20 Cdo 1858/2020
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem v Praze
1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069, zastoupené JUDr.
Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č.
135/19, proti povinnému R. K., narozenému dne XY, bytem XY, pro 130 278 Kč s
příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Zdeňka Zítky, Exekutorský
úřad Plzeň – město, pod sp. zn. 108 EX 00236/20, o dovolání oprávněné proti
usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2020, sp. zn. 64 Co 69/2020,
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. března 2020, sp. zn. 64 Co
69/2020, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
1. Soudní exekutor JUDr. Zdeněk Zítka, Exekutorský úřad Plzeň – město,
usnesením ze dne 17. 2. 2020, č. j. 108 EX 00236/20-12, zamítl exekuční návrh
oprávněné ze dne 19. 12. 2019 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladu exekuce a že soudnímu exekutorovi se nepřiznává náhrada nákladů
exekuce. Soudní exekutor zjistil, že oprávněná se exekučním návrhem domáhala
vedení exekuce proti povinnému na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8,
ze dne 6. 9. 2019, č. j. 29 C 99/2019-59 (dále též jen „exekuční titul“), který
byl vydán na základě smlouvy o úvěru ze dne 21. 8. 2018, uzavřené mezi
oprávněnou a povinným, že na základě smlouvy o úvěru byl povinnému poskytnutý
spotřebitelský úvěr ve výši 105 000 Kč, který se povinný zavázal splatit v 18
měsíčních splátkách, každá ve výši 11 048 Kč, že celková částka splatná
povinným činila 198 864 Kč, že úroková sazba stejně jako RPSN byla sjednána ve
výši 146,25 % ročně a že RPSN korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem
v České republice v době uzavření úvěru činily v průměru 10,02%. Soudní
exekutor, vázán pokynem Okresního soudu Plzeň – jih ze dne 11. 2. 2020, č. j.
19 EXE 163/2020-30, dospěl k závěru, že v úvěrové smlouvě, na jejímž základě
byl vydán exekuční titul, byl sjednán nepřiměřený úrok ve výši podstatně
přesahující úrokovou sazbu v době jeho sjednání obvyklou, neboť RPSN sjednaná
ve smlouvě o úvěru tvoří více než čtrnáctinásobek v době uzavření úvěru obvyklé
úrokové míry. Z tohoto důvodu je ujednání smlouvy o úvěru týkající se úroku ve
zjevném rozporu s dobrými mravy a absolutně neplatné a je dán důvod pro
zamítnutí exekučního návrhu.
2. K odvolání oprávněné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 12. 3.
2020, sp. zn. 64 Co 69/2020, usnesení soudního exekutora potvrdil a rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací
soud dospěl k závěru, že exekuční titul v projednávané věci trpí zásadními
vadami, pro který není možný jeho výkon. Smlouva o úvěru uzavřená mezi
oprávněnou a povinným, která byla podkladem pro vydání exekučního titulu,
zakládá nepřiměřenou nerovnováhu v právech a povinnostech smluvních stran,
zjevně se příčí dobrým mravům a jako celek je absolutně neplatná. Nejde přitom
pouze o výši úroků, které byly v nalézacím řízení oprávněnou požadovány v
nominální sazbě 93,59 % ročně (i tato sazba však téměř desetinásobně přesahuje
obvyklou úrokovou sazbu) a nikoliv ve smluvené výši, ale je třeba rovněž
zohlednit i skutečnost, že úvěrovou smlouvu uzavíral profesionál se
spotřebitelem, že byla uzavřena adhezním způsobem a její podobu nemohl povinný
jako spotřebitel ovlivnit, že ujednání o právu požadovat úrok z úroku a o
způsobu přirůstání úroku jsou netransparentní a nesrozumitelná a že v případě
porušení té samé povinnosti byl povinný sankcionován smluvní pokutou a dalšími
náklady, které tvořily další smluvní pokutu. Uzavření úvěrové smlouvy ze strany
oprávněné bylo vedeno záměrem oprávněné obohatit se na úkor slabší osoby,
exekuční titul vydaný na jejím základě proto není možné vykonat.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání. Namítá, že
odvolací soud neměl pravomoc v rámci řízení o exekučním návrhu přezkoumávat
exekuční titul ve formě pravomocného rozsudku soudu, činil tak navíc bez
nařízení jednání, čímž znemožnil oprávněné hájit svá práva a vyjádřit se k
argumentům soudu. Odvolací soud odepřel výkon exekučního titulu v rozsahu
celého návrhu, tedy i do jistiny poskytnutého úvěru, ačkoliv povinný na úvěr
doposud neuhradil ničeho. Povinný byl neaktivní po celou dobu nalézacího
řízení, v jeho průběhu nevznesl žádné námitky, proti vydanému exekučnímu titulu
nepodal odvolání a nebrojil ani proti nařízení exekuce, proto zde nebyl dán
důvod pro přezkum ze strany exekučního soudu. Posuzoval-li odvolací soud výši
sjednaného úroku, zabýval se nepřípustným věcným přezkumem exekučního titulu,
přestože byl sjednaný úrok přezkoumán soudem v nalézacím řízení a přiznán
pravomocným exekučním titulem. Odvolací soud současně nepřípustně porušil práva
dovolatelky, když potvrdil rozhodnutí soudního exekutora o úplném zamítnutí
exekučního návrhu, ačkoliv bylo možné exekuční návrh zamítnout pouze do výše
přesahující ústavní limit úroku. Odkazoval-li odvolací soud při posouzení
otázky výše smluvního úroku na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
3194/2018, je jeho odkaz nepřípadný, neboť opomenul, že Ústavní soud se ve svém
rozhodnutí zabýval otázkou úroků z prodlení a nikoliv smluvním úrokem. Smluvní
úrok přitom nemá sankční funkci, je protiplněním za zapůjčení prostředků a jeho
úhrady si byl povinný již při vzniku smluvního vztahu vědom. Smluvní úrok
přiznaný pravomocným soudním rozhodnutím přitom nelze přezkoumávat v rámci
návrhu na zastavení exekuce, tím spíše tento přezkum není možný v řízení o
exekučním návrhu a bez návrhu povinného. Dovolatelka již v podaném odvolání
zpochybňovala použitelnost údajů v databázi ARAD, neboť neodpovídají reálným
úrokovým sazbám úvěrů na trhu v České republice, jsou nižší než obvyklá
úroková míra u spotřebitelských bankovních úvěrů, zahrnují i údaje o úvěrech na
bydlení a úroková sazba je váženým průměrem všech úvěrů, avšak odvolací soud se
s těmito námitkami oprávněné nevypořádal. Odvolací soud rovněž zohledňoval
pouze úrokové sazby bank, avšak nepřihlížel již k výši sazeb peněžních ústavů,
čímž se odchýlil od právního názoru Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí sp. zn.
21 Cdo 1484/2004, či 33 Odo 236/2005), podle kterého nemusí být nepřiměřený ani
úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (a
nikoliv bank), a ani se s těmito námitkami oprávněné řádně nevypořádal.
Odvolací soud se nevypořádal ani s rozdílem mezi efektivní a nominální úrokovou
sazbou a ve svém rozhodnutí tyto sazby ani nerozlišoval. Rozhodnutí odvolacího
soudu proto nebylo řádně odůvodněno, když odvolací soud uvedl, na základě
kterých zákonných ustanovení dospěl ke svému rozhodnutí, když pouze
konstatoval, že přihlédl k judikatuře, kterou však řádně nespecifikoval.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., a že
jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř.,
neboť napadené usnesení závisí na posouzení otázky (zda a do jaké míry lze
zamítnout návrh na zahájení exekuce, případně exekuci zastavit z důvodu, že
plnění vymáhané na základě exekučního titulu ve formě rozhodnutí soudu je v
rozporu se zásadami demokratického právního řádu), při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přezkoumal
dovolací soud napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání
(§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání oprávněné
je důvodné.
5. Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je
ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou
správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu),
jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98
(uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002
(uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek),
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003
(uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí,
nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným
(srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS
871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. IV. ÚS
2735/11, bod 14, 15).
6. Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v
exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě
zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v
případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění
výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít
podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních
principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda
exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak
efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu
zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných
opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna
Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15).
7. Dále Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS
3194/18, uvedl, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z
prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním
pořádkem, přičemž úroky z prodlení ve výši 0,5 % denně (182,5 % ročně) a vyšší
jsou již ústavně neakceptovatelné a není třeba provádět individuální hodnocení
přiměřenosti úroků. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly
povinnému a jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím,
že exekuci zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o.
s. ř., aby tak byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry
dlužníka i věřitele. Spravedlivé rovnováhy přitom bude dosaženo v případě, že
věřitel (oprávněný) obdrží přiměřenou výši úroků z prodlení. Naopak úroky z
prodlení, jejichž výše nepřekračuje pravidla dle § 122 zákona o spotřebitelském
úvěru pro platby související s prodlením, jsou v mezích ústavnosti. V uvedeném
nálezu Ústavní soud uložil obecným soudům, aby v souladu s uvedenými principy
prováděly konkrétní testy pro posouzení ústavnosti úroků z prodlení, a
stanovily takovou výši úroků z prodlení, kterou lze ještě považovat za
přiměřenou (a ústavní), a aby ve zbylé části exekuci zastavily podle § 268
odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř. Přitom není vyloučeno, aby
vycházely z judikatury Nejvyššího soudu pro posuzování úroků v nalézacím řízení
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo
1484/2004), podle které je v rozporu s dobrými mravy zpravidla výše úroků,
která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou,
stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným
bankami při poskytování úvěrů nebo půjček.
8. Nejvyšší soud se následně ve svém usnesení ze dne 1. 7. 2020, sp. zn.
20 Cdo 1655/2020, zabýval otázkou, zda lze částečně zastavit výkon rozhodnutí
(exekuci) ohledně úroku z prodlení toliko v rozsahu, v jakém je úrok z prodlení
protiústavní, a dovodil, že shledá-li exekuční soud po provedení testu
přiměřenosti neústavní (nepřiměřenou) výši úroků z prodlení, je povinen
stanovit výši úroků z prodlení, kterou lze s ohledem na komplexní povahu daného
závazku považovat za ústavní (přiměřenou) a ve zbylé části exekuci podle § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Připustil, že ve své ustálené rozhodovací
praxi uvedl, že ujednání o výši úroku z prodlení podle ustanovení § 39 obč.
zák. lze posoudit z hlediska souladu nebo rozporu dohodnuté výše úroku z
prodlení s dobrými mravy toliko jako platné či neplatné (tzn. bez možnosti
shledat je neplatné jen co do výše rámec dobrých mravů přesahující), s tím, že
při neplatnosti dohody o výši úroku z prodlení poté nastupuje nárok na zákonný
úrok z prodlení [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008,
sp. zn. 32 Cdo 3010/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012,
sp. zn. 31 Cdo 717/2010 (uveřejněné pod číslem 104/2012 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Soudního dvora EU C-40/08 Asturcom
Telecomunicationes SL)], avšak uvedená rozhodnutí nejsou v projednávané věci
relevantní, neboť v nich byla posuzována platnost úroků z prodlení v nalézacím
řízení a nemožnost jejich moderace (pro případ i jen jejich částečné
neplatnosti), a nikoli v řízení o výkonu rozhodnutí (exekuce), ve kterém je
možné v rámci částečného zastavení prováděného výkonu rozhodnutí (exekuce) lze
hodnotit pouze to, zda a do jaké míry rozhodnutím soudu v nalézacím řízení
přiznané příslušenství pohledávky již odporuje právním zásadám demokratického
státu (srov. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu).
9. V projednávané věci je nezbytné zdůraznit rozdíl mezi exekučním
titulem ve formě rozsudku a rozhodčího nálezu. Je-li exekučním titulem
pravomocný a vykonatelný rozsudek nalézacího soudu, nemůže exekuční soud
shledat, že tato forma exekučního titulu je součástí celkového „obchodního
konstruktu“ poškozujícího zájmy povinného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), neboť jde o exekuční titul vydaný
nezávislým a nestranným orgánem veřejné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020). Ze shora uvedeného rozhodnutí
dovolacího soudu ze dne 1. 7. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1655/2020, se naopak podává,
že exekuci vykonatelného rozhodnutí soudu lze zastavit nebo exekuční návrh
zamítnout) pouze v rozsahu, v němž je namístě uzavřít, že exekučním titulem
přiznané a nyní vymáhané plnění již odporuje právním zásadám demokratického
právního státu. Je tedy věcí odvolacího soudu, aby zvážil, zda a do jaké míry
je vymáhání plnění přiznaného exekučním titulem ve formě rozsudku na jistotě a
zejména na příslušenství pohledávky skutečně v rozporu se zásadami
demokratického právního státu. Právě uvedená úvaha neznamená věcný přezkum
exekučního titulu (např. mravnosti přisouzeného plnění z pohledu hmotného
práva) v řízení o zastavení exekuce (resp. rozhodnutí o exekučním návrhu), ale
omezuje se pouze na zjištění, do jaké míry je v daném případě zcela nepřípustné
(v rozporu se zásadami demokratického právního státu), aby exekuční titul ve
formě rozhodnutí nezávislého soudu byl zcela nebo zčásti (např. ohledně celého
příslušenství) naplněn. Tuto úvahu přitom musí provést soud z úřední povinnosti
(tedy i bez návrhu povinného), neboť odporuje-li exekučním titulem přiznané
plnění právním zásadám demokratického právního státu a nařízením exekuce by
mělo dojít k popření základních principů demokratického právního řádu (srov. s
usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, nebo i
srov. bod 16. nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. 1. 2018),
nelze těmto právům oprávněného poskytnout ochranu a je dán důvod pro odepření
výkonu vykonatelného exekučního titulu v kterékoliv fázi exekučního řízení i z
moci úřední.
10. Namítá-li oprávněná, že při rozhodování měl odvolací soud
přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že povinný byl v nalézacím řízení pasivní a
ani nijak nebrojil proti nařízení exekuce, nelze její námitce přisvědčit. V
případě, že je dán důvod pro zastavení exekuce i bez návrhu (například pro
nesoulad exekuce se zásadami demokratického státu) podle § 55 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o
změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „ex. řád“,
není případná pasivita povinného v nalézacím ani ve vykonávacím řízení rozhodná
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo
1857/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo
2884/2019, nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16).
Namítá-li oprávněná dále, že povinný s rozhodnutím o zamítnutí exekučního
návrhu nebyl seznámen, není její námitka relevantní, neboť se dovolává údajného
procesního pochybení, které mělo být k neprospěchu povinného a nikoliv
oprávněné. Takového případného procesního nedostatku se však může dovolat pouze
účastník, jemuž tento postup soudu mohl způsobit újmu na jeho procesních
právech.
11. Závěrem dovolací soud dodává, že zvažuje-li soud, zda je na místě
zcela nebo zčásti zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
(popřípadě ze stejných důvodu zamítnout exekuční návrh), zohlední existenci
ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř., podle něhož se rozhoduje zpravidla po
předchozím jednání. V odůvodnění nového rozhodnutí se odvolací soud rovněž
vypořádá se všemi námitkami účastníků.
12. Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné;
vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro
odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího
soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř.
zrušil a věc mu (Krajskému soudu v Plzni) vrátil k dalšímu řízení (srov. § 243e
odst. 2 věta první o. s. ř.).
13. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1
část věty první za středníkem o. s. ř.).
14. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v
novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní
bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. ex. řádu].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 8. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu