20 Cdo 3852/2017-97
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci
oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46,
identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou,
advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké Náměstí č. 135/19, proti povinnému
Z. K., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Mendíků
1396/9, pro 143 711 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve
Strakonicích pod sp. zn. 10 EXE 4367/2014, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2017, č. j. 24 Co
389/2017-69, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. března 2017, č. j.
24 Co 389/2017-69, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8.
prosince 2016, č. j. 10 EXE 4367/2014-44, se zrušují a věc se vrací okresnímu
soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud ve Strakonicích pověřením ze dne 11. listopadu 2014, č. j. 10 EXE
4367/2014-13, pověřil soudního exekutora Mgr. Martina Tunkla, Exekutorský úřad
Plzeň-město (dále též jen „soudní exekutor“), vedením exekuce k vymožení
pohledávky oprávněné vůči povinnému ve výši 143 711 Kč s úrokem z prodlení ve
výši 8,05 % ročně z částky 143 711 Kč ode dne 19. března 2014 do zaplacení,
nákladů předcházejícího řízení ve výši 18 427,20 Kč a nákladů této exekuce, a
to na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Evou Vaňkovou ze dne
29. dubna 2014, č. j. Va 12-37/2014-10. Soud zároveň udělil soudnímu
exekutorovi pokyn, aby zamítl exekuční návrh v části týkající se smluvní pokuty
ve výši 0,15 % denně za každý den prodlení s úhradou částky 112 026 Kč od 26.
února 2014 do zaplacení, neboť v této části neshledal exekuční titul určitým, a
tedy ani materiálně vykonatelným, což soudní exekutor učinil usnesením ze dne
1. prosince 2014, č. j. 094 Ex 05723/14-019.
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 15. září 2016, č. j. 10 EXE
4367/2014-28, byla exekuce odložena do pravomocného skončení řízení o návrhu
povinného na zastavení exekuce.
Usnesením Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. prosince 2016, č. j. 10 EXE
4367/2014-44, byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Soud prvního
stupně s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 1. září 2016,
sp. zn. 20 Cdo 2927/2016) uvedl, že rozhodčí smlouva, jíž se strany dohodly, že
majetkový spor rozhodne jeden z více jednoznačně určených rozhodců s tím, že
výběr jednoho z nich je na straně, která podává rozhodčí žalobu, je bez ohledu
na to, že nebyla sjednána individuálně, platným právním úkonem, a nejde tak o
ujednání, které by mělo povahu nepřiměřené a zneužívající klauzule. Soud
prvního stupně proto neshledal jako důvodnou námitku povinného, že rozhodčí
doložka je netransparentní a neplatná, neboť je to pouze oprávněná, kdo může
rozhodce vybrat, a uzavřel, že rozhodčí smlouva v této věci není neplatným
právním jednáním.
K námitce povinného, že rozhodčí smlouva je v rozporu s dobrými mravy, neboť
spotřebitel (povinný) neměl možnost ovlivnit osoby rozhodců už při uzavírání
rozhodčí smlouvy, která je adhezního charakteru, přičemž rozhodce JUDr. Eva
Vaňková je ekonomicky závislá na oprávněné, soud prvního stupně s odkazem na
judikaturu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016, sp. zn. 26
Cdo 3631/2015 a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. června 2010, sp. zn. III.
ÚS 1208/10) uvedl, že k závěru, že rozhodčí smlouva je v rozporu s dobrými
mravy, nestačí pouze to, aby povinný neměl možnost ovlivnit osoby rozhodců, ale
musí zde být i další skutečnosti, které tento závěr podpoří. V nyní řešené věci
však povinný nevyužil možnosti sám zvolit konkrétního rozhodce ze seznamu,
jakož nevyužil ani možnosti uplatnění námitky proti rozhodci, který mu sdělil,
že pro oprávněnou rozhoduje i další spory. Soud rovněž uvedl, že pochybnosti o
podjatosti rozhodce by mohly vznikat až v případě, kdy existují konkrétní
skutečnosti nasvědčující této hypotéze, a nikoliv pouze obecná námitka
tendenčního rozhodování rozhodce z ekonomických důvodu. Soud prvního stupně
proto uzavřel, že důvody uváděné povinným nemohou vést k závěru o neplatnosti
rozhodčí smlouvy pro rozpor s dobrými mravy.
Soud prvního stupně neshledal jako důvodnou ani námitku povinného, že pro
rozpor s dobrými mravy je absolutně neplatná i samotná smlouva o revolvingovém
úvěru č. 9100513496 ze dne 23. února 2012 (dále též jen „úvěrová smlouva“), k
níž se rozhodčí smlouva váže, neboť poplatek za „půjčení“ jistiny 65 000 Kč
činil 131 992 Kč, přičemž úvěr zahrnoval i tuto částku poplatku, úroková sazba
překračovala 99 % ročně, podle smluvních podmínek zároveň platilo, že v případě
prodlení s úhradou dvou splátek dojde k automatickému zesplatnění celého dluhu
(k čemuž došlo), navíc oprávněné vznikl nárok na smluvní pokutu ve výši 25 % ze
zbývající částky spolu s úrokem z prodlení v zákonné výši, a konečně oprávněné
vznikl i nárok na smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající částky.
Povinný z těchto důvodů v jejich souhrnu dovozoval neplatnost úvěrové smlouvy
zejména na základě závěrů nálezů Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn.
I. ÚS 199/11, a ze dne 11. prosince 2014 sp. zn. III. ÚS 4084/12, a dodal, že
byla-li rozhodčí smlouva přímo navázána na úvěrovou smlouvu a společně tvořily
účelový konstrukt zajišťující nemravné obohacení oprávněné, neměl rozhodce
pravomoc spor rozhodovat, a proto je rozhodčí nález neplatný (nicotný), což je
důvodem k zastavení exekuce. Soud prvního stupně k této námitce připustil, že v
souzené věci výše úroků může činit smlouvu neplatnou, dodal však, že podle
judikatury Nejvyššího soudu [zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.
května 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2008 (správně má být 32 Cdo 3516/2009)] tato
neplatnost nepostihuje celou úvěrovou smlouvu, ale pouze rozdíl mezi
nepřiměřenými úroky a úroky jaké obvykle požadují banky v sídle dlužníka v době
sjednání smlouvy. Soud prvního stupně tedy neshledal neplatnou rozhodčí smlouvu
ani úvěrovou smlouvu a návrh povinného na zastavení exekuce zamítl.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací usnesení soudu prvního
stupně potvrdil, neboť se s jeho závěry ztotožnil, a dodal, že exekuční řízení
je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení.
Odvolací soud uzavřel, že s požadovaným věcným přezkumem exekučního titulu,
jehož se domáhá povinný, nesouhlasí a podle jeho názoru nemůže věcný přezkum
exekučního titulu, jímž je v souzené věci rozhodčí nález, vést k závěru o
zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“). Uvedený rozhodčí nález, jakkoli může být
zpochybňován jeho závěr vyúsťující v uloženou povinnost k plnění, nepřestává
být exekučním titulem a nemůže být proto ani v tomto konkrétním případě
hodnocen jako „jiný důvod“, který by měl vést k zastavení exekuce.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, ve kterém namítá, že
odvolací soud zcela zjevně pochybil, pokud úvahy soudu prvního stupně potvrdil,
a zároveň se řádně nevypořádal s dalšími argumenty povinného. Nevypořádal se
ani s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, na kterou povinný
upozorňoval. Dovolatel se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 16. července 2014, sp. zn. 30 Cdo 2401/2014, či usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2016, sp. zn. 26 Cdo 3631/2015), případně
které v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Těmito otázkami pak
jsou:
A) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně věřitel?
B) Příčí se dobrým mravů rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou pochyby
o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?
C) Je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích smlouvách
podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele již přes 27 000 rozhodčích sporů,
ekonomicky závislý na podnikateli?
D) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců včetně ekonomicky závislého rozhodce, když spotřebitel neměl
jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou
sestavoval výhradně podnikatel, a spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden
či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?
E) Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení § 39 zákona č.
40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o
sobě obstála jako platná, když se smluvní strany dohodly způsobem
předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, na více rozhodcích jmenovitě a takový
rozhodce spor nakonec rozhodoval?
Dovolatel uvedl další otázky procesního práva, ve kterých se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18.
února 2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, či usnesení ze dne 19. února 2013, sp.
zn. 20 Cdo 1394/2012):
F) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu?
G) Může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu exekuci
zastavit postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, a to s odkazem na „jiný důvod“?
Za klíčovou otázku dovolatel považuje otázku A), neboť podle jeho názoru
totožnou situaci řešil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 1. března 2016,
sp. zn. 26 Cdo 3631/2015, na které dovolatel poukazoval již v návrhu na
zastavení exekuce, a odvolací soud se s daným rozhodnutím nijak nevypořádal.
Především se však odvolací soud nevypořádal s argumenty povinného a s jeho
tvrzením, že se dobrým mravům příčí rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní
jména rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoliv možnost se spolupodílet na
obsahu takové smlouvy. Protože odvolací soud (ani soud prvního stupně) z tohoto
hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť se omezil pouze na
posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu transparentnosti výběru
rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž nesprávné.
Co se týče otázek B), C) a D), dovolatel je toho názoru, že ekonomická
závislost rozhodců může vést nejen k rozhodování ve prospěch oprávněné, ale
rozhodce může vydat rozhodčí nález, při jehož vydávání zcela evidentně ignoruje
dobré mravy včetně ustanovení zákonem stanovených na ochranu spotřebitele, což
se v této věci stalo.
K otázce E) dovolatel uvádí, že považuje úvěrovou smlouvu včetně smluvních
podmínek za neplatnou jako celek pro příčení se dobrým mravům, neboť celý
smluvní konstrukt směřoval jen k poškození povinného a zcela nepřiměřenému
obohacení oprávněné. Z poskytnutého úvěru ve výši 196 992 Kč činil poplatek za
půjčení jistiny 131 992 Kč a samotná jistina pouze 65 000 Kč, úroková sazba ve
výši cca 99,25 % ročně zcela zjevně překračovala nejvyšší úroky v bankách v
daném čase a místě obvyklé a nadto byla smlouva zajištěna blankosměnkou a
rozhodčí smlouvou. Na podporu své argumentace dovolatel odkázal na nálezy
Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11.
prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12.
K otázkám F) a G) dovolatel dodává, že i exekuční soud může ve výjimečných
případech přistoupit k přezkumu exekučního titulu z pohledu jeho správnosti,
přičemž poukazuje na již výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a dále na
nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16.
Závěrem dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení a aby oprávněná byla povinna uhradit
povinnému náhradu nákladů řízení.
Oprávněná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že napadené usnesení
je správné, odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami, a tedy není důvodu,
proč by mělo být zrušeno. Dovolání považuje za nepřípustné, neboť napadené
rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce význam a otázky formulované
povinným již byly Nejvyšším soudem vyřešeny. Rozhodčí nález, na jehož podkladě
je exekuční řízení vedeno, nebyl nikdy zrušen, a vymáhané plnění tak má svůj
právní důvod v hmotném právu. Zdůrazňuje, že ze strany povinného zde doposud
byla naprostá pasivita – jak v rámci rozhodčího řízení, tak v rámci řízení
exekučního. Oprávněná zcela souhlasí s názorem odvolacího soudu, že exekuční
soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu a nepřihlíží
ani k vadám nalézacího řízení. Rovněž uvedla, že rozhodčí doložka zcela
vyhovuje požadavkům transparentnosti výběru rozhodce. Oprávněná dodává, že
princip nezávislého a nestranného rozhodování, jež je určující pro rozhodování
soudců se uplatní i pro rozhodování rozhodců, přičemž důvodem k vyloučení
soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o. s. ř. nejsou pouze okolnosti spočívající v
postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných
věcech. Navrhuje proto, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu,
ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za
splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě
uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti
kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. (neboť při řešení
otázky možnosti exekučního soudu zkoumat za účelem posouzení vykonatelnosti
rozhodčího nálezu neplatnost úvěrové smlouvy jako celku pro její rozpor s
dobrými mravy se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího
soudu), napadené usnesení přezkoumal ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže
být v exekučním řízení přezkoumávána [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17.
dubna 2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15.
dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014]. Případné vady nalézacího řízení se
nepřenášejí do exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí
nemůže být jakkoliv, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího
řízení, v exekučním řízení zpochybněna.
V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení
ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, s poukazem na nálezy Ústavního
soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. prosince 2014,
sp. zn. III. ÚS 4084/12 (Ústavní soud uvedl, že „považuje za neakceptovatelné,
aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují
práva svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou
formulářově předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich
modifikaci, v sobě skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně
klienta, kdy nebude dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní.
Postupy, kdy klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění
biankosměnkou, smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení
s platbou splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku
dlužné částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za
nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s
dobrými mravy. Na tomto závěru podle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani
skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v
situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se
takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené
či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v
případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková
splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento
předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.“), uvedl, že z pohledu závěrů
Ústavního soudu se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu. Nicméně pro
závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a
není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je
třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s pomocí kritérií
judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům,
zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní
okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána (shodně srov. též usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2897/2017, ze dne 17.
října 2017, sp. zn. 20 Cdo 2250/2017, ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. 20 Cdo
4015/2017, a ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
V nyní řešené věci se odvolací soud ani soud prvního stupně dostatečně
nevypořádaly s argumentací povinného vycházející z již výše uvedených nálezů
Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11.
prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Protože v tomto směru je právní
posouzení věci odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné, Nejvyšší soud bez
jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil
(§ 243e odst. 1 o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími námitkami dovolatele.
Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také
pro usnesení soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí, a
podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243g odst.
1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.),
případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu [§ 87 a násl.
zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 4. 2018
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu