REDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze
1 – Novém Městě, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí 135/19, proti povinné L. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené
Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 98 950
Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 148 EXE
1980/2014, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16.
října 2018, č. j. 35 Co 249/2018-128, takto:
Dovolání se odmítá.
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 6. 2018, č. j. 148 EXE 1980/2014-99, zastavil exekuci vedenou soudním
exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 094
EX 01628/14 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení, resp. nákladech exekuce
(výroky II. a III.). Exekučním titulem je v posuzované věci rozhodčí nález ze
dne 7. 6. 2013, č. j. 103 Rozh 1695/2013-7, vydaný rozhodcem Mgr. Janem
Fišerem, jímž byla povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné částku 114 738
Kč spolu s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05 % z této částky ode dne 11. 4. 2013 do zaplacení, smluvní pokutu ve výši 0,15 % za každý den prodlení s
úhradou 90 912 Kč ode dne 19. 3. 2013 do zaplacení a na nákladech rozhodčího
řízení částku 15 620 Kč. Vymáhaná pohledávka oprávněné vznikla na základě
úvěrové smlouvy účastnic ze dne 14. 11. 2012, č. 9100617601, podle níž byl
povinné poskytnut spotřebitelský revolvingový úvěr ve výši 40 000 Kč s výpůjční
úrokovou sazbou 150,84 % ročně na období 24 měsíců. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 16. 10. 2018,
č. j. 35 Co 249/2018-128, k odvolání oprávněné usnesení soudu prvního stupně
změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Odvolací soud se zřetelem k ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu uzavřel, že v posuzovaném případě – vzhledem
ke konkrétním okolnostem při sjednávání úvěrové smlouvy i rozhodčí doložky, k
výši jednotlivých úroků a k dalším smluvním ujednáním – nejsou úvěrová smlouva
ani kontraktační proces ve svém souhrnu v rozporu s dobrými mravy (odkázal
přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo
2897/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo
4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2018, sp. zn. 20 Cdo
3324/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo
3852/2017, a mnohé další). Povinná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje
v tom, že odvolací soud se vydáním napadeného rozhodnutí odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne
28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), případně že odvolací soud posuzoval
právní otázky dovolacím soudem dosud neřešené, konkrétně zda se příčí dobrým
mravům úrok a smluvní pokuty v ujednané výši obsažené v úvěrové smlouvě, zda v
případě rozporu s dobrými mravy bude neplatná toliko úvěrová smlouva nebo celý
smluvní konstrukt (tj. včetně rozhodčí smlouvy) a zda je neplatná rozhodčí
smlouva (pro obcházení zákona), která byla uzavřena se spotřebitelem dříve než
smlouva o úvěru.
Oprávněná ve svém vyjádření s argumentací dovolatelky nesouhlasí, neboť žádnou
z okolností sjednávacího procesu úvěrové ani rozhodčí smlouvy nepovažuje za
rozpornou s dobrými mravy. Tvrzení dovolatelky týkající se otázky ohledně
možnosti uzavřít rozhodčí smlouvu před smlouvou úvěrovou označila za nové
skutečnosti, které nejsou v dovolacím řízení přípustné. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále vesměs „o. s. ř.“) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem exekučního řízení)
ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře opakovaně vysvětlil, že má-li být
dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. proto, že napadené
rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího
soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního
práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se řešení této
otázky hmotného nebo procesního práva odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013,
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013,
publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2014, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. dubna 2018, sp. zn. 20 Cdo 720/2018). Nedílným předpokladem pro řádné naplnění výše uvedeného je skutečnost, že
dovolatelem namítaný rozpor rozhodovací praxe dovolacího soudu s napadeným
rozhodnutím nesmí být toliko zdánlivý, nýbrž svým obsahem či právními závěry
musí být posuzovaná rozhodnutí ve skutečném (objektivním) rozporu. Založil-li odvolací soud napadené usnesení na relevantních judikaturou
dovolacího soudu vytýčených klíčových kritériích pro posouzení, zda sjednaná
úvěrová smlouva a rozhodčí smlouva s ní spjatá v souhrnu všech smluvních
ujednání je či není v rozporu s dobrými mravy, a zohlednil-li k tomuto závěru
všechny podstatné dílčí aspekty případu, přičemž své právní úvahy v posuzované
konkrétní věci a v rozhodných intencích (v souladu s judikaturou, na kterou
odvolací soud odkazuje – viz shora) přesvědčivě odůvodnil, není (nemůže být)
napadené rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu,
od níž zároveň není důvod se odchylovat; dovolací soud rovněž přihlíží k tomu,
že další podstatné okolnosti případu dovolatelka netvrdila, případně tvrdí je
poprvé (nově) až v dovolacím řízení.
V detailech se odvolací soud řádně vypořádal s dovolací námitkou, zda výše
úroků a smluvních pokut ve zkoumaném případě představují ujednání, které se
příčí dobrým mravům. Dospěl-li – s využitím četné rozhodovací praxe dovolacího
soudu – k závěru, že nikoli, nelze právní argumentaci z pozic dovolacího soudu
ničeho vytknout, zvláště s důrazem na posuzování mravnosti smluvního vztahu v
jeho komplexu. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 2841/2018, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 234/2005, není přiléhavý, neboť odvolací soud se
vypořádal s výši úrokové sazby v souvislosti s možností povinné v dostatečném
časovém období porovnat výhodnost či nevýhodnost navrhované úvěrové smlouvy
nebankovního typu a specifického charakteru. Přípustnost dovolání hlediskem, že
vznesená otázka nebyla doposud dovolacím soudem řešena, nelze založit prostým
poukazem na konkrétní (tj. ve většině případů jedinečnou) výši úroků či smluvní
pokuty, jestliže odvolací soud vycházel z rozhodovací praxe dovolacího soudu,
která poskytuje obecná vodítka určení (ne)přiměřenosti výše úroků a smluvních
pokut ve smluvních vztazích se spotřebiteli (srov. zejména body 22 a 24
odůvodnění napadeného usnesení a rozhodnutí dovolacího soudu těmito body
odkazovaná). Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka ohledně rozsahu neplatnosti smlouvy o
úvěru, neboť mezi dovolatelkou a odvolacím soudem není sporu o skutečnost, že
bude-li v rozporu s dobrými mravy úvěrová smlouva, dopadá tato neplatnost na
celý smluvní konstrukt (úvěrové a rozhodčí smlouvy jako celku) – srov. body 18
a 20 odůvodnění napadeného rozhodnutí. Na námitce dovolatelky, týkající se případné neplatnosti rozhodčí smlouvy
sjednané dříve než smlouva úvěrová, nelze přípustnost dovolání rovněž založit,
neboť se jedná o tvrzení, které nebylo v předchozím řízení uplatněno, a soudy
obou stupňů se proto uvedenou námitkou nezabývaly (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.). Hlediskem ustanovení § 237 o. s. ř. uvedené závěry znamenají, že dovolatelka
nevystihla předpoklad přípustnosti dovolání (v důsledku toho se míjí i s
důvodem dovolání) a dovolací soud proto bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta
první o. s. ř.) dovolání podle § 243a odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 6. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu