20 Cdo 3062/2022-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly
v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1,
Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, proti povinné L. P., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Petrem
Němcem, advokátem se sídlem v Praze, Slezská 1297/3, pro 101 003 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 21 EXE
1159/2016, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 21. dubna 2022, č. j. 26 Co 53/2022-394, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. dubna 2022, č.
j. 26 Co 53/2022-394, se mění tak, že se usnesení Okresního soudu v Trutnově ze
dne 20. 1. 2020, č. j. 21 EXE 1159/2016-347, mění tak, že se exekuce vedená
JUDr. Zdeňkem Zítkou, soudním exekutorem Exekutorského úřadu Plzeň – město, pod
sp. zn. 108 EX 07523/16 na základě pověření Okresního soudu v Trutnově ze dne
27. 9. 2016, č. j. 21 EXE 1159/2016-6, zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního a druhého stupně 72 609,32 Kč do tří dnů od právní moci tohoto
usnesení k rukám právního zástupce povinné.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího
řízení 16 777,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k
rukám právního zástupce povinné.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Zdeňku
Zítkovi, Exekutorský úřad Plzeň – město, na náhradě nákladů exekuce 16 395,50
Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud v Trutnově (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze
dne 5. 12. 2019, č. j. 21 EXE 1159/2016-57 (první rozhodnutí ve věci), zastavil
exekuci vedenou dle pověření soudního exekutora vydaného Okresním soudem v
Trutnově dne 27. 9. 2016, č. j. 21 EXE 1159/2016-6 (výrok I), dále (označenou)
exekuci na majetek povinné odložil do pravomocného skončení řízení o návrhu
povinné za zastavení exekuce (výrok II) a rozhodl, že oprávněná je povinna
zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce (výrok III) a povinné náhradu
nákladů řízení (výrok IV). Vyšel ze zjištění, že exekučním titulem v dané věci
je vykonatelný rozhodčí nález vydaný Mgr. Janem Fišerem dne 12. 4. 2016, č. j.
103 Rozh 590/2016-7, kterým byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné
110 003 Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 %, smluvní pokutou
0,25 % denně za každý den prodlení z 87 124 Kč od 14. 1. 2016 do zaplacení a
náklady rozhodčího řízení ve výši 15 232,80 Kč. Dne 31. 8. 2015 byla mezi
účastníky uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru číslo 9100951037, na základě
které oprávněná poskytla povinné úvěr 40 000 Kč a povinná se zavázala splácet
úvěr ve splátkách 3 788 Kč měsíčně po dobu 24 měsíců, tj. celkem měla povinná
uhradit (vrátit) 90 912 Kč, přičemž dle této smlouvy byla sjednána úroková
sazba 150,84 % s tím, že předpokládaná výše roční procentní sazby nákladů
(RPSN) k uvedenému úvěru byla sjednána na 116,17 %. Současně mezi účastníky
označené smlouvy bylo ujednáno, že v případě prodlení s úhradou dvou splátek
dle aktuálního splátkového kalendáře se stávají automaticky okamžitě splatné
všechny dosud nesplacené závazky, tj. dojde k tzv. zesplatnění úvěru, oprávněné
měl vzniknout nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % z dlužné částky a pro případ
dalšího prodlení měl oprávněné vzniknout nárok na smluvní pokutu ve výši 0,25 %
denně za každý den prodlení s úhradou nové jistiny (v souzené věci 87 124 Kč).
K předmětné úvěrové smlouvě byla dne 31. 8. 2015 mezi účastníky samostatně
sjednána rozhodčí smlouva. Po uzavření označené úvěrové smlouvy povinná
zaplatila pouze jednu splátku, poté zůstala nečinná a došlo tak k zesplatnění
úvěru ve výši 87 124 Kč. Dle sdělení České národní banky ze dne 29. 8. 2019
činila v srpnu 2015 průměrná úroková sazba z korunových spotřebitelských úvěrů
poskytnutých bankami domácnostem 12,61 % ročně.
2. Soud prvního stupně při právním posouzení věci citoval § 55 odst. 3 a
4, § 40 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
a § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). S odkazem na nález Ústavního
soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn.
III. ÚS 4084/12, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21
Cdo 1484/2004, dospěl k závěru, že v přezkoumávané úvěrové smlouvě sjednaný
úrok ve výši 150,84 % není přiměřený zjištěným poměrům smluvních stran,
evidentně poškozuje práva klientů oprávněné a je nepřijatelný ve
spotřebitelských smlouvách; jedná se o úrok dosahující lichevní výše. Podle
trestní judikatury je hrubým nepoměrem ve smyslu definice lichvy roční sazba
úroků, která několikanásobně (zpravidla alespoň 3 – 4 násobně) převyšuje
obvyklou výši úroků požadovanou bankami a tomu v zásadě odpovídá i judikatura
civilních soudů, podle níž je v rozporu s dobrými mravy taková úroková sazba,
která téměř čtyřnásobně přesahuje hranici obvyklé sazby na trhu. Povinná jako
spotřebitel byla v oslabeném postavení, sjednané zajišťovací instituty byly
nepřiměřené a zmíněný právní úkon je neplatný pro jednoznačný rozpor s dobrými
mravy. Z uvedených důvodů tedy exekuci zastavil dle § 268 odst. 1 písm. h) o.
s. ř., neboť je vedena nepřípustně na základě neplatného exekučního titulu.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále též „odvolací soud“) k odvolání
oprávněné usnesením ze dne 21. 5. 2020, č. j. 26 Co 47/2020-161 (první
rozhodnutí ve věci), shora označené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a doplnil dokazování mj. výslechem povinné a výpočtem úrokové sazby za
použití splátkového a úvěrového kalkulátoru
(www.finance.cz/uvery-a-pujcky-aaplikace/splatkovy-kalkulator), kterou vyčíslil
na 95,58 % (při měsíční splátce 3 788 Kč po dobu 24 měsíců, výši úvěru 40 000
Kč a navýšení o 50 912 Kč). Poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (např.
rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, sp. zn. 20 Cdo 4044/19, sp. zn. 20 Cdo
1037/2019; ke smluvní pokutě na rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 588/2003, sp. zn. 33
Cdo 4377/2008 a sp. zn. 33 Cdo 1682/2007), provedl celkové vyhodnocení vztahu
účastníků a dospěl k závěru, že obsah vykonávaného rozhodčího nálezu není v
kolizi se základními principy demokratického právního řádu, přičemž odměnu za
půjčení peněz (50 912 Kč při úvěru ve výši 40 000 Kč) nepovažoval za tak
vysokou, aby sama o sobě dosáhla ústavněprávního rozměru, pro který by měl soud
zasáhnout do právní jistoty oprávněného. Za rozporuplné dobrým mravům
nepovažoval ani další ujednání smluvních stran, tj. ujednání o jednorázové
smluvní pokutě ve výši 25 % zjištěného dluhu a o další smluvní pokutě 0,25 %
denně pro případ dalšího prodlení se zaplacením „zesplatněného“ dluhu.
Úvěruschopnost povinné byla řádně zjišťována, tudíž ani v tomto směru návrh na
zastavení exekuce neshledal důvodným. Soudu prvního stupně věc vrátil k dalšímu
řízení s tím, že má být zkoumána další námitka povinné, a to tvrzená ekonomická
závislost rozhodce, s poukazem na „okolnosti rozhodčího řízení“.
4. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím (druhým ve věci)
potvrdil usnesení ze dne 20. ledna 2022, č. j. 21 EXE 1159/2016-347, kterým
soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce. Odkázal na své
předchozí rozhodnutí ve věci (na jehož závěrech nemá důvod cokoli měnit) a
uvedl, že soud prvního stupně se správně zaměřil pouze na námitky povinné o jí
tvrzené ekonomické závislosti rozhodce Mgr. Jana Fišera a okolnostech
rozhodčího řízení. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn.
33 Cdo 1034/2018 a sp. zn. 20 Cdo 4022/17) shledal námitku ekonomické
závislosti rozhodce, která směřovala k zpochybnění nezávislosti a nestrannosti
rozhodce, nedůvodnou. Z povinnou navržených důkazů nevyplývá, že by rozhodce
Mgr. Jan Fišer rozhodčí nález nevydal. Součástí rozhodčího nálezu je podpis
rozhodce, kterým byl stvrzen souhlas rozhodce s obsahem rozhodnutí, čemuž
nebrání tvrzení (které ale nebylo v souzené věci prokázáno), že koncept
rozhodčího nálezu rozhodce sám nepřipravoval. Žádná nestandardní vazba mezi
rozhodcem a oprávněnou tvrzena nebyla a nevyšla ani v řízení najevo. Za
skutečnost, která by měla vést k závěru o podjatosti rozhodce, nelze považovat
ani to, že rozhodce Mgr. Fišer v době vydání rozhodčího nálezu pracoval jako
koncipient JUDr. Kolaříka. Jak uvedl sám rozhodce, jeho odměňování nebylo
závislé od počtu rozhodnutých věcí. Že by rozhodce Mgr. Fišer rezignoval na
svoji úlohu rozhodce a spory nerozhodoval nestranně a nezávisle, nelze z
žádného tvrzení povinné dovodit.
5. Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost
spatřuje ve vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Tyto otázky zní:
A) Je neplatná úvěrová smlouva, jejíž úrok mnohonásobně překračuje
úrokovou sazbu obvyklou v daném místě a čase, a která je zároveň zajištěna
řadou smluvních pokut, jež neplní funkci, pro kterou byly sjednány;
B) Je vznesení námitek povinnou jako v bodu A) až v průběhu exekučního
řízení důvodem k odepření zastavení exekuce dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu;
C) Je neplatná úvěrová smlouva, pokud věřitel s odbornou péčí
neposoudil úvěruschopnost dlužníka;
D) Pokud je odpověď na otázku A) nebo C) kladná, způsobuje taková
neplatnost i neplatnost rozhodčí smlouvy, která je uzavřena s úvěrovou smlouvou
jako provázaný smluvní konstrukt;
E) Je nepřezkoumatelné rozhodnutí soudu, pokud se při posouzení
způsobilosti exekučního titulu řádně nezabýval všemi námitkami povinné, jakož
ani řádně neodůvodnil své další závěry;
F) Je nezávislým a nestranným rozhodcem ten, kdo vykonává rozhodčí
nikoliv pro účastníky řízení, ale pro svého zaměstnavatele, který je zároveň
jednatelem společnosti, jež je ekonomicky závislá na oprávněné. Dovolatelka v souvislosti s otázkami A) a B) namítá, že předmětná úvěrová
smlouva je neplatná; odvolací soud při svých úvahách nerespektoval judikaturu
Nejvyššího soudu, především pak rozsudky ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1484/2004 a ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, a usnesení ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019 a ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo
2884/2019, přičemž své odchýlení se od judikatury náležitě neodůvodnil. Ke
zjištění odvolacího soudu, že úroková sazba dle splátkového a úvěrového
kalkulátoru činila 95,58 % p. a., poukazuje na skutečnost, že v návrhu
předmětné úvěrové smlouvy, tak i v oznámení o schválení úvěru ze dne 17. 9. 2015 je uvedeno, že „výpůjční úroková sazba úvěru činí 150,84 % p. a. a byla
dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba po celou dobu splácení úvěru“. Pokud oprávněná v úvěrové smlouvě neuvádí nominální úrokovou sazbu, dané musí
jít k tíži oprávněné. Nadto zdůrazňuje, že i tato výrazně nižší úroková sazba
(tj. 95,58 %) je zcela nemravná, když její výše převyšuje více než sedmkrát
úrokovou sazbu v té době obvyklou. Dále nelze přehlédnout, že smluvní pokuty v
případě povinné dosahují výše smluvních pokut zohledněných v nálezu Ústavního
soudu sp. zn. I. ÚS 199/11; tedy zjevně se jedná o excesivní kumulaci smluvních
pokut. Dále [vztahu k otázce C)] má za to, že oprávněná úvěruschopnost povinné
s odbornou péčí nezkoumala (k tomu poukázala na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18). Výpisy z jejího bankovního účtu byly doloženy pouze za dva
měsíce (červenec a srpen 2015), nebyly úplné, ale pouze dílčí, resp. obsahovaly
jen příchozí mzdu, a to ve výši 18 332 Kč a 17 105 Kč, avšak oprávněná
vycházela z jejího údajného čistého měsíčního příjmu ve výši 18 500 Kč, což
převyšuje skutečně vyplacenou mzdu.
Z těchto dílčích výpisů je nadto zřejmé, že
výdaje povinné odpovídaly jejím příjmům, když konečný zůstatek na jejím účtu ke
dni 31. 8. 2015 činil 857 Kč a v předchozím období byl dokonce záporný. Navíc v
listině označené hodnocení klienta vyplňované oprávněnou jsou uvedeny částky,
které již pouhým pohledem nemohou odpovídat realitě. Pokud povinná v době
uzavírání úvěrové smlouvy bydlela sama v nájemním bytě v Praze, lze těžko
uvěřit tomu, že měsíční výdaje za nájem, inkaso, dopravu a ostatní činí pouze 4
000 Kč. Dovolatelka napadené usnesení považuje za nepřezkoumatelné, když
odvolací soud zcela ignoroval některé námitky a důkazy předložené povinnou.
Soudy se nijak nevypořádaly s námitkou povinné v tom smyslu, že rozhodčí řízení
před rozhodcem Mgr. Janem Fišerem nikdy neproběhlo, ale že fakticky spor
rozhodovala Rozhodčí společnost Pardubice. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Oprávněná ve svém rozsáhlém vyjádření namítá, že smyslem exekučního
řízení není nalézat právo, ale pouze vykonat to, co bylo uloženo exekučním
titulem, zejména s přihlédnutím ke skutečnosti, že povinná v nalézacím řízení
nevyužila možných prostředků obrany (obrana v rozhodčím řízení, žaloba na
zrušení rozhodčího nálezu před soudem). Teze povinné jsou zcela v rozporu se
závěry dovolacího soudu (např. s usnesením ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3712/2012), když z její strany nebylo tvrzeno, ani prokázáno, že by v
projednávané věci byly dány natolik extrémní skutečnosti, které by odůvodňovaly
závěr, že smlouva o úvěru společně s rozhodčí smlouvou jako celek jsou v kolizi
s dobrými mravy, resp. s principy na ochranu spotřebitele nebo se základními
principy demokratického právního řádu. Úrok byl v projednávané věci sjednán v
zákonných limitech, neboť šlo o nebankovní úvěr s vyšším rizikem (oproti
finančním produktům bankovních subjektů), přičemž v této sféře nebankovních
poskytovatelů úvěrů a obdobných finančních produktů (např. zápůjček) je zcela
běžné a spravedlivé, že úrok je o něco vyšší než u bankovních subjektů, když je
třeba zohlednit vyšší rizikovost poskytování úvěrů (ohledně výše úroku
poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 a několik
rozhodnutí krajských soudu vydaných v roce 2020). Ani sjednaná výše smluvních
pokut neodporuje dobrým mravům; jedná se o jediný zajišťovací prostředek úvěru,
který má motivovat povinnou k úhradě. Oprávněná rovněž řádně posuzovala i
úvěruschopnost dlužníka, na základě informací, které jí poskytl, případnému
zatajování informací ze strany klienta však není možné zabránit. Sjednaná
rozhodčí doložka, je (bez ohledu na to, že nebyla sjednána individuálně)
platným právním úkonem; nejde o ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a
zneužívající klausule (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 3413/12, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015,
sp. zn. 33 Cdo 1039/2015, nebo ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 33 Cdo 913/2014). Povinnou vznesené otázky týkající se rozhodčí doložky, resp. rozhodčí smlouvy
byly v rámci judikatury Nejvyššího soudu, ale i Ústavního soudu vyřešeny (např. rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 8. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 1336/18) a není
tedy důvodu se od již ustálené judikatury jakkoli odchylovat. K námitce
ekonomické závislosti rozhodce (§ 12 odst. 2 ve spojení s § 8 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů), oprávněná
poukázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018, případně sp. zn. 25 Cdo
48/2002, a připomněla, že povinná námitku v rozhodčím řízení neuplatnila a že
námitku podjatosti nelze zaměňovat za procesní prostředek, jímž by mělo být ex
post „zvráceno“ již vydané rozhodnutí. Námitku ekonomické závislosti -
podjatosti rozhodce vznesenou povinnou teprve až v exekučním řízení lze
považovat nejvýše za ryze účelovou ve snaze „napravit“ své předchozí liknavé
chování.
7. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc
projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov.
Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o
zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony) – dále opět „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému
usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve
lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal
napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1
věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné.
Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího
a Ústavního soudu, podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost,
že plnění uložené rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru uzavřené mezi
podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení
dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené
povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního úroku a případně úroku z
prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z
prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými
mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo
4022/2017, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 3811/2019, ze dne 20. 5. 2020, sp.
zn. 20 Cdo 2884/2019, ze dne 3. 11. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2834/2020, ze dne 1.
6. 2021, sp. zn. 20 Cdo 644/2021).
8. Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je
ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu),
jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srovnej např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98,
(uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část
civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo
554/2002, (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, část civilní), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp.
zn. 20 Cdo 1570/2003, (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek, část civilní)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze
pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně
tak není řízením přezkumným (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 1.
2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).
9. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v
exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě
zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v
případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění
výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít
podklad v právu hmotném) a že výkonem rozhodnutí dochází k popření základních
principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda
exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak
efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu
zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných
opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srovnej např. nález
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna
Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
10. Ústavní soud rovněž již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a
do jaké míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými
mravy, soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také
přiznání úroků z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s
ústavním pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly
povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím,
že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o.
s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry
dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem
přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není
vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je
na místě zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění
nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Běžný klient
úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba
ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně převyšovat částku
půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat. Takovým nárokům
věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním
řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí
zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému (k tomu
srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či
obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn.
III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11.
12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána
rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva
deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní
soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné
nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů
neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala
požadavky na transparentní určení rozhodce).
11. Jde-li o posouzení výše smluvené sazby úroků a jejího souladu s
dobrými mravy, i zde platí, že je ji třeba vyhodnotit nejen se zřetelem k její
nominální výši, ale i vzhledem ke všem rozhodným okolnostem konkrétního
případu. Dovolací soud již dříve dovodil, že v rozporu s dobrými mravy je
zpravidla výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich
sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým
sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček (srovnej např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004).
12. V projednávané věci je podstatné, že oprávněná s povinnou uzavřela
dne 31. 8. 2015 smlouvu o revolvingovém úvěru č. 9100951037, na jejímž základě
oprávněná povinné poskytla úvěr ve výši 40 000 Kč, k němuž byla RPSN sjednána
ve výši 116,17 %, výpůjční úroková sazba úvěru (ve smlouvě deklarovaná) 150,84
% p. a., takže celkem měla povinná oprávněné vrátit 90 912 Kč v měsíčních
splátkách ve výši 3 788 Kč po dobu 24 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byly současně
dohodnuty dvě smluvní pokuty a zesplatnění úvěru (okamžitá splatnost všech
dosud nesplacených závazků) v případě prodlení s úhradou dvou splátek dle
aktuálního splátkového kalendáře. První smluvní pokuta byla jednorázová ve výši
25 % skutečného (zjištěného) dluhu v případě prodlení s nezaplacením dvou
měsíčních splátek, druhá ve výši 0,25 % denně z nové jistiny (tvořené
nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru; v souzené věci se jedná o částku
87 124 Kč) do zaplacení.
13. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je
oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí
k nepřiměřenému postižení povinné, že je namístě exekuci dle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez ohledu na pasivitu povinné při
uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o
výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik
zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), když
exekuce předmětného exekučního titulu by nebyla v souladu se zásadami
demokratického právního státu (srovnej např. s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 17. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1858/2020, popřípadě ze dne 1. 6. 2021, sp. zn.
20 Cdo 644/2021).
14. Z výše uvedených důvodů se dovolací soud dalšími námitkami povinné
pro nadbytečnost nezabýval a v souladu s ustanovením § 243d odst. 1 písm. b) o.
s. ř. napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se posuzovaná exekuce
zastavuje.
15. Výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem
odvolacím je odůvodněn tím, že povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči
oprávněné plný úspěch, a má proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř.
právo, aby jí oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k
uplatňování svého práva, v celkové výši 72 609,32 Kč, které sestávají:
a) z odměny advokáta povinné za deset úkonů právní služby (převzetí a
příprava zastoupení, nahlížení do rozhodčího spisu u Okresního soudu v
Pardubicích, sepis návrhu na zastavení a odklad exekuce ze dne 16. 4. 2019,
sepis doplnění argumentace ze dne 17. 9. 2020, účast advokáta na jednání soudu
prvního stupně dne 5. 12. 2019 a dne 20. 1. 2022, sepis vyjádření k odvolání
oprávněné ze dne 10. 2. 2020, sepis odvolání ze dne 8. 2. 2022, účast advokáta
na jednání odvolacího soudu dne 19. 5. 2020 a dne 21. 4. 2022) v celkové výši
51 300 Kč. Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v
dané věci sestává z jistiny ve výši 101 003 Kč, smluvní pokuty ve výši 0,25 %
denně z částky 87 124 Kč ode dne 14. 1. 2016 do 8. 4. 2016, smluvní pokuty ve
výši 0,25 % denně z částky 84 124 Kč ode dne 9. 4. 2016 do 9. 5. 2016, smluvní
pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 81 124 Kč ode dne 10. 5. 2016 do 8. 6.
2016, a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 78 124 Kč ode dne 9. 6.
2016 do zaplacení, která je podle ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996
Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(dále jen „advokátní tarif“), plněním na dobu neurčitou a stanoví se tak
pětinásobkem hodnoty ročního plnění, které činí 356 440,75 Kč. Tarifní hodnota
je tedy 488 779,32 Kč. Za deset úkonů právní služby povinné náleží podle
ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 2 písm. e) advokátního tarifu deset
mimosmluvních odměn advokáta ve výši jedné poloviny, tj. v souhrnu částka 51
300 Kč;
b) z náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve
výši 300 Kč za deset úkonů právní služby, tj. v celkové výši (10 x 300 Kč) 3
000 Kč;
c) z cestovních výdajů za cestu Praha – Trutnov a zpět k jednání soudu
prvního stupně dne 5. 12. 2019 (náhrada za promeškaný čas 200 Kč dle § 14 odst.
3 advokátního tarifu, náhrada pohonných hmot dle doloženého technického průkazu
vozidla RZ: XY a vyhlášky č. 333/2018 Sb. ve výši 126,85 Kč a základní náhrada
za používání vozidla ve výši 315,70 Kč; u všech náhrad se jedná o jednu
čtvrtinu, když zbylé tři čtvrtiny jsou účtovány v jiných řízeních konaných ve
stejný den u téhož soudu), za cestu Praha – Trutnov a zpět k jednání soudu
prvního stupně dne 20. 1. 2022 (náhrada za promeškaný čas 800 Kč dle § 14 odst.
3 advokátního tarifu, náhrada pohonných hmot dle doloženého technického průkazu
vozidla RZ: XY a vyhlášky č. 511/2021 Sb. ve výši 611,55 Kč a základní náhrada
za používání vozidla ve výši 1 447,60 Kč), za cestu Praha – Hradec Králové a
zpět k jednání odvolacího soudu dne 19. 5. 2020 (náhrada za promeškaný čas 700
Kč dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu, jízdné dle jízdních dokladů na č. l.
157 spisu ve výši 469 Kč), za cestu Praha – Hradec Králové a zpět k jednání
odvolacího soudu dne 21. 4. 2022 (náhrada za promeškaný čas 800 Kč dle § 14
odst. 3 advokátního tarifu, jízdné dle jízdních dokladů předložených dovolacímu
soudu ve výši 237 Kč);
d) s připočtením částky 12 601,62 Kč odpovídající 21 % DPH podle § 137
odst. 3 o. s. ř.
16. Z vyloženého se současně podává, že nad rozsah přiznaných a podle
dovolacího soudu účelně vynaložených nákladů povinné nebyly za účelně
vynaložené výdaje považovány zbylé advokátem povinné provedené úkony právní
služby, které specifikoval v rámci podání ze dne 20. 12. 2022. Jedná se o sepis
vyjádření povinné ze dne 25. 3. 2021 (č. l. 280 spisu okresního soudu), které v
projednávané věci dovolací soud nepovažoval za účelně vynaložený výdaj, neboť
toto vyjádření je shrnutím argumentace obsažené již v podání ze dne 17. 9. 2020
(označeném jako sdělení soudu, doplnění argumentace, č. l. 201).
17. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.
Náklady povinné v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve
výši 4 000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za
jeden úkon právní služby učiněný v dovolacím řízení přísluší povinné [při shora
uvedené tarifní hodnotě – ad a) – 488 779,32 Kč] podle ustanovení § 7 bodu 6, §
11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 4 a § 14a advokátního tarifu částka ve výši 10
260 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a daní z
přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem byly náklady zastoupení povinné v
dovolacím řízení určeny částkou ve výši 16 777,60 Kč.
18. Jelikož zastavení exekuce procesně zavinila oprávněná tím, že
podala návrh na nařízení exekuce na základě nezpůsobilého exekučního titulu,
soud jí uložil uhradit rovněž náklady soudního exekutora. O náhradě nákladů
soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení § 89 exekučního řádu a § 5
odst. 1, § 6 odst. 1, § 11 odst. 2, 3, § 13 odst. 1 a § 27 vyhlášky č. 330/2001
Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora (dále jen „exekuční tarif“).
Náklady soudního exekutora činí 16 395,50 Kč (při vymoženém plnění ve výši 66
924,11 Kč) a zahrnují odměnu soudního exekutora podle § 6 odst. 1 exekučního
tarifu ve výši 10 050 Kč, paušální náhradu hotových výdajů ve výši 3 500 Kč
podle § 13 odst. 1 exekučního tarifu a DPH z těchto částek v sazbě 21 %, celkem
tak soudnímu exekutorovi náleží částka ve výši 16 395,50 Kč. Uplatněnou náhradu
za ztrátu času soudní exekutor nikterak blíže nespecifikoval a nedoložil, v čem
spočívá, proto mu nebyla přiznána.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu