházejícím řízení nenařídily jednání. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud
napadené usnesení odvolacího soudu zrušil. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních
soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení
odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a
není důvod, aby odpovídající právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení zásadně platí,
že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu,
jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet. Stejně tak exekuční soud
nepřihlíží k tomu, zda povinný uloženou povinnost splnil, případně v jakém
rozsahu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21
Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné
pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn.
20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019,
sp. zn. 20 Cdo 1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro
faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak
není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna
2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS
2735/11, bod 14, 15). Návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř
proto, že exekuční titul přiznává plnění, které je v rozporu s hmotným právem
(v daném případě mělo být plněno před vydáním exekučního titulu), lze podat jen
zcela výjimečně, je-li exekuční titul zjevným výsledkem protiprávního jednání
oprávněného nebo i třetí osoby, je-li přímým produktem takové nepoctivosti a
povinný se objektivně nemohl již v nalézacím řízení nebo prostřednictvím k tomu
určených opravných prostředků proti exekučnímu titulu účinně bránit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008). Jestliže povinný těchto předchozích obran za účelem vyhledání a prokázání
skutečností ve svůj prospěch nevyužil nebo na ně rezignoval či uspokojivě
nevysvětlil a nedoložil, proč se brání až návrhem na zastavení exekuce, nelze v
zásadě realizaci exekučního titulu pokládat za zjevnou nespravedlnost, jež by
naplňovala kautely ústavnosti plynoucí ze závěrů vyjádřených např. v nálezech
Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16, ze dne 18. 4. 2017,
sp. zn. II. ÚS 2357/16 nebo ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3216/14. Rovněž
není na místě ani uzavřít, že by takový exekuční titul byl v rozporu s obecnými
zásadami právního státu. Exekučním titulem je v projednávané věci vykonatelný rozsudek Obvodního soudu
pro Prahu 1 ze dne 30. 8. 2016, č. j. 65 C 172/2014-275, ve spojení s rozsudkem
Městského soudu v Praze 7. 3. 2017, č. j. 15 Co 35/2017-310. Argumentují-li
povinní 1) a 2) tím, že až po vydání předmětného exekučního titulu získali „z
důvodu nepřátelského převzetí“ přístup k účetním informacím o peněžitých
plněních, která byla za ně oprávněnému poskytnuta prostřednictvím společnosti
D. I., a až dodatečně mohlo dojít ke zjištění těchto plateb, nelze pominout, že
prostředkem k nápravě údajně nesprávných skutkových zjištění, na nichž soud
postavil své původní meritorní rozhodnutí, je návrh na obnovu řízení podle
ustanovení § 228 a násl. o. s. ř. Za situace, kdy povinní 1) a 2) nijak
nevysvětlili, zda využili (případně proč nevyužili) obnovy nalézacího řízení a
namísto toho navrhli zastavení exekuce pro údajný zánik pohledávky ještě před
vydáním exekučního titulu, nemůže dovolací soud uzavřít, že návrh na zastavení
exekuce byl pro povinné 1) a 2) jedinou účinnou a tedy i nutně dovolenou
zbraní, kterak zamezit údajnému zneužití práva ze strany oprávněného.
Z
povinnými 1) a 2) uváděných skutečností dále plyne, že oprávněný jim jako tehdy
„menšinovým spoluvlastníkům“ údajně v době před vydáním exekučního titulu
znemožnil přístup do účetnictví společnosti D. I. Tato okolnost však sama o
sobě není skutečností, pro kterou by exekuční soud mohl uzavřít, že povinní 1)
a 2) neměli žádnou dřívější a procesním právem výlučně předepsanou možnost
obrany proti údajně neoprávněnému požadavku oprávněného, a to např. uplatněním
požadavku k naplnění tzv. ediční povinnosti společnosti D. I. k vydání
účetních dokladů (srov. ustanovení § 128 o. s. ř.) ještě v nalézacím řízení,
případně že této možnosti požadovat naplnění ediční povinnosti využili, ale
účetní doklady přesto nebyly předloženy. Stejně tak povinní neobjasnili, proč
již v nalézacím řízení (případně v řízení o obnovu řízení) nevyužili znaleckého
posudku Ing. Gabriely Bartošové ze dne 30. 9. 2014, z něhož by mělo vyplynout,
že společnost D. I. vymáhanou pohledávku v letech 2010 až 2012 zaplatila. Uvádějí-li povinní 1) a 2), že vymáhané finanční prostředky ani nikdy
neobdrželi, rovněž tato jejich skutková námitka (jež je v rozporu se zjištěními
učiněnými v nalézacím řízení) nemůže bez dalšího (viz výše) založit důvod pro
zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Konečně
namítají-li povinní 1) a 2), že za společnost D. I., jejímž jsou od 7. 2. 2018
jedinými společníky, „prohlásili v rámci exekučního řízení, že částka
16.072.609 Kč vyplacená společností oprávněnému sloužila mimo jiné rovněž k
úhradě pohledávky z exekučního titulu“, nejde o tvrzení nové právní
skutečnosti, ale povinní skrze ně opakují, že vymáhaná částka byla oprávněnému
prostřednictvím společnosti D. I. ještě před vznikem exekučního titulu
zaplacena. Proč tato námitka bez dalšího neobstojí jako důvod pro zastavení
exekuce, bylo již vysvětleno výše. Ze shora uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. i usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017) se podává, že
skutková neshoda mezi oprávněným a povinným na tom, zda plnění uložené
exekučním titulem bylo nebo nebylo poskytnuto ještě před jeho vydáním, nemůže
být sama o sobě důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže povinný neuvede a nedoloží konkrétní okolnosti, pro které
nemohl využít jiných institutů ukotvených v procesním právu, které by vedly k
nápravě údajně nesprávného skutkového zjištění ještě v nalézacím řízení nebo v
řízení o obnovu řízení. Teprve v případě, že povinný uvede a doloží, že takové
procesní prostředky nemohl využít, má exekuční soud prostor zabývat se k návrhu
na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. tím, zda
k plnění před vydáním exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu skutečně
došlo a pokud ano, jestli je v souladu se zásadami právního státu exekučním
titulem uložené plnění vymáhat.
Právní závěr odvolacího soud, že návrh povinných 1) a 2) na zastavení exekuce
za jimi vylíčené situace nemůže obstát, je tedy v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, když realizaci exekučního titulu nelze v
daném případě pokládat za rozpornou s principy právního státu. Jde-li o výhradu povinných 1) a 2), že soud prvního stupně ani odvolací soud
nenařídily za účelem rozhodnutí o jejich návrhu na zastavení exekuce jednání,
jde o výtku ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř., která neobstojí vzhledem k tomu,
že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou
rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinných 1) a 2) přípustné;
Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /
exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu