20 Cdo 543/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla
Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci
výkonu rozhodnutí oprávněné V. z. p. Č. r., proti povinnému M. K.,
zastoupenému advokátkou, pro 14.812,- Kč, prodejem movitých věcí, vedené u
Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 15 E 1151/2001, o dovolání povinného
proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2005, č.j. 26 Co
177/2005-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Usnesením ze dne 17. 12. 2003, č.j. 15 E 1151/2001-29, Okresní soud ve
Znojmě nařídil podle platebního výměru oprávněné (Okresní pojišťovny ve Z.) ze
dne 14. 8. 1997, č. 4445601655, k vydobytí pohledávky 14.812,- Kč výkon
rozhodnutí prodejem movitých věcí.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 6. 2005, č.j. 26 Co
177/2005-50, rozhodnutí soudu prvního stupně (po obsahové stránce) potvrdil,
přestože – z důvodů stylistických – výrok formuloval jako změnu rozhodnutí.
Odvolací soud uzavřel, že povinný, který není zbaven nebo omezen ve
způsobilosti k právním úkonům (§ 10 odst. 1, 2 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“), nebyl
v průběhu řízení o výkon rozhodnutí stižen duševní poruchou ve smyslu
ustanovení § 29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve
znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Byl-li tedy v řízení před
soudem prvního stupně a v řízení odvolacím procesně způsobilý (§ 20 odst. 1
o.s.ř.), nebylo potřebné, aby byl v tomto řízení zastoupen „zástupcem“ (o
možnosti ustanovení zástupce podle § 30 o.s.ř. se povinnému dostalo poučení).
Podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí prodejem movitých věcí měl pak odvolací
soud za splněny, zejména dovodil, že platební výměr, jehož výkon byl navržen,
je nejen materiálně, ale i formálně vykonatelný; povinnému byl totiž doručen
17. 10. 1997 a lhůta k plnění uplynula 3. 11. 1997. Ze zjištění, jež učinil v
řízení vedeném pod sp. zn. 26 Co 215/2004, vyplývá, že „k datu, kdy předmětný
platební výměr převzal, či následně“, povinný netrpěl duševní poruchou, pro níž
by nebyl způsobilý ve správním řízení samostatně jednat. K námitkám, jimiž
povinný brojil proti věcné správnosti vykonávaného platebního výměru, nelze
podle odvolacího soudu v řízení o výkon rozhodnutí přihlížet.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, kterým vyjádřil
nesouhlas se zjištěním, podle něhož byl v řízení před soudy obou stupňů plně
procesně způsobilý (odvolací soud si podle jeho názoru nevyžádal a neprovedl
důkazy ke zhodnocení jeho zdravotního stavu a pokud odkazoval na zjištění
učiněná v řízení vedeném pod sp. zn. 26 Co 215/2004, není z odůvodnění
rozhodnutí patrno, o jaké důkazy šlo). V této souvislosti navrhl, aby v dalším
řízení byl znalecky přezkoumán jeho zdravotní stav. Dalšími námitkami dovolatel
zpochybnil věcnou správnost platebního rozkazu (pojistné a penále za opožděné
platby pojistného byly „vyměřeny neoprávněně a nesprávně“) a procesní vady
správního řízení (v době, kdy mu byl doručen platební výměr, trpěl „duševní
poruchou, pro kterou nemohl rozpoznat následky svého jednání, resp. opomenutí,
jakkoli reagovat proti“ vydanému rozhodnutí). Z toho dovozuje, že platební
výměr není vykonatelným exekučním titulem. Z uvedených důvodů navrhl, aby
dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění
účinném do 31. 3. 2005 (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně
rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a
odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm.
b) nebo c) o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (soud prvního stupně sice rozhodoval
znovu poté, co jeho první rozhodnutí odvolací soud zrušil, ale s výsledkem
stejným jako v dřívějším rozhodnutí /v obou případech nařídil výkon rozhodnutí
prodejem movitých věcí/), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem
dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která
v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce
právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek
právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž
lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci). Při přezkumu napadeného
rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek,
jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud tímto
(povinným rovněž užitým) důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242
odst. 3, věta první, o.s.ř.).
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci) nemůže být při posouzení přípustnosti dovolání ve
smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní
judikatura 7/2004 pod č. 132). Takovou námitkou je v souzené věci tvrzení, že
si soud „nevyžádal a neprovedl důkazy k řádnému zhodnocení zdravotního stavu
povinného“.
Dovolatel – jak se podává z dovolání – má za to, že v řízení o výkon
rozhodnutí byly splněny předpoklady pro ustanovení opatrovníka podle § 29 odst.
3 o.s.ř. a odvolacímu soudu vytýká, že tak neučinil, čímž mu nesprávným
postupem v průběhu řízení odňal možnost jednat před soudem (§ 229 odst. 3
o.s.ř.). Opomíjí však, že tzv. zmatečnostní vady nejsou způsobilým dovolacím
důvodem (§ 241a odst. 2, 3 o.s.ř.). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem
podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř.
přihlédnout (a to i když nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen za – v dané
věci nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§ 242 odst. 3, věta
druhá, o.s.ř.)
Otázky, které dovolatel v rámci důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. nabídl k přezkumu, znaky uvedené v § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o.s.ř. nesplňují; řešení, jež ve vztahu k nim odvolací soud zaujal, odpovídá
standardní judikatuře.
V souladu s ustanovením § 261 o.s.ř. soud při věcném posuzování návrhu na
nařízení výkonu rozhodnutí zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán
orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a
materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon
navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst.
1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí
nařízený nebo navržený jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není
prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě
nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Ve vykonávacím řízení soud naopak není
oprávněn přezkoumávat věcnou správnost podkladového rozhodnutí; obsahem
rozhodnutí, jehož výkon je navržen (zde platebního výměru ze 14. 8. 1997, č.
4445601655), je totiž vázán a je povinen z něj vycházet i při rozhodování o
nařízení výkonu. Námitky směřující proti věcné správnosti exekučního
titulu (v souzené věci tvrzení, že bývalý zaměstnavatel nevystavil
povinnému zápočtový list a příslušný úřad práce ho po skončení pracovního
poměru odmítl evidovat jako uchazeče o zaměstnání, za kterého je plátcem
pojistného stát) lze uplatnit – jak správně uvedl odvolací soud – pouze v
řízení, v němž byl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005,
sp. zn. 20 Cdo 1859/2005).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn.
20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123,
usnesení ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v časopise
Soudní judikatura 6/2002 pod č. 105) vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení,
jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou,
nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí; to platí i v
případě, kdy exekuční titul byl vydán ve správním řízení. Jinak řečeno,
případné vady řízení nalézacího (ať již soudního nebo správního) se do řízení o
výkon rozhodnutí nepřenášejí. Pro závěr o formální vykonatelnosti podkladového
titulu je proto určující zjištění, že platební výměr byl povinnému doručen 17.
10. 1997, což nebylo v řízení o výkon rozhodnutí zpochybněno. Bez významu je
naopak to, zda v době správního řízení byl povinný jako jeho účastník stižen
duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda tedy měl
správní orgán postupovat podle ustanovení § 16 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o
správním řízení (správní řád) ve znění pozdějších předpisů (zjištění odvolacího
soudu, že povinný v řízení vedeném oprávněnou byl způsobilý samostatně jednat,
je tudíž nadbytečné a pro účely posouzení vykonatelnosti titulu bezcenné).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218
písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b
odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (oprávněné náklady v tomto stadiu
řízení nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. listopadu 2006
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu