20 Cdo 1234/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v
exekuční věci oprávněného S. H., proti povinnému Ing. T. R., zastoupenému JUDr.
Jiřím Lopojdou, advokátem se sídlem v Brně, Solniční 11, pro částky 225.800,-
Kč s příslušenstvím a 312.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v
Brně pod sp. zn. 69 Nc 848/2004, o dovolání povinného proti usnesení Krajského
soudu v Brně z 11. 3. 2008, č. j. 20 Co 603/2007-88, takto:
Dovolání se odmítá.
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 31. 7. 2007, č. j.
69 Nc 848/2004-74, jímž městský soud zamítl návrh povinného na zastavení
exekuce. Odvolací soud „zhodnotil provedené dokazování ohledně namítané duševní
nezpůsobilosti povinného při převzetí exekučního titulu a má zato, že zde
nevyvstaly důvody k pochybnosti o správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Povinný sice byl od 23. 7. 2000 do 1. 9. téhož roku, tedy i v den převzetí
exekučního titulu 30. 8. 2000, hospitalizován v Psychiatrické léčebně FN Brno –
Bohunice, zároveň však bylo ze zpráv nemocnice zjištěno, že povinný měl v
předmětné době tzv. režim volného pohybu a měl u sebe občanský průkaz. Z obsahu
lékařských zpráv založených ve spise, jakož i ze skutečnosti, že následně po
dni rozhodném pro posouzení duševní způsobilosti povinného (druhý den po
převzetí rozhodčího nálezu) byl povinný z nemocnice propuštěn, lze dovodit, že
byl způsobilý k převzetí dané písemnosti. Odvolací soud neměl důvodu o těchto
zjištěních pochybovat, když povinný zároveň nikdy dříve ani později nebyl
zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům, nebyl mu odebrán řidičský
průkaz a od roku 2003 dosud je podnikatelem v oblasti poradenství. Z
provedeného dokazování je zřejmé, že se soud námitkou zhoršeného zdravotního
stavu povinného v souladu s požadavky nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
747/2000 řádně zabýval, a ke skutkovým závěrům nedospěl na základě své laické
úvahy, ale po zhodnocení provedeného dokazování.“
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř., povinný namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího
důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v tom, že odvolací soud
měl kromě obecného ustanovení § 268 o. s. ř. aplikovat také speciální
ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) ve spojení s § 35 odst. 2 zákona č. 216/1994
Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, jehož smysl a účel podle
jeho názoru spočívá „v poskytnutí další efektivní procesní obrany účastníku
rozhodčího řízení v postavení povinného proti rozhodčímu nálezu.“ I kdyby
úprava obsažená v ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) citovaného zákona
připouštěla postup odvolacího soudu, který interpretaci a následnou aplikaci
tohoto zákonného ustanovení pominul a skutkový základ exekuční věci posoudil
jen podle obecného ustanovení § 268 o. s. ř., nešlo by podle dovolatelova
názoru o ústavně konformní výklad práva, jelikož ten „v důsledku svého
prokázaného postižení duševní chorobou a následným ambulantním a nemocničním
léčením nebyl způsobilý dostatečně účinným způsobem bránit svá práva a
oprávněné zájmy v průběhu rozhodčího řízení včetně doručování rozhodčího
nálezu.“ V závěru dovolání pak povinný vyjadřuje přesvědčení, že napadené
rozhodnutí odvolacího soudu neodpovídá ani Deklaraci práv duševně postižených
lidí.
Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do
30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2
o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné
věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání
proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační
rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména
tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem
dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§
237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací
přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek
zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti
skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím
důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde
nejde, kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala
podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve
smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní
posouzení věci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 132, ročník 2004 nebo usnesení
Ústavního soudu ČR ze 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v témže
časopise pod č. 130, ročník 2006). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i
v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím
soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho
obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být
relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít
vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního
významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde,
jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování
otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní,
případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 25. 5. 2000, sp. zn. 20
Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod č. 123,
usnesení z 29. 5. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněném v témže časopise
č. 6/2002 pod č. 105 či usnesení z 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002,
publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004 pod č. 62)
vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu
navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (ať již zmatečnostní nebo „jinou“
vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ téhož zákona), nezakládá současně vadu
řízení o výkon takového rozhodnutí. Pokud jde konkrétně o případný nedostatek
procesní způsobilosti účastníka, v usnesení z 23. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo
543/2006, Nejvyšší soud dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl
povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou
nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v
exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní. Obdobně týž
soud v usnesení z 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním
principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného
rozhodnutí nemůže být „jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad
nalézacího řízení,“ v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve
svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z
věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. Kromě toho v uvedeném rozhodnutí
vysvětlil, že k nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem
stanovené příslušné jiné procesní prostředky nežli námitky uplatňované v rámci
exekuce.
Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu se současnou judikaturou soudu
ústavního. Ten ve svém usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06 (vydaném
tedy téměř čtyři roky po vydání rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 747/2000, na něž v
odvolání odkazuje povinný), jímž odmítl stížnost povinného v exekučním řízení,
zdůraznil, že „právě exekuční řízení je řízením formálním, jelikož sleduje jiný
cíl než řízení nalézací, a to nucenou realizaci v nalézacím řízení již
stanovených práv a povinností, a že tudíž v něm vady nalézacího řízení zkoumat
a odstraňovat není přípustné.“
Kromě toho nelze ztratit ze zřetele skutečnost zásadní, že totiž soudy obou
stupňů dospěly k závěru o neexistenci důvodu k zastavení exekuce podle § 268
odst. 1 písm. a) o. s. ř. (spatřovaného v tom, že vykonávaný rozhodčí nález byl
povinnému stiženému duševní poruchou doručen podle jeho názoru neúčinně) po
zhodnocení důkazů (viz čtvrtá strana rozhodnutí okresního soudu na č. l. 67
versa a čtvrtá strana rozhodnutí odvolacího soudu na č. l. 89 versa), jež
vyústilo v závěr, že zdravotní stav povinného neměl za následek neúčinnost
doručení exekučního titulu. Z uvedeného plyne, že soudy obou stupňů povinného
po provedeném dokazování nehodnotily jako osobu, resp. – řečeno dikcí
ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. – stranu, jež by musela
mít zákonného zástupce, a že tedy – implicite – považovaly návrh na zastavení
exekuce za nedůvodný, byť byl odůvodněn kromě ustanovení § 268 odst. 1 písm. a)
o. s. ř. také ustanovením § 35 odst. 1 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení,
Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v režimu hlavy VI
exekučního řádu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. března 2011
JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.
předseda senátu