USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné EKVITA EURO, a.s., se sídlem v Kladně,
Jateční č. 1195, identifikační číslo osoby 26156806, zastoupené Mgr. Petrem
Hájkem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Michalská č. 39/4, proti povinným
1) B. D., narozenému dne XY, bytem v XY, a 2) J. V., narozenému dne XY, bytem v
XY, oběma zastoupeným JUDr. Václavem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 10,
Korunní č. 810/104, za účasti manželky povinného 2) K. V., narozené dne XY,
bytem v XY, zastoupené JUDr. Václavem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 10,
Korunní č. 810/104, pro 1 171 294 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Mělníku pod sp. zn. 20 EXE 925/2019, o dovolání povinných proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 15. července 2020, č. j. 20 Co 163/2020-90,
Dovolání povinných se odmítá.
1. Krajský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení
Okresního soudu v Mělníku ze dne 30. 12. 2019, č. j. 20 EXE 925/2019-61, kterým
byl zamítnut návrh povinných na zastavení exekuce. Odvolací soud zjistil, že
exekučním titulem je směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne
30. 4. 2019, č. j. 76 Cm 59/2019-12, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2019 –
dále jen „exekuční titul“. Shodně se soudem I. stupně uzavřel, že námitky,
jimiž povinní brojí proti věcné správnosti exekučního titulu, měli vznášet již
v rámci nalézacího řízení. Exekuční titul byl oběma povinným řádně doručen a
ani jeden z nich proti němu námitky nepodal, přičemž povinní netvrdí žádné
mimořádné okolnosti, pro které by tak nemohli učinit. Exekuční soud není
oprávněn přezkoumávat pravomocná rozhodnutí nalézacího soudu; naopak, je
takovým rozhodnutím vázán a jeho úkolem je zajistit jeho výkon.
2. Proti usnesení odvolacího soudu podali povinní dovolání, neboť mají
za to, že „je zde právní otázka“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud
nebyla vyřešena, a to „zda je v případě vymáhání smlouvy o spotřebitelském
úvěru prostřednictvím směnky ustanovení § 175 o. s. ř. v souladu s čl. 7 odst.
1 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o zneužívajících ujednáních ve
spotřebitelských smlouvách a související judikaturou Soudního dvora EU?“.
Namítají, že exekuční titul byl vydán v rozporu s právem Evropské unie.
Oprávněná nepostupovala v souladu s dohodou o vyplňovacím právu směnečném č.
0949/07/I, v důsledku čehož nebyla zachována práva povinného 1) jako
spotřebitele. Protože tato dohoda, kterou má k dispozici pouze oprávněná,
nebyla předložena k návrhu na vydání exekučního titulu, nemohla být její
správnost soudem I. stupně v nalézacím řízení přezkoumána. Dle § 112 zákona č.
257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, se zakazuje použít směnku nebo šek ke
splacení nebo zajištění spotřebitelského úvěru. Ačkoli byla tato právní úprava
přijata až poté, co byla mezi oprávněnou a povinnými uzavřena smlouva o půjčce,
jeho ustanovení se na předmětnou směnku vztahují, neboť ta se stala perfektní
až v okamžiku vyplnění data splatnosti. Datum splatnosti bylo navíc oprávněnou
doplněno až po vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2018, č.
j. 20 Co 6/2018-219, jímž bylo postaveno najisto, že předmětná pohledávka
oprávněné je promlčená. Dle dovolatelů došlo ze strany soudů obou stupňů k
pochybení, protože se těmito skutečnostmi vůbec nezabývaly. Exekuční titul je v
extrémním rozporu s hmotným právem a jeho výkonem dochází k popření základních
principů právního státu a zjevné nespravedlnosti. Dovolatelé navrhli, aby
dovolací soud předmětnou exekuci zastavil a zrušil usnesení soudů obou stupňů.
3. Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že by dovolání mělo být
jako nepřípustné odmítnuto, neboť povinní nevymezili předpoklad přípustnosti
dle ustanovení § 237 o. s. ř. Výkon rozhodnutí na základě řádně proběhnuvšího
nalézacího řízení, v němž měli povinní možnost bránit se proti vydání
exekučního titulu, který jim byl řádně doručen, není v žádném případě zjevně
nespravedlivý a v rozporu s principy právního státu. Povinní měli možnost se
nároku vznesenému oprávněnou bránit v nalézacím řízení; i přesto tak neučinili
a zůstali pasivní. Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinných
odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II
bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních
řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále
jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1
o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o.
s. ř.
5. Nejvyšší soud již opakovaně vysvětlil, že ve vykonávacím řízení
zásadně platí, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
exekučního titulu, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení
ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. 12. 2004, sp. zn.
20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo
1556/2019). Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon
rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením
přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp.
zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11,
bod 14, 15).
6. Judikatura Ústavního soudu sice ve zcela výjimečných případech
přikazuje soudům zohledňovat mimořádné okolnosti dané věci, jejichž existence
je s to odůvodňovat zastavení exekuce za použití ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř., to však nic nemění na skutečnosti, že stále platí zásada, podle
které obecné soudy v exekučním řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost
exekučního titulu (k tomu srov. usnesení Ústavní soudu ze dne 17. července
2019, sp. zn. III. ÚS 3700/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2019,
sp. zn. 20 Cdo 2559/2019). Zásah exekučního soudu musí být zcela výjimečný,
tedy v případech, kdy by výkon rozhodnutí (exekuce) vedl ke zjevné
nespravedlnosti či byl v rozporu s principy demokratického státu (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 20 Cdo 4044/2019,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nález
Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález ze dne
3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15). Takový rozpor exekučního
titulu však z dovolateli tvrzených okolností nelze dovodit, zvláště za situace,
kdy proti exekučnímu titulu ani jeden z nich nepodal námitky; povinní navíc ani
nevysvětlují, proč okolnosti, které nyní uvádí, nenamítali již v nalézacím
řízení. Uvádí-li povinní, že oprávněná nepostupovala v souladu s dohodou o
vyplňovacím právu směnečném č. 0949/07/I a že pohledávka oprávněné byla v době
vydání exekučního titulu promlčena, namítají tím skutečnosti, kterými se
zásadně může zabývat pouze nalézací soud (k tomu srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 20 Cdo 806/2020).
7. Povinní rovněž namítají, že soudy v nalézacím řízení rozhodly v
rozporu s judikaturou Evropské unie, když nezohlednily, že spotřebitel jako
slabší smluvní strana nemůže v rámci řízení o vydání směnečného platebního
rozkazu efektivně hájit svá práva, neboť čtrnáctidenní lhůta pro uvedení
námitek není pro spotřebitele dostatečná. Po vydání nálezu Ústavního soudu ze
dne 16. 10. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 16/12, byla lhůta k podání námitek proti
směnečnému platebnímu rozkazu stanovena na patnáct dnů, přičemž takto
stanovenou lhůtu lze považovat za dostatečnou a v souladu s Ústavním pořádkem
České republiky, jímž je Nejvyšší soud vázán. Poukazují-li dovolatelé na
rozsudek „Soudního dvora Evropské unie ve věci C-176/17“, podle něhož řádově
dvoutýdenní lhůta k podání odporu proti platebnímu rozkazu, v němž musí být
uvedeny veškeré námitky proti platebnímu rozkazu, vyvolává „nezanedbatelné
riziko“, že spotřebitel odpor nepodá, neupřesnili, proč dovolatelé v dané věci
mohli být zákonnou lhůtou pro podání námitek vskutku nepřiměřeně postiženi.
8. Dovolací soud se s ohledem na shora uvedenou judikaturu neztotožňuje
s myšlenkou dovolatelů, podle níž případně nesprávné posouzení právní normy
směřující k ochraně slabší smluvní strany (zde spotřebitele) ze strany
nalézacího soudu, jenž vydal exekuční titul, má bez poukazu na další okolnosti
případu vést k závěru o nevykonatelnosti formálně vykonatelného exekučního
titulu ve formě směnečného platebního rozporu pro rozpor se zásadami
demokratického právního státu. V této souvislosti dovolací soud již dříve
uzavřel, že při zvážení, zda má dojít k prolomení zásady, podle níž exekuční
soud vychází z vykonatelného exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu jako z
danosti, je na místě zohlednit konkrétní okolnosti případu, jakož i aktuální
poměry a postavení účastníka, který má být nucenou realizací exekučního titulu
poškozen. Na jedné straně totiž stojí téměř bezvýjimečná potřeba respektu k
vykonatelnému exekučnímu titulu ve formě rozhodnutí soudu, na straně druhé
nutnost zabránit nucenému průchodu zcela zjevného a s ohledem na okolnosti
případu a poměry účastníků zásadního bezpráví. Nelze tedy jinak, než při řešení
konkrétní posuzované situace provést tzv. test proporcionality. V poměrech
rozhodování o návrhu na zastavení exekuce půjde o posouzení, zda v daném
případě je přiměřené zastavit exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu, o němž
bylo dodatečně zjištěno, že je v rozporu s hmotným právem, a tím de facto
setřít rozdíl mezi nalézacím a vykonávacím řízením. Nadužívání takového postupu
je přitom v rozporu s principem právního státu a s potřebou respektu k
vykonatelným rozhodnutím nalézacích soudů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
2. 2022, sp. zn. 20 Cdo 104/2022). Skutečnosti uváděné dovolateli k závěru o
nezbytnosti takového postupu nepostačují.
9. Vzhledem k tomu, že usnesení odvolacího soudu je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinných
přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s.
ř. odmítl.
10. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu
(§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 6. 2022
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu