20 Cdo 2884/2019-255
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem
v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí č. 135/19, proti povinnému V. R., narozenému dne XY, bytem XY,
zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č.
1396/9, pro 119 289 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha –
východ pod sp. zn. 27 EXE 3788/2015, o dovolání povinného proti usnesení
Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 21 Co 211/2018-110, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2018, č. j. 21 Co
211/2018-110, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Lukášem
Jíchou, Exekutorský úřad Přerov, pod sp. zn. 203 EX 52571/15 na základě
pověření Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. prosince 2015, č. j. 27 EXE
3788/2015-11, se zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů exekuce 20 147
Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce
povinného.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinnému na náhradě nákladů dovolacího
řízení 17 068 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
právního zástupce povinného.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Lukáši Jíchovi,
Exekutorský úřad Přerov, na náhradě nákladů exekuce 8 869 Kč do 3 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
1. Okresní soud Praha – východ usnesením ze dne 20. 4. 2018, č. j. 27 EXE
3788/2015-62, zamítl návrh povinného na zastavení předmětné exekuce. Soud
prvního stupně zjistil, že exekučním titulem v projednávané věci je vykonatelný
rozhodčí nález Mgr. Radka Lubiny ze dne 14. 9. 2015, č. j. 104 Rozh 5422/2015-7
(dále též jen „předmětný rozhodčí nález“), že exekuce je vedena na základě
předmětného rozhodčího nálezu k vymožení povinnosti povinného zaplatit
oprávněné částku 119 289 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 17. 7. 2015 do zaplacení, smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně za každý den prodlení s
úhradou částky 94 134 Kč od 17. 6. 2015 do zaplacení, náklady předcházejícího
řízení ve výši 16 104 Kč a náklady exekučního řízení, že exekuční titul byl
vydán na základě smlouvy o revolvingovém úvěru č. 9100897949, kterou se
oprávněná zavázala poskytnout povinnému úvěr ve výši 37 000 Kč a povinný se
zavázal splatit úvěr spolu se sjednaným úrokem z úvěru, a to formou
pravidelných měsíčních splátek ve výši 3 246 Kč vždy k 15. dni v měsíci. Dále
byla mezi oprávněnou a povinným sjednána samostatná rozhodčí smlouva, kterou si
účastníci sjednali, že veškeré spory o nároky vzniklé z předmětné smlouvy o
revolvingovém úvěru bude rozhodovat jeden ze třinácti taxativně vyjmenovaných
rozhodců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro zastavení
exekuce, neboť povinný netvrdí žádné relevantní okolnosti, které by poukazovaly
na to, že proces sjednávání rozhodčí smlouvy, jakož i její obsah, není v
souladu s dobrými mravy. Pokud jde o povinným tvrzenou ekonomickou závislost
rozhodce, je nutné vzít v potaz, že opakovanost zápisu totožných jmen do
rozhodčích smluv a odkaz na počet sporů rozhodovaných pro téhož oprávněného
takovou ekonomickou závislost rozhodce nedokládá, přičemž povinný netvrdil
žádné okolnosti, které by svědčily o osobním vztahu konkrétního rozhodce k dané
věci. 2. K odvolání povinného Krajský soud v Praze usnesením ze dne 12. 9. 2018, č. j. 21 Co 211/2018-110, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se
ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že výběr rozhodce byl v projednávané
věci transparentní, neboť povinný byl v uzavřené rozhodčí smlouvě seznámen s
omezeným výčtem rozhodců, z nichž bylo možné rozhodce zvolit, a byl rovněž
seznámen i s procesem výběru rozhodce. Uvedl, že rozhodčí řízení je založeno na
zásadě smluvní volnosti, která ponechává plně v moci stran, zda mezi sebou
uzavřou rozhodčí smlouvu a vyjmou tak svůj spor o majetkové právo z pravomoci
soudu, a pokud povinný s takovým postupem souhlasil, nelze zde bez dalšího
dovozovat rozpor předmětné rozhodčí smlouvy s dobrými mravy. S odkazem na
judikaturu Nejvyššího soudu, uvedl, že případný rozpor úvěrové smlouvy s
dobrými mravy neumožňuje bez dalšího dovodit neplatnost rozhodčí smlouvy. Pokud
tedy důvod neplatnosti spotřebitelské úvěrové smlouvy spočívá v obsahových
okolnostech pouze této smlouvy, není odůvodnitelný závěr, že tento důvod
neplatnosti způsobuje i neplatnost rozhodčí smlouvy k této úvěrové smlouvě se
vážící.
Odvolací soud rovněž přihlédl ke skutečnosti, že je sjednaná výše úroku
z dlužné částky nepřiměřená a výrazně převyšuje obvyklou úrokovou míru v České
republice pro daný typ úvěru. Vzhledem k tomu, že ujednání o výši úroku je
oddělitelné ujednání smlouvy, nemůže jeho neplatnost, i absolutní, sama o sobě
způsobit neplatnost celé úvěrové smlouvy. Bylo na povinném, aby tuto neplatnost
namítal v rozhodčím řízení, včetně jejího případného přezkumu, což bez
jakýchkoli objektivních příčin zjevně nevyužil, ačkoli byl o průběhu řízení
informován a rozhodcem řádně poučen o jeho procesních právech. Proto nelze v
tomto směru až v exekučním řízení požadovat přezkoumání výše smluvního úroku z
pohledu dobrých mravů a tím korigovat případné nesprávnosti nalézacího řízení.
3. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal povinný dovolání. Namítá, že
odvolací soud se ve svém rozhodnutí nevypořádal se všemi aspekty rozhodčího
řízení, úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy a jejich souladem s dobrými mravy
tak, jak to požaduje ustálená judikatura dovolacího soudu (např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018) a své rozhodnutí
řádně neodůvodnil. Dovolatel namítá, že úroková sazba sjednaná ve smlouvě o
úvěru ve výši 148,17 % p. a. a RPSN ve výši 151,30 % se zjevně příčí dobrým
mravům, neboť mnohonásobně překračuje úrok u spotřebitelských půjček
poskytovaných bankami a směřuje k nepřiměřenému obohacení oprávněné. Povinný
dále namítá, že již samotná skutečnost, že měl oprávněné vrátit více než
dvojnásobek poskytnuté částky, napovídá, že se jedná o zcela nepřiměřenou výši
úrokové sazby v rozporu s dobrými mravy a judikaturou Ústavního soudu (např.
nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11, či sp. zn. III. ÚS 4084/12).
Odvolací soud se rovněž nezabýval skutečností, že oprávněná v rozporu se
zákonem nezkoumala úvěruschopnost povinného a tato skutečnost taktéž způsobuje
neplatnost úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že „celý vymezený obchodní
konstrukt“ se příčí dobrým mravům, je neplatná smlouva o úvěru i rozhodčí
smlouva. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s
požadavkem ustálené judikatury dovolacího soudu, aby zkoumal míru indicií o
ekonomické provázanosti rozhodce a oprávněné, neboť náležitě nezjistil skutkový
stav, že rozhodce neúčtoval oprávněné žádné rozhodčí poplatky a na základě
těchto skutkových zjištění se nezabýval ekonomickou závislostí rozhodců a
teoretickými příjmy od oprávněné. Rozhodčí smlouva je dle názoru povinného
rovněž neplatná pro obcházení zákona, byla-li uzavřena se spotřebitelem dříve
než smlouva o úvěru, z níž měly případné spory vzniknout, neboť úmyslem
zákonodárce při zakotvení povinnosti uzavření samostatné rozhodčí smlouvy bylo,
aby měl spotřebitel právo uzavřít rozhodčí smlouvu, avšak současně možnost
odmítnout uzavřít rozhodčí smlouvu; opačným postupem oprávněná obešla zákon s
cílem znemožnit povinné odmítnutí uzavření rozhodčí smlouvy. Dovolatel navrhl,
aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu společně s rozhodnutím soudu
prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že povinný v nalézacím řízení nevyužil
žádný z prostředků obrany proti rozhodčímu nálezu, v řízení před rozhodčím
soudem byl pasivní a až ve vykonávacím řízení se domáhá zastavení exekuce;
přitom dle závěrů Ústavního soudu (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu
ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05) ten, kdo se staví k uplatňování
svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu
těchto práv. Oprávněná namítá, že vyžaduje-li judikatura dovolacího soudu, na
kterou povinný odkazuje, aby byl v rámci posuzování návrhu na zastavení exekuce
přezkoumán kontraktační proces a posouzen obsah smlouvy i z pohledu dobrých
mravů, jde ve své podstatě o věcný přezkum exekučního titulu, který však v
exekučním řízení není přípustný. Oprávněná dále namítá, že úrok byl sjednán v
rámci zákonných limitů, neboť byl v úvěrové smlouvě vyčíslen pevnou částkou,
povinný s ním byl předem seznámen a úroková sazba je přiměřená, odpovídající
skutečnosti, že šlo o nebankovní úrok s vyšší rizikovostí, a povinný s její
výší souhlasil. Sjednaná smluvní pokuta rovněž není v rozporu s dobrými mravy,
neboť její sjednání je věcí vzájemné dohody stran a byla sjednána v souladu se
svým smyslem a účelem, jímž je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem
závazku, a pod pohrůžkou sankce donutit dlužníka k řádnému splnění závazku.
Oprávněná navrhla, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního
řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů,
zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 o.
s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s. ř. bez
nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že
dovolání povinného je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil
níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela
výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím
nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá
nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce,
ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty,
smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem
přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve
svém úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího
soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké míry
je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy, soud
nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků z
prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním
pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a
jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci
zastaví podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s ustanovením § 268
odst. 4 o. s. ř., aby byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně
majetkové sféry dlužníka i věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného
nesouladu rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy v neprospěch
spotřebitele přitom není vyloučeno, že již tato okolnost sama o sobě může vést
k závěru, že exekuci je na místě zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm.
h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn.
II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné spotřebitelům vnucována smluvní
ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve výši 30 % nebo 45 % dlužné
částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek týdnů, je nutno považovat
za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za neplatná pro jednoznačný rozpor s
dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že poskytnutí úvěru povinné je
zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat riziko nevrácení peněz tím,
že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní pokuty (srov. s rozsudkem
Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, či shora
citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18).
Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě krátkodobého úvěru dopředu
očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená částka bude násobně
převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani spravedlivě požadovat.
Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě rozhodčího nálezu nemůže být v
exekučním řízení zjednán průchod, neboť s ohledem na zjevný rozpor s dobrými
mravy stojí zcela mimo základní hodnotový rámec práva jako normativního systému
[k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11,
či obdobně obiter dictum v nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn.
III. ÚS 562/12; tyto závěry Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11.
12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána
rozhodčí doložka v souvislosti s úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva
deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní
soud dospěl k závěru, že smlouva s takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné
nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů
neměl rozhodce pravomoc ve věci rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala
požadavky na transparentní určení rozhodce].
7. V dané věci oprávněná s povinným uzavřela dne 12. 2. 2015 smlouvu o úvěru,
na jejímž základě oprávněná poskytla povinnému úvěr ve výši 37 000 Kč, RPSN
byla sjednána ve výši 148,17 % a celkem měl povinný oprávněné vrátit 97 380 Kč
v měsíčních splátkách ve výši 3 246 Kč po dobu 30 měsíců. Ve smlouvě o úvěru
byla současně sjednána i smluvní pokuta 0,25% denně z nové jistiny (tvořené
nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že dvě
splátky nebudou zaplaceny řádně a včas nebo prodlením se splacením jedné
splátky po dobu šedesáti dnů) do zaplacení. Dle smluvních ujednání měl povinný
oprávněné dále uhradit smluvní pokutu ve výši 25 % ze zbývající dlužné částky
se zákonným úrokem z prodlení, přičemž toto navýšení o smluvní pokutu a zákonný
úrok z prodlení bylo opět počítáno z nové jistiny ve výši 94 134 Kč a je tak
další sankcí (smluvní pokutou) za řádné a včasné nesplacení úvěru. Na základě
výše uvedeného lze shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou
požadované a rozhodcem přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k
nepřiměřenému postižení povinného, že je na místě exekuci dle ustanovení § 268
odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit bez ohledu na pasivitu povinného při
uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem. Jde totiž o
výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem přisouzeného plnění je natolik
zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se stávají podružnými (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
Ostatními námitkami povinného (zejména že oprávněná jako podnikatel poskytující
úvěr povinnému jako spotřebiteli nezkoumala úvěryschopnost povinného, že se
odvolací soud nedostatečně zabýval indiciemi vedoucími k závěru o ekonomické
provázanosti rozhodce a oprávněné) se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
8. Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o.
s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce
zastavuje.
9. Vzhledem k tomu, že z obsahu spisu a ani z odpovědi soudního exekutora JUDr.
Lukáše Jíchy, Exekutorský úřad Přerov, na výzvu Nejvyššího soudu, aby doložil,
zda v dané věci byly vydány příkazy k úhradě nákladů exekuce, nevyplývá, že by
soudní exekutor příkazy k úhradě nákladů exekuce v této věci vydal,
nerozhodoval Nejvyšší soud o jejich zrušení.
10. Povinný měl v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má
proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby mu oprávněná nahradila
náklady, které účelně vynaložil k uplatňování svého práva. Tarifní hodnota pro
výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve
výši 119 289 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z částky 94 134 Kč ode
dne 17. 6. 2015 do zaplacení, která je dle ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky č.
177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních
služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu neurčitou a stanoví se
tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 429 486,4 Kč. Tarifní
hodnota je tedy 548 775 Kč. Náklady povinného spočívají ve třech úkonech právní
služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis návrhu na odklad a
zastavení exekuce, sepis odvolání). Za jeden úkon právní služby přísluší
povinnému dle ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 1, 2 písm. e), § 13 odst. 4 a §
14a advokátního tarifu částka ve výši 5 250 Kč společně s paušální částkou jako
náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem tedy povinnému
přísluší částka ve výši 20 147 Kč.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení
§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady
povinného v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 4
000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za jeden
úkon právní služby učiněné v dovolacím řízení přísluší povinné dle ustanovení §
7 bodu 6, § 11, § 13 odst. 4 a § 14a advokátního tarifu částka ve výši 10 500
Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve
výši 21 %. Celkem byly náklady za právní zastoupení povinného v dovolacím
řízení určeny částkou ve výši 17 068 Kč.
12. O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení § 5
odst. 1, § 6 odst. 1 a 3 a §13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a
náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“, kdy základ pro určení
odměny je výše vymoženého plnění ve výši 25 500 Kč. Odměna soudního exekutora
tak sestává z částky 3 830 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500
Kč a DPH ve výši 21 %. Soudnímu exekutorovi tedy celkem náleží částka ve výši 8
869Kč. Dodává se, že k jinému postupu není důvod za situace, kdy exekuční návrh
byl podán dne 8. 12. 2015, tedy v době, kdy již existovala judikatura, z níž by
bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z výše uvedených důvodů obstát
jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 1.
2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze
dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). Odpovědnost oprávněné za neúspěšný
výsledek exekuce tedy není nespravedlivě tíživým následkem. Exekutor přitom
plnění v dané výši reálně vymohl a exekuční tarif vystihuje výši odměny za
reálně odvedenou práci exekutora bez ohledu na to, zda exekuce byla později
zastavena pro počáteční nezpůsobilost exekučního titulu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu