20 Cdo 2897/2017-93
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra
Kůrky, v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze
1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí
135/19, proti povinné J. H., Č. B., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se
sídlem v Praze 4, Mendíků 1396/9, pro 208 767 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 EXE 4293/2011, o dovolání
povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2.
2017, č. j. 24 Co 218/2017-64, takto:
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 2. 2017, č. j. 24 Co
218/2017-64, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 25. 11. 2016, č. j. 43 EXE
4293/2011-42, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 30. 11.
2011, č. j. 43 EXE 4293/2011-7, vedenou podle rozhodčího nálezu vydaného
rozhodcem JUDr. Martinem Týlem ze dne 1. 6. 2011, č. j. 101 Rozh 1687/2011-11
(výrok I.), uložil oprávněné povinnost zaplatit povinné náhradu nákladů exekuce
ve výši 19 226 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok II.) a současně
uložil oprávněné povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce ve
výši 12 355 Kč (výrok III.). Okresní soud sice neshledal, že by rozhodčí
doložka nevyhovovala požadavkům transparentnosti výběru rozhodce, nicméně
nemohl pominout, že z provedených důkazů vyplývá, že pohledávka oprávněné
přiznaná v rozhodčím nálezu představuje extrémní nepoměr ke skutečně poskytnuté
částce (pětinásobek částky, která byla povinné poskytnuta). Uvedl, že jednání
oprávněné (věřitele), když k pohledávce byla připočtena zcela zjevně
nepřiměřená odměna za poskytnutí úvěru a nepřiměřená smluvní pokuta, je v
rozporu s dobrými mravy. Skutečnost, že rozhodce celý uplatněný nárok oprávněné
v rozhodčím nálezu přiznal, se pak okresnímu soudu jeví buď jako zjevný exces z
rozhodovací praxe, nebo lze usuzovat, že rozhodce nemohl rozhodovat zcela
nestranně. Z předtištěné rozhodčí doložky navíc vyplývá, že ji formuloval
výhradně věřitel, který rovněž výhradně ovlivnil osoby rozhodců, které mohou
případný spor rozhodnout. Okresní soud uzavřel, že exekuce se zastavuje podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když „jiným důvodem“ je i skutečnost, že
vymáhání pohledávky oprávněné, o níž rozhodoval rozhodce JUDr. Martin Týle, je
v rozporu s dobrými mravy a představuje zneužití práva za účelem poškození
povinné s cílem se na její úkor obohatit.
Krajský soud v Českých Budějovicích napadeným rozhodnutím usnesení soudu
prvního stupně k odvolání oprávněné změnil tak, že se exekuce nezastavuje.
Uzavřel, že usnesení soudu prvního stupně je v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí, podle které není exekuční soud oprávněn přezkoumávat v exekučním řízení
věcnou správnost exekučního titulu, jelikož jeho obsahem je vázán a je povinen
z něj vycházet. Uvedl, že soud prvního stupně neshledal, že by rozhodčí doložka
nevyhovovala požadavku na svou transparentnost, nýbrž exekuci zastavil podle §
268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., když „jiným důvodem“ pro zastavení exekuce
shledal buď zjevný exces z rozhodovací praxe rozhodce, nebo že uvedený rozhodce
nerozhodl zcela nestranně. Jestliže tedy soud prvního stupně na základě věcného
přezkumu exekučního titulu exekuci zastavil, učinil tak v rozporu se základními
principy vzájemného vztahu mezi nalézacím a exekučním řízením.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, ve kterém namítá, že
odvolací soud zcela zjevně pochybil, pokud úvahy soudu prvního stupně odmítl,
ale zároveň se již řádně nevypořádal s dalšími argumenty povinné. Nevypořádal
se ani s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou povinná upozorňovala. Domnívá
se, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky procesního a hmotného práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo
2401/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo
3631/2015), případně která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla
vyřešena. Těmito otázkami pak jsou:
A) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně věřitel?
B) Příčí se dobrým mravů rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců, když spotřebitel neměl jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu
takové rozhodčí smlouvy, kterou sestavoval výhradně podnikatel, a jsou pochyby
o nezávislosti rozhodců ve vztahu k podnikateli?
C) Je rozhodce, který je podnikatelem pravidelně uváděn v rozhodčích
smlouvách podnikatele a rozhodl ve věcech podnikatele již přes 27 000
rozhodčích sporů, ekonomicky závislý na podnikateli?
D) Příčí se dobrým mravům rozhodčí smlouva, která určuje konkrétní jména
rozhodců včetně ekonomicky závislého rozhodce, když spotřebitel neměl
jakoukoliv možnost spolupodílet se na obsahu takové rozhodčí smlouvy, kterou
sestavoval výhradně podnikatel, a spotřebitel nebyl informován o tom, že jeden
či více rozhodců jsou ekonomicky závislí na podnikateli?
E) Způsobuje neplatnost celé úvěrové smlouvy dle ustanovení § 39 zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, neplatnost rozhodčí smlouvy, která by sama o
sobě obstála jako platná, když se smluvní strany dohodly způsobem
předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím
řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, na více rozhodcích jmenovitě a takový
rozhodce spor nakonec rozhodoval?
Dovolatelka uvedla další otázky procesního práva, ve kterých se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 18. 2.
2010, sp. zn. 20 Cdo 2131/2008, či usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo
1394/2012):
F) Je exekuční soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního
titulu?
G) Může exekuční soud na základě věcného přezkumu exekučního titulu
exekuci zastavit postupem podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, a to s odkazem na „jiný důvod“?
Za klíčovou otázku pak dovolatelka považuje otázku A), když totožnou situaci
řešil Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 26 Cdo
3631/2015, na které dovolatelka poukazovala již dříve, a odvolací soud se s
daným rozhodnutím nijak nevypořádal. Protože odvolací soud (ani soud prvního
stupně) z tohoto hlediska platnost uzavřené rozhodčí smlouvy nezkoumal, neboť
se omezil pouze na posouzení platnosti rozhodčí smlouvy z pohledu
transparentnosti výběru rozhodce, je jeho právní posouzení neúplné, a tudíž
nesprávné. Dovolatelka je dále toho názoru, že ekonomická závislost rozhodců
může vést nejen k rozhodování ve prospěch oprávněné, ale rozhodce může vydat
rozhodčí nález, při jehož vydávání zcela evidentně ignoruje dobré mravy včetně
ustanovení zákonem stanovených na ochranu spotřebitele. Dovolatelka dále
považuje Smlouvu o revolvingovém úvěru včetně Smluvních podmínek za neplatnou
jako celek pro příčení se dobrým mravům, neboť úroková sazba ve výši cca 70,98
% p. a. zcela zjevně překračovala nejvyšší úroky v bankách v daném čase a místě
obvyklé, povinnosti byly zajištěny nepřiměřenou smluvní pokutou a smlouva byla
rovněž zajištěna blankosměnkou a rozhodčí smlouvou. V tomto směru odkázala na
nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a nález
Ústavního soudu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12. Závěrem navrhla,
aby Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Oprávněná ve vyjádření uvedla, že napadené usnesení je správné, když se
odvolací soud vypořádal se všemi námitkami, a není důvodu, proč by mělo být
zrušeno. Dovolání považuje za nedůvodné, neboť otázky formulované povinnou
nemají zásadní právní význam, přičemž některé tyto otázky již byly Nejvyšším
soudem vyřešeny. K tomuto odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu. Rozhodčí
nález, na jehož podkladě je exekuční řízení vedeno, nebyl nikdy zrušen, a
vymáhané plnění tak má svůj právní důvod v hmotném právu. Zdůrazňuje, že ze
strany povinné zde byla doposud naprostá pasivita – jak v rámci rozhodčího
řízení, tak v rámci řízení exekučního. Oprávněná zcela souhlasí s názorem
odvolacího soudu, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost
exekučního titulu a nepřihlíží ani k vadám nalézacího řízení. Rovněž uvedla, že
rozhodčí doložka zcela vyhovuje požadavkům transparentnosti výběru rozhodce.
Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část
první čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první čl. II bod 2 zákona č.
293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání je důvodné, neboť odvolací soud se v souvislosti s přezkumem
rozhodčího nálezu odchýlil od judikatury dovolacího soudu.
V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález rozhodce JUDr. Martina Týle
ze dne 1. 6. 2011, č. j. 101 Rozh 1687/2011-11, kterým bylo povinné uloženo
zaplatit oprávněné 211 248 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně ode dne
26. 4. 2011 do zaplacení a dále náklady rozhodčího řízení ve výši 1 100 Kč.
Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že věcná správnost exekučního titulu již nemůže
být v exekučním řízení přezkoumávána [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. 20 Cdo 742/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015,
sp. zn. 30 Cdo 1274/2014]. Případné vady nalézacího řízení se nepřenášejí do
exekučního řízení a věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být
jakkoliv, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v
exekučním řízení zpochybněna.
V souvislosti s uzavíráním úvěrových smluv však Nejvyšší soud ve svém usnesení
ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, s poukazem na nálezy Ústavního
soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn.
III. ÚS 4084/12 (Ústavní soud uvedl, že „považuje za neakceptovatelné, aby se
případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva
svých klientů. Ustanovení smluv nebo smluvních podmínek, která jsou formulářově
předtištěna a neumožňují jednoznačně slabší straně jejich modifikaci, v sobě
skýtají možnost vyvolání nepříznivých následků na straně klienta, kdy nebude
dotčena pouze jeho sféra právní, ale zejména sféra osobní. Postupy, kdy
klientům jsou vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění biankosměnkou,
smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou
splátek v řádu jednotek týdnů či smluvní pokutou ve výši pětinásobku dlužné
částky za hrubé porušení smlouvy nebo podmínek, je nutno považovat za
nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s
dobrými mravy. Na tomto závěru dle Ústavního soudu nemůže nic změnit ani
skutečnost, že klient takového subjektu smlouvu podepsal, a to dokonce ani v
situaci, kdy by ve smluvních podmínkách bylo obsaženo ujednání, že klientovi se
takto stanovené smluvní pokuty nebo zajištění biankosměnkou nejeví nepřiměřené
či odporující dobrým mravům. Běžný klient úvěrové společnosti totiž nemůže v
případě krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková
splacená částka bude několikanásobně převyšovat částku půjčenou. Tento
předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.“), uvedl, že z pohledu závěrů
Ústavního soudu se nejedná o věcný přezkum rozhodčího nálezu. Nicméně pro
závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná rozhodčí smlouva a
není dána pravomoc rozhodce) ve smyslu citovaných nálezů Ústavního soudu, je
třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to s pomocí kritérií
judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům,
zajištění pohledávky apod. Současně je nezbytné zohlednit i konkrétní
okolnosti, za kterých byla úvěrová smlouva uzavírána.
Protože závěr odvolacího soudu je s ohledem na výše uvedené nesprávný,
postupoval Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř., napadené rozhodnutí
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, aniž by se již
zabýval námitkami povinné vztahujícími se k pravomoci rozhodce JUDr. Martina
Týle kvůli způsobu jeho výběru.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve
zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a
exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších
předpisů].
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. října 2017
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu