20 Cdo 446/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné Telefónica O2 Czech Republic, a.s., se sídlem v Praze 4
– Michli, Za Brumlovkou 266/2, zastoupené JUDr. Janou Kubištovou, CSc.,
advokátkou se sídlem v Praze 4 – Braníku, U Družstva Práce 1730/94, proti
povinnému Dr. Ing. J. K., CSc., zastoupenému JUDr. Ilonou Křížkovou,
advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Sokolská 451/11, pro částku
9.787,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 53
Nc 10223/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z
30. 8. 2007, č. j. 10 Co 591/2007-72, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinného potvrdil usnesení
z 28. 2. 2007, č. j. 53 Nc 10223/2005-54, jímž okresní soud zamítl jeho návrh
na zastavení exekuce. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního
stupně, že samotná skutečnost, že na majetek povinného byl prohlášen konkurz,
který dosud trvá, není důvodem k zastavení exekuce. Probíhající konkurzní
řízení se v řízení exekučním projeví pouze tak, že exekuce sice byla nařízena,
že exekutor vydal exekuční příkazy mající podle § 47 odst. 2 exekučního řádu
účinky nařízení výkonu rozhodnutí, tj. „vydáním exekučního příkazu jako by
došlo k nařízení výkonu rozhodnutí tím kterým konkrétním způsobem. Jiné účinky
nařízení exekuce a vydání exekučního příkazu v situaci povinného nemá.“ S
odvolací námitkou povinného, že pohledávka oprávněného bude uspokojena až za
několik let, se odvolací soud vypořádal závěrem, že tuto skutečnost nelze
ztotožňovat se situací, kdy u povinného není soudním exekutorem dohledán vůbec
žádný příjem a žádný majetek. Povinný pobírá důchod (srážky z něhož jsou podle
sdělení soudního exekutora zatím deponovány), který může být postižen exekučním
příkazem, byť zatím podle tohoto příkazu k provedení exekuce tím, že pohledávka
oprávněného bude realizována, dojít nemůže. Podle názoru odvolacího soudu nelze
ani přeceňovat skutečnost, že pohledávka oprávněného bude uspokojena teprve
během asi sedmi let. Jestliže se oprávněný smířil s touto skutečností,
popřípadě s tím, že jeho pohledávka nemusí být zcela či částečně uspokojena, a
nepodá sám návrh na zastavení exekuce, pak povinný musí akceptovat skutečnost,
že exekuce proti němu bude probíhat několik let, po která jej takto bude
omezovat.
Proti usnesení krajského soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam
napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm řešena otázka, zda
může být exekuce zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je-li se
zřetelem ke všem okolnostem v rozporu s dobrými mravy, a dále otázka, zda může
být exekuce na základě analogického použití ustanovení § 268 odst. 1 písm. e)
o. s. ř. zastavena za situace, kdy je zřejmé, že vymožení pohledávky by trvalo
neúměrně dlouhou dobu, po kterou je povinný exekucí nadměrně zatěžován a
současně by oprávněný neúspěšnou exekucí neutrpěl závažnou újmu. Nesprávné
právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
povinný spatřuje v závěru odvolacího soudu, že samotná existence konkurzu na
majetek povinného není důvodem způsobilým vést k zastavení exekuce, byť s
uspokojováním vymáhané pohledávky oprávněné nemůže být započato dříve než po
skončení konkurzního řízení, a ačkoli bude vymáhání pohledávky trvat déle než
pět let. Rozpor dalšího trvání exekučního řízení s dobrými mravy dovolatel vidí
v tom, že „vzhledem k jeho zdravotním a sociálním poměrům jej exekuce zatěžuje
nejen finančně, ale také psychicky; tímto stavem se cítí být diskriminován,
jelikož svůj špatný zdravotní stav a tím také neschopnost pracovat si nezavinil
sám, a přesto je po něm požadováno splnění vymáhané povinnosti stejně jako po
tom, kdo pracovat může a nepříznivý stav vyvolaný exekucí je schopen překonat.“
Oprávněná se ve vyjádření k dovolání „ztotožnila s usnesením krajského soudu“ s
odůvodněním, že „nebyly splněny podmínky ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř.“
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2
písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o
tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů
procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž
lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí
– tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení
odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně
jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní
stránce zásadní význam, dovolacímu soudu sice přednesl, jejich hodnocením však
k závěru o splnění této podmínky dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené)
právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení
obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost
soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu
pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek
významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané
předpoklady pro zastavení exekuce, uplatnil právní názory nestandardní,
případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Povinný svůj návrh na zastavení exekuce opírá o ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) o.s.ř., a dále jej vyvozuje „na základě analogického použití § 268 odst. 1
písm. e) o.s.ř.“
Zatímco pod písmeny a) až g) § 268 odst. 1 o.s.ř. jsou uvedeny důvody
konkrétní, je důvod uvedený pod písmenem h) tohoto ustanovení formulován
všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v
jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s
úplností předjímat, resp. podrobit konkrétnímu popisu. Toto ustanovení tedy pod
písmenem h) obsahuje relativně neurčitou hypotézu, pravidlem jejíhož výkladu je
požadavek vymezit z předem neurčené množiny skutečností (například
demonstrativním výčtem nebo stanovením neuzavřené množiny obecných kritérií)
ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; výklad normy, který se v
konkrétní věci podává, je pak možné mít za nesprávný tehdy, lze-li učinit
spolehlivý závěr, že takové určení hypotézy z objektivních hledisek – logických
nebo věcných – nemůže obstát.
Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě
exekuci mít za (z jiných důvodů) nepřípustnou se typicky spojují
a) s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/
nevykonatelnost zakládající důvod zastavení výkonu podle § 268 odst. 1 písm. a/
o.s.ř.),
b) s pochybeními při nařízení exekuce (zejména při dodatečně zjištěném
nedostatku podmínek exekučního řízení),
c) s rušivými okolnostmi při provádění výkonu (např. odmítnutí
poskytnutí součinnosti), případně
d) se specifickým jednáním povinného, způsobí-li např. započtením zánik
vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí.
Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů
zastavení výkonu) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění výkonu
je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v
právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí (jakožto procesní institut)
vybudován srov. § 268 odst. 1 písm. a/, b/, c/, d/ a f/ o.s.ř., anebo je
protichůdné účelu, který se jím sleduje, totiž zajistit (efektivní) splnění
povinnosti, vyplývající z vykonávaného titulu srov. § 268 odst. 1 písm. e/ a g/
o.s.ř.. Z toho, že se žádá, aby výkon byl nepřípustným, plyne, že musí jít o
okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp.
působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby
byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována
povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to,
co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. též V. Kurka a L. Drápal,
Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde, Praha 2004, str. 387). Dovolatel
vyvozující důvod k zastavení exekuce z toho, že její provádění je v rozporu s
dobrými mravy, však ani jednu z okolností podřaditelných pod některé z písmen
a) – d) obsažených ve výčtu v předchozím odstavci, vysvětlených podrobněji na
str. 386 – 394 citované publikace, neuvádí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze 16.3.2006, sp. zn. 20 Cdo 1932/2005, a k uplatnitelnosti pojmu dobré
mravy ve vykonávacím či exekučním řízení také usnesení téhož soudu z
28.11.2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněné pod č. 67/2003 v časopise
Soudní judikatura).
K závěru o přípustnosti dovolání není způsobilá vést ani námitka, že s
uspokojováním vymáhané pohledávky oprávněné nemůže být započato dříve než po
skončení konkursního řízení. Ve stanovisku k výkladu ustanovení zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, publikovaném ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 1998, pod poř. č. 52, Nejvyšší soud (v
bodu XXVI. na s. 194/370 ve druhém odstavci) výslovně uzavřel, že z ustanovení
§ 14, odst. 1 písm. e) tohoto zákona plyne pro soud požadavek jediný, a to po
dobu trvání konkursu se zdržet všech úkonů jimiž má být exekuce bezprostředně
realizována. Z této zásady nelze dovodit jiný závěr než ten, že po skončení
konkursu může být v provádění exekuce pokračováno, aniž přitom bude relevantní
délka trvání exekuce (v tomto směru dovolací soud odkazuje na odůvodnění
napadeného rozhodnutí).
Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní
judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení §
243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. jako nedůvodné zamítnout.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Vladimír Mikušek,v.r.
předseda
senátu