20 Cdo 2834/2020-457
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny
a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v
exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Klimentská
č. 1216/46, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem
Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19,
proti povinné M. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Vladimírem
Volným, advokátem se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228, pro 141 859,36 Kč
s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 11 EXE
2001/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17.
června 2020, č. j. 15 Co 119/2020-426, t a k t o :
I. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 17. června 2020, č. j. 15 Co
119/2020-426, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem JUDr. Dalimilem
Mikou, LL.M., Exekutorský úřad Klatovy, pod sp. zn. 120 EX 7979/17 na základě
pověření Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. června 2017, č. j. 11 EXE
2001/2017-13, se zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně, odvolacího řízení a řízení před soudní exekutorem částku
ve výši 59 169 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr.
Bc. Vladimíra Volného, advokáta se sídlem v Domažlicích, Paroubkova č. 228.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku ve výši 30 942 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení
k rukám Mgr. Bc. Vladimíra Volného, advokáta se sídlem v Domažlicích,
Paroubkova č. 228.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi JUDr. Dalimilu
Mikovi, LL.M.,, Exekutorský úřad Klatovy, na náhradě nákladů exekuce 6 655 Kč
do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Domažlicích pověřením ze dne 22. června 2017, č. j. 11 EXE
2001/2017-13, pověřil soudního exekutora JUDr. Dalimila Miku, LL.M.,
Exekutorský úřad Klatovy, vedením exekuce k vymožení pohledávky oprávněné vůči
povinné ve výši 141 859,36 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 42
375,30 Kč od 28. září 2016 do zaplacení, s rozhodčím poplatkem ve výši 1 100
Kč, s náklady předcházejícího řízení ve výši 25 700 Kč a s náklady exekuce a
náklady oprávněné, které budou v průběhu řízení stanoveny, a to na základě
rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem ze dne 20. března
2017, č. j. 402 Rozh 107/2017-21. Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 11. prosince 2018, č. j. 11 EXE
2001/2017-164, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce (výrok I.) a rozhodl,
že povinná je povinna nahradit oprávněné na nákladech řízení o zastavení
exekuce 36 083 Kč (výrok II.). Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že
oprávněná (resp. původní věřitel) s povinnou uzavřely samostatnou rozhodčí
smlouvu. V rozhodčím řízení povinná vůči rozhodčí smlouvě nevznášela námitky a
není prokázáno, že by rozhodčí smlouva byla nespravedlivá či nemravná. Navíc v
případě povinné nejde o osobu nezkušenou, co se týče sjednávání úvěrů a půjček,
neboť ona sama v minulosti spolupracovala s úvěrovou nebankovní společností a
podmínky, za nichž se úvěry a půjčky poskytují, jí byly známé. Povinná byla
dokonce sama v jiné věci uznána vinnou přečinem podvodu ve formě
spolupachatelství. Soud prvního stupně dále uvedl, že má za to, že by se neměl
zabývat smlouvou o úvěru a úrok jako takový v daném případě nezpůsobuje
neplatnost úvěrové smlouvy. Ujednání o konkrétní výši úroku nemůže být podle
soudu prvního stupně nepřiměřeným ujednáním, neboť povinná byla se sazbou úroku
seznámena a výše úrokové sazby byla zcela jasná. V případech, kdy nebyla podána
žaloba o zrušení rozhodčího nálezu, nemůže exekuční soud v řízení o zastavení
exekuce přezkoumávat platnost rozhodčí doložky ani to, zda neobsahuje ujednání,
které by způsobilo významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran v
neprospěch spotřebitele, a nemůže exekuci z tohoto důvodu ani zastavit. Krajský soud v Plzni k odvolání povinné usnesením ze dne 18. února 2019, č. j. 15 Co 24/2019-186, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že forma
i obsah odvolání nasvědčuje tomu, že použitá argumentace obsahuje pouze obecná
tvrzení o lichevním charakteru smlouvy a o podjatosti či ekonomické závislosti
rozhodců, aniž by byly uvedeny konkrétní okolnosti vztahující se k této kauze. Podle názoru odvolacího soudu rozhodčí smlouva uzavřená mezi účastníky 12. srpna 2015 obsahuje transparentní ujednání obsahující seznam a identifikační
údaje rozhodců, z nichž rozhodčí řízení povede ten, který bude vybrán. Povinná
měla možnost se seznámit s rozhodčí smlouvou, kterou podepsala, a nevyužila
možnost vybrat si sama konkrétního rozhodce ze seznamu v rozhodčí smlouvě. Není
proto pravda, že povinná byla zcela diskvalifikována z možnosti ovlivnit výběr
rozhodce.
Ohledně tvrzené podjatosti a ekonomické závislosti rozhodce na oprávněné
odvolací soud poukázal na závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017. Stran zpochybnění podpisu úvěrové
smlouvy odvolací soud uvedl, že povinná omezila své tvrzení jen na
konstatování, že smlouvu nepodepsala, nevysvětlila však, proč takto závažnou
okolnost ponechávala bez povšimnutí i v případě doručování rozhodčího nálezu a
především z jakého důvodu čerpala poskytnutý úvěr, když se tak mělo dít na
základě nepodepsané a podle názoru povinné tedy neplatné smlouvy. Odvolací soud
proto vyhodnotil tvrzení povinné jako nevěrohodné. K námitkám povinné, že soud prvního stupně se nezabýval podmínkami sjednání
úvěrové smlouvy, výší sjednaných úroků a sankcí, přičemž oprávněná požaduje
nepřiměřené úroky několikanásobně převyšující míru obvyklou v době sjednání
smlouvy – tedy v nemravné, lichevní výši a že ve smluvních ujednáních je
zahrnuta celá řada smluvních pokut, které se vzájemně nevylučovaly, běžely
vedle sebe a byly i uplatněny a vymáhány, odvolací soud uvedl, že povinná
neuvedla žádné konkrétní údaje. Podle judikatury Nejvyššího soudu navíc
exekučnímu soudu nepřísluší přezkoumávat, zda smlouva o spotřebitelském úvěru
nebo rozhodčí smlouva neobsahuje ujednání, které by způsobilo významnou
nerovnováhu v právech a povinnostech stran. Nadto odvolací soud zopakoval, že
povinná, byť v postavení spotřebitele, uzavírala úvěrovou i rozhodčí smlouvu
jako spotřebitel nadstandardně obeznámený s podmínkami poskytování úvěrů a
půjček.
Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání, na jehož základě
Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. června 2019, č. j. 20 Cdo 1673/2019-230,
usnesení soudu prvního stupně i odvolacího soudu zrušil a věc vrátil soudu
prvního stupně k dalšímu řízení s odůvodněním, že exekuční soudy měly za účelem
úsudku, zda je na místě exekuci na peněžité plnění z rozhodčího nálezu zastavit
podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve
znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým
se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, mimo jiné
posoudit i mravnost rozhodčím nálezem přiznaných dílčích plnění ze smlouvy o
úvěru (zejména úroků a smluvních pokut), a to nejen samostatně, ale i v jejich
celkovém úhrnu. Po zrušovacím rozhodnutí dovolacího soudu Okresní soud v Domažlicích
usnesením ze dne 15. října 2019, č. j. 11 EXE 2001/2017-304, opětovně návrh
povinné na zastavení exekuce zamítl. K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 13. ledna
2020, č. j. 15 Co 370/2019-328, usnesení soudu prvního stupně zrušil, neboť
soud prvního stupně neposuzoval uzavřenou úvěrovou smlouvu a rozhodčí smlouvu a
jejich ustanovení o smluvních úrocích, smluvních pokutách a dalších sankcích s
dobrými mravy, a to ani jednotlivě, ani v jejich kumulaci. Soud prvního stupně poté rozhodl usnesením ze dne 24. března 2020, č. j. 11 EXE
2001/2017-393, tak, že návrh povinné na zastavení exekuce opětovně zamítl. V
důvodech svého rozhodnutí uvedl, že povinná s uzavíráním úvěrových smluv měla
značné zkušenosti, neboť sama pracovala pro jinou nebankovní společnost
poskytující spotřebitelské úvěry, přičemž v jiné věci byla dokonce uznána
vinnou přečinem podvodu ve formě spolupachatelství právě v souvislosti se
spotřebitelskými smlouvami o půjčkách. Disponovala proto takovými znalostmi,
aby byla schopna posoudit, zda jsou podmínky úvěrové smlouvy přiměřené. Námitku, že podpis na úvěrové a rozhodčí smlouvě není její, soud prvního stupně
vyhodnotil jako účelovou, neboť stejný podpis je i na doručence, kterou jí byla
doručována výzva rozhodce k vyjádření se k návrhu na zahájení rozhodčího
řízení. Dle soudu prvního stupně není nijak vysvětlitelné, jak by se bez její
součinnosti na návrh na uzavření úvěrové smlouvy dostalo číslo jejího účtu s
označením peněžního ústavu, kde byl veden a její telefonní číslo, přičemž bylo
prokázáno, že částku ve výši 45 000 Kč na tento účet obdržela a ponechala si
ji. Dále soud prvního stupně konstatoval, že v době, kdy byl úvěr poskytován,
byla sjednaná výše úroků včetně sankcí obvyklá, což povinná ze své vlastní
praxe dobře věděla. Taktéž úvěruschopnost povinné byla posouzena způsobem
obvyklým v době, kdy bylo o úvěr žádáno. Soud prvního stupně rovněž zohlednil,
že povinná byla v rozhodčím řízení naprosto pasivní. Po zhodnocení všech těchto
skutečností tak dospěl k závěru, že exekučním titulem přisouzené plnění není v
rozporu s dobrými mravy.
K odvolání povinné Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 17. června
2020, č. j. 15 Co 119/2020-426, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. V
důvodech odkázal na právní závěry učiněné ve svém rozhodnutí ze dne 18. února
2019, č. j. 15 Co 24/2019-186, a dále uvedl, že sjednaná výše revolvingového
úvěru, zejména podmínky jeho splatnosti, jakož i výše úroků a RPSN jsou
standardní a nevybočující výrazně v neprospěch spotřebitele, přičemž zdůraznil,
že povinná, byť v pozici spotřebitele, uzavírala úvěrovou smlouvu i rozhodčí
smlouvu jako spotřebitel nadstandardně obeznámený s podmínkami, za nichž se
úvěry poskytují. I toto usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním. Uvedla, že
odvolací soud, potažmo i soud prvního stupně, nesprávně právně posoudily
následující právní otázky:
1. Způsobuje neplatnost celé úvěrové a rozhodčí smlouvy zjevný rozpor
úvěrové smlouvy s dobrými mravy, a to ve vztahu k výši úroku a smluvním pokutám
sjednaným ve smlouvě, a je zde dán důvod věcného přezkumu platnosti úvěrové a
potažmo rozhodčí smlouvy v exekučním řízení, je-li nesoulad smluvních ujednání
zjevně v rozporu s dobrými mravy a principy, na nichž je založen demokratický
právní stát? Dovolatelka uvedla, že odvolací soud nesprávně dovodil soulad
sjednaného úroku a smluvních sankcí s dobrými mravy, aniž by tento právní závěr
odůvodnil nějakou konkrétní úvahou, a to i přesto, že sjednaný úrok ve výši 97
% p. a. téměř sedmkrát přesahuje průměrnou úrokovou sazbu pro daný typ úvěru v
daném období, a to 14,04 % p. a. dle údajů zpracovaných Českou národní bankou v
rámci systému ARAD. Podmínky sjednání úvěrové smlouvy, výši úroků a sankce
vůbec jednotlivě a v souhrnu neposuzoval, čímž se odchýlil nejen od závazného
právního názoru dovolacího soudu vyjádřeného v usnesení ze dne 13. června 2019,
č. j. 20 Cdo 1673/2019-230, ale i od současné judikatury Nejvyššího soudu
(např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo
1387/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. října 2017, sp. zn. 20 Cdo
2897/2017) a Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 19. ledna
2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16, nález Ústavního soudu ze dne 26. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nález Ústavního soudu ze dne 11. prosince 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12). 2. Je prokázáno řádné uzavření rozhodčí smlouvy za situace, kdy je
popřena pravost podpisu povinné na této smlouvě (jako soukromoprávní listině) a
může být za takové důkazní situace veden výkon rozhodnutí (exekuce) proti
povinné? Dovolatelka namítla, že odvolací soud posoudil otázku popření pravosti
a správnosti soukromé listiny v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 1996, sp. zn. 3 Cdon
1031/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1997, pod
číslem 22, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo
472/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2001, sp. zn. 22 Cdo
2727/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo
564/2005, sp. zn. 29 Odo 564/2005, sp. zn. 33 Odo 988/2004, sp. zn.
23 Odo
1722/2006), když v dané věci postačovalo prosté formální popření pravosti a
správnosti celé listiny, jak učinila dovolatelka, tím, že zpochybnila svůj
podpis na soukromé listině, pravost a správnost této listiny, zejména pak
pravost podpisu povinné, pak měl prokazovat oprávněný. Navrhla proto, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu,
jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí. Oprávněná ve svém vyjádření sdělila, že s podaným dovoláním nesouhlasí. Rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za správné. Uvedla,
že povinná se úvěrovou smlouvou zavázala ke splácení úvěru, který jí byl
nesporně poskytnut. V průběhu rozhodčího řízení byla naprosto pasivní, s
námitkami přichází až ve fázi exekučního řízení, jehož smyslem však není právo
nalézat, ale pouze vykonat, co bylo uloženo exekučním titulem. Dle oprávněné
neplatnost celé úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy nemůže sám o sobě způsobovat
pouze údajný rozpor úvěrové smlouvy s dobrými mravy bez toho, že by došlo ke
zkoumání okolností uzavření smlouvy a přístupu povinné. Soudy zde správně
přihlédly i ke skutečnosti, že povinná měla s uzavíráním spotřebitelských
úvěrových smluv značné zkušenosti. Námitku povinné ohledně nepodepsání smluv
oprávněná považuje za ryze účelovou. S ohledem na výše uvedené proto navrhla,
aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc
projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb.,
o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení
§ 240 odst. 1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání
přípustné podle § 237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.)
a dospěl k závěru, že dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž
nedostatečně zohlednil níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu,
podle níž za zcela výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle
§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené
rozhodčím nálezem na základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem
spočívá nejen v uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené
částce, ale i v uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní
pokuty, smluvního úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že
rozhodcem přiznaná smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním
případě a ve svém úhrnu ve zcela zásadním a na první pohled zřejmém rozporu s
dobrými mravy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20
Cdo 4022/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn.
20 Cdo
3811/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo
2884/2019). Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké
míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy,
soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků
z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním
pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a
jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci
zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby
byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i
věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného
plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již
tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze
dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné
spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve
výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek
týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za
neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že
poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat
riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní
pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo
2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě
krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená
částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani
spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě
rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s
ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový
rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze
dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu
Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry
Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s
úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a. a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s
takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn. I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci
rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní
určení rozhodce]. V projednávané věci právní předchůdkyně oprávněné s povinnou uzavřela
dne 12. 8.
2015 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejím základě právní
předchůdkyně oprávněné poskytla povinné úvěr ve výši 45 000 Kč, RPSN byla
sjednána ve výši 97,67 %, úroky z prodlení podle vládního nařízení č. 351/2013
Sb. a celkem měla povinná právní předchůdkyni oprávněné vrátit 121 632 Kč v
měsíčních splátkách ve výši 2 896 Kč po dobu 42 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla
současně sjednána i smluvní pokuta ve výši 0,25% denně z nové jistiny (tvořené
nesplacenými splátkami po zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že
nebude zaplacena částka odpovídající nové jistině úvěru ani v den následující
po dni, kdy k zesplatnění došlo) do zaplacení. Dále byla ve smlouvě o úvěru pro
případ prodlení povinné s úhradou splátky nebo její části o více než 15 dnů po
termínu splatnosti sjednána smluvní pokuta ve výši 8 % z dlužné splátky, při
prodlení o více než 30 dnů po termínu splatnosti pak smluvní pokuta ve výši 13
% z výše dlužné splátky. Rovněž byla sjednána jednorázová smluvní pokuta ve
výši 25 % z dlužné částky pro případ, že povinná po zesplatnění úvěru nezaplatí
částku odpovídající nové jistině úvěru ani ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy k
tomuto zesplatnění úvěru došlo, a je tak další sankcí (smluvní pokutou) za
řádné a včasné nesplacení úvěru. Všechny tyto smluvní pokuty byly oprávněné
exekučním titulem přiznány. Na základě výše uvedeného lze shrnout, že v tomto
konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění
natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné, že je na místě
exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, a to bez
ohledu na její pasivitu (k tomu srov. rozsudek Soudního dvora EU sp. zn.
C-40/08 z 6. 10. 2009 ve věci Asturcom Telecommunicaciones SL proti C. R. N.)
při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v řízení před rozhodcem, jakož i bez
ohledu na její nadstandardní znalosti v oblasti uzavírání spotřebitelských
smluv o úvěru. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost rozhodcem
přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti případu se
stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn.
20 Cdo 4022/2017). Námitkou povinné ohledně popírání pravosti podpisu na
soukromé listině se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 písm. b) o. s.
ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce
zastavuje.
Povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný úspěch, a má
proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí oprávněná nahradila
náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva. Tarifní hodnota pro
výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci sestává z jistiny ve
výši 141 859,36 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z částky 42 375,3 Kč
ode dne 28. 9. 2016 do zaplacení, která je dle ustanovení § 8 odst. 2 vyhlášky
č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu neurčitou a
stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 77 334,9 Kč.
Tarifní hodnota je tedy 219 194 Kč. Náklady povinné spočívají v deseti úkonech
právní služby (převzetí a příprava právního zastoupení, sepis návrhu na
zastavení exekuce, účast na jednání dne 26. 4. 2018, účast na jednání dne 3. 7.
2018, sepis odvolání ze dne 15. 12. 2018, vyjádření povinné ze dne 15. 8. 2019,
účast na jednání dne 15. 10. 2019, sepis odvolání ze dne 14. 11. 2019,
vyjádření povinné ze dne 22. 1. 2019, sepis odvolání ze dne 26. 3. 2020). Za
jeden úkon právní služby přísluší povinné dle ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst.
1, 2 písm. e), § 13 odst. 4 a § 14a advokátního tarifu částka ve výši 4 590 Kč
společně s paušální částkou jako náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši
21 %. Celkem tedy povinné přísluší částka ve výši 59 169 Kč.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle ustanovení §
243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Náklady
povinné v dovolacím řízení spočívají ve dvou zaplacených soudních poplatcích ve
výši 4 000 Kč a ve vykonání dvou úkonů právní služby (sepis dovolání ze dne 14.
4. 2019 a ze dne 17. 8. 2020). Za jeden úkon právní služby učiněné v dovolacím
řízení přísluší povinné dle ustanovení § 7 bodu 6, § 11, § 13 odst. 4 a § 14a
advokátního tarifu částka ve výši 9 180 Kč společně s paušální částkou jako
náhradou výdajů ve výši 300 Kč a DPH ve výši 21 %. Celkem byly náklady za
právní zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 30 942 Kč.
O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení § 5 odst. 1,
§ 6 odst. 1 a 3 a § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. o odměně a náhradách
soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“, kdy základ pro určení odměny je
výše vymoženého plnění, přičemž zde nebylo vymoženo ničeho. Odměna soudního
exekutora tak sestává z částky ve výši 2 000 Kč, paušální náhrady hotových
výdajů ve výši 3 500 Kč a DPH ve výši 21 %. Soudnímu exekutorovi tedy celkem
náleží částka ve výši 6 655 Kč. Dodává se, že k jinému postupu není důvod za
situace, kdy exekuční návrh byl podán dne 5. 6. 2017, tedy v době, kdy již
existovala judikatura, z níž by bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z
výše uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013,
sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).
Odpovědnost oprávněné za neúspěšný výsledek exekuce tedy není nespravedlivě
tíživým následkem.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 11. 2020
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu