20 Cdo 742/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra
Mikuška v exekuční věci oprávněného Dopravního podniku hl.m. Prahy, akciové
společnosti, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, identifikační číslo osoby
000 05 886, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2,
Sokolská 60, adresa pro doručování: Ječná 39a, Praha 2, proti povinnému V. L.,
zastoupenému opatrovníkem Městysem Zlonice se sídlem Úřadu Městyse Zlonice,
Zlonice, Náměstí Pod Lipami 29, právně zastoupenému JUDr. Jiřinou Jirákovou,
advokátkou se sídlem ve Slaném, Třebízského 175, pro 964,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 57 EXE 1617/2011, o dovolání
povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. června 2012, č. j.
19 Co 341/2012 - 53, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 15. 5. 2012, č.
j. 57 EXE 1617/2011 - 38, jímž okresní soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 22. 12. 2011, č. j. 57 EXE
1617/2011 - 9, odůvodněný tvrzením, že v době doručování exekučního titulu
(rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 24 C 69/2007)
neměl procesní způsobilost (§ 20 odst. 1 o. s. ř.) a že nebyl řádně zastoupen.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuční titul byl povinnému doručen a
nabyl právní moci dne 10. 12. 2007, že povinný byl rozsudkem Okresního soudu v
Kladně ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 9 Nc 803/2010, omezen ve způsobilosti k
právním úkonům tak, že je nadále schopen nakládat s finanční částkou do 5.000,-
Kč, a že usnesením téhož soudu ze dne 26. 7. 2011 mu byl ustanoven opatrovník.
Krajský soud uzavřel, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný
jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v
řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním
řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. S odkazem na usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, konstatoval,
že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost
vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím
výtky vad nalézacího řízení, zpochybněna, přičemž k nápravě vad nalézacího
řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní
prostředky, nežli námitky uplatňované v rámci exekuce. Pokud povinný tvrdil, že
oprávněný proti němu podal souběžně několik návrhů na nařízení exekucí pro
obdobné pohledávky z tzv. černých jízd, nejedná se podle odvolacího soudu o
důvod zastavení exekuce a tato skutečnost může být právně významná výlučně při
rozhodování o úhradě nákladů exekuce včetně nákladů oprávněného z pohledu
jejich účelnosti.
Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 o. s. ř., a podává je z důvodů
uvedených v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Opětovně namítá, že exekuční
titul byl vydán i přesto, že jako žalovaný neměl procesní způsobilost a nebyl
řádně zastoupen. Připouští, že je mu známo, že v otázce případné zmatečnostní
vady nalézacího řízení, i kdyby byla chybným procesním postupem nalézacího
soudu založena, již bylo ustálenou judikaturou vyřešeno, že tato je do
exekučního řízení nepřenositelná, přesto se domnívá, že daný případ by bylo
možno hodnotit jako „zvláštního zřetele hodný“. Poukazuje na to, že rozsudkem
Okresního soudu v Kladně ze dne 23. 2. 2011, č. j. 9 Nc 803/2010 - 38,
pravomocným dne 11. 3. 2011, byl omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak,
že je nadále schopen nakládat s finanční částkou do 5.000,- Kč, že s ohledem na
závěry znaleckého posudku se lze důvodně domnívat, že zjištěnou duševní
chorobou trpěl již v dřívější době a že vůči němu je ze strany oprávněného
evidováno 58 splatných pohledávek z důvodu tzv. černých jízd v pražské
integrované dopravě, které jsou exekučně vymáhány včetně nákladů řízení.
Domnívá se proto, že „nebyla zachována rovnost stran v soudním řízení“ a že
„takovou situaci je možno chápat i jako diskriminující a bylo by možno si
položit i otázku, zda v jeho případě nebylo porušeno jeho právo na spravedlivý
proces“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a „věc
vrátil k dalšímu řízení“. V podání ze dne 17. 10. 2012 dále uvedl, že trpí
duševní chorobou již od dětství (současně připojil kopii průkazu ZTP/P a
průkazu o neschopnosti k vojenské službě).
Dovolací soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části
první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012
Sb.) a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání
podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s § 238a odst. 1 písm. c),
odst. 2 a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. není přípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. - jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř.
platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci
posuzovat vedle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. - je dovolání proti
potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní
otázka posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních majících zásadní
význam (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových
zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem,
kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy [vyjma případu – o který zde nejde, a
netvrdí to ani dovolatel - kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a) o.
s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv.
„spor o právo“ (ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních)]
jen dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat
nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí je Nejvyšší
soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3
věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené
rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura
číslo 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po
právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil
a ani na základě námitek obsažených v dovolání k tomuto závěru nelze dospět.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení ze dne 25. května 2000,
sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 11,
ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo
970/2001, uveřejněném v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105,
či usnesení ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikovaném pod
číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) vysvětlil, že okolnost,
že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého
rozhodnutí, bylo postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle
§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá současně vadu řízení o výkon
(exekuci) takového rozhodnutí. V usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20
Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné
vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení
nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně
týž soud v usnesení ze dne 8. srpna 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil,
že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost
vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím
výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný
závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v
dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném
rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze
zákonem stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované
v rámci exekuce“. Rovněž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 10. listopadu
2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením
formálním, jelikož sleduje jiný cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci
v nalézacím řízení již stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady
nalézacího řízení zkoumat a odstraňovat není přípustné“.
Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka,
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo
543/2006, dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako
jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení
jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro
posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní (shodně srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009). Dále srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 2. října 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a ze dne 31.
července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, v nichž zdůraznil, že „od 1. 1. 2001 je
k dispozici jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost“ a proto je
odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 „třeba považovat za dnes již nikoli
relevantní“.
Od uvedených judikatorních závěrů nemá dovolací soud důvod odchýlit se ani v
projednávané věci.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce
zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle §
238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012, a s § 130 odst. 1 zákona
č. 120/2001 Sb. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání povinného
podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž přihlédl
k opožděně podanému podání povinného ze dne 17. 10. 2012.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a
násl. zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. dubna 2013
JUDr. Olga Puškinová, v. r.
předsedkyně senátu