20 Cdo 3286/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněné Home Credit a. s., se sídlem v Brně, Moravské náměstí
249/8, IČ: 26978636, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem
v Brně, Havlíčkova 13, proti povinné P. V., pro částku 2.911,37 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 6938/2005, o
dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 4. 2008, č. j.
26 Co 349/2006-58, ve znění opravného usnesení ze 4. 4. 2008, č. j. 26 Co
349/2006-63, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze 4. 4. 2008, č. j. 26 Co 349/2006-58, ve
znění opravného usnesení ze 4. 4. 2008, č. j. 26 Co 349/2006-63, se ruší a věc
se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud změnil usnesení z 30. 11. 2005, č. j.
Nc 6938/2005-3, jímž okresní soud nařídil exekuci, tak, že návrh na její
nařízení zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že, jak plyne ze znaleckého
posudku MUDr. Petry Hartové, „povinná nepochybně již k datu, kdy převzala
vykonávaný platební rozkaz, tj. 11. 11. 2004, trpěla závažným duševním
onemocněním, které jí bránilo obstarávat si samostatně své záležitosti včetně
hájení svých zájmů v soudním řízení, tedy duševní poruchou, která ji
diskvalifikovala z platného učinění procesního úkonu představovaného převzetím
platebního rozkazu; jeho převzetím nedošlo k doručení ve smyslu příslušných
zákonných ustanovení a platební rozkaz tak nemohl nabýt účinků pravomocného
rozsudku a stát se vykonatelným z formálního hlediska, není tedy ani exekučním
titulem ve smyslu ustanovení § 40 odst. 1 písm. a) zákona č. 120/2001 Sb.“
Krajský soud poukázal na nález ze 16. 1. 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000, v němž
Ústavní soud dovodil, že má-li být nařízena exekuce podle rozhodnutí vydaného v
nalézacím řízení bez nařízení jednání, v nalézacím řízení povinný kromě
převzetí rozhodnutí neučinil žádný procesní úkon a nalézací soud neměl k
dispozici žádnou indicii nasvědčující jeho duševní poruše, plyne pro soud
povinnost zabývat se v exekučním řízení otázkou, zda převzetí rozhodnutí
povinným (v nalézacím řízení) bylo platným procesním úkonem s účinky doručení.
V dovolání oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění
dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že
odvolací soud v exekučním řízení posuzoval otázky spadající svou povahou
výlučně do řízení nalézacího, jejichž posuzování mu nepřísluší. Podle jejího
názoru není přípustné, aby soud v exekučním řízení přezkoumával podmínky
nalézacího řízení, jelikož tuto pravomoc má výhradně soud, který vydal exekuční
titul. Pokud odvolací soud podřadil pod otázku formální vykonatelnosti
exekučního titulu také procesní způsobilost povinné v nalézacím řízení,
dopustil se nesprávně rozšiřujícího výkladu ustanovení § 44 odst. 10 exekučního
řádu. S poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1569/2003, 20
Cdo 970/2001, 20 Cdo 1558/2006 a 20 Cdo 1935/98 oprávněná zdůrazňuje, že
případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do řízení
exekučního nepřenášejí, a že k jejich nápravě mohou sloužit pouze zákonem
stanovené příslušné jiné procesní prostředky, nežli námitky uplatňované v rámci
exekuce. Oprávněná si je vědoma existence výše uvedeného nálezu Ústavního
soudu, ten však podle ní stojí v přímém protikladu s konstantní judikaturou
Nejvyššího soudu, dovolání tedy podává také proto, aby bylo jasné, který z
protichůdných právních závěrů má být nadále respektován. Podle jejího názoru
také nelze ztrácet ze zřetele skutečnost, že nález byl vydán v roce 2000,
zatímco všechna výše citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou pozdějšího data
a obsahují tedy aktuálnější právní názory.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání (přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c/, odst. 2 ve spojení s
ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) je důvodné.
Jelikož vady podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o.s.ř., jež by
řízení činily zmatečným ani jiné vady řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.),
k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z
úřední povinnosti (§ 242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), v dovolání namítány
nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu, a protože jinak je dovolací soud vázán
uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3,
věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu,
že „trpěla-li povinná k datu převzetí vykonávaného platebního rozkazu (11. 11.
2004) závažným duševním onemocněním takové povahy, které jí bránilo obstarávat
si samostatně své záležitosti včetně hájení svých zájmů v soudním řízení, tedy
duševní poruchou, která ji diskvalifikovala z platného učinění procesního úkonu
představovaného převzetím platebního rozkazu,“ nedošlo k jeho doručení, takže
předmětný rozkaz nemohl nabýt účinků pravomocného rozsudku a stát se formálně
vykonatelným.“
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy (a to nejen hmotného práva, ale i – a o takový případ jde v
souzené věci – práva procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo
právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný
skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy
vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků). Tak je tomu v
souzené věci.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20
Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123,
usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise
č. 6/2002 pod č. 105 či usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod č. 62)
vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu
navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo „jinou“
vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona), nezakládá současně vadu
řízení o výkon takového rozhodnutí. V usnesení z 24. 6. 2008, sp. zn. 20 Cdo
3547/2006, Nejvyšší soud výslovně formuloval a vysvětlil závěr, že případné
vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení
nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Pokud jde
konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, v usnesení z
23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, zda
v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo
jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud
ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti
titulu nerelevantní. Obdobně týž soud v usnesení z 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo
1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle
níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani
nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení,“ v řízení exekučním
zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní
jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného
rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí vysvětlil, že k nápravě vad
nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené příslušné jiné procesní
prostředky nežli námitky uplatňované v rámci exekuce.
Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu se současnou judikaturou soudu
ústavního. Ten ve svém usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06 (vydaném
tedy téměř čtyři roky po vydání rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 747/2000, na něž v
odvolání odkazuje povinná), jímž odmítl stížnost povinného v exekučním řízení,
zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný
cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již
stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat
a odstraňovat není přípustné.“ V tomto rozhodnutí se Ústavní soud také
přihlásil k zásadě zastávané Nejvyšším soudem (viz výše), že stěžovatel,
jestliže by řádně dbal zásady „nechť si každý střeží svá práva“, měl k
dispozici procesní prostředky k odstranění nedostatku nalézacího řízení.
Z uvedeného plyne, že posouzení věci odvolacím soudem je nesprávné. Protože na
tomto nesprávném právním posouzení napadené rozhodnutí spočívá, Nejvyšší soud
je bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za
středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu podle § 243b odst. 3 věty první o. s. ř.
vrátil k dalšímu řízení
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud i soud prvního stupně
závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2010
JUDr. Vladimír M i k u š e k , v. r.
předseda senátu