20 Cdo 3811/2019-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr.
Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Miroslavy
Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné PROFI CREDIT Czech, a.s., se sídlem
v Praze 1, Klimentská č. 1216/46, identifikační číslo osoby 61860069,
zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové,
Velké náměstí č. 135/19, proti povinné A. M., narozené dne XY, bytem XY,
zastoupené JUDr. Martinem Schulhauserem, advokátem se sídlem v Karviné, Karola
Śliwky č. 125/20, pro 59 713 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, vedené u
Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 47 EXE 861/2015, o dovolání povinné proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 9 Co
1748/2018-50, takto:
I. Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2019, č. j. 9 Co
1748/2018-50, se mění tak, že exekuce vedená soudním exekutorem Mgr. Martinem
Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, pod sp. zn. 94 EX 7791/14 na základě
pověření Okresního soudu v Karviné ze dne 12. ledna 2015, č. j. 47 EXE
861/2015-14, se zastavuje.
II. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení před soudem
prvního stupně, odvolacího řízení a řízení před soudním exekutorem 18 114 Kč, a
to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina
Schulhausera, advokáta se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 125/20.
III. Oprávněná je povinna zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení
11 713 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Martina
Schulhausera, advokáta se sídlem v Karviné, Karola Śliwky č. 125/20.
IV. Oprávněná je povinna zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Martinu Tunklovi,
Exekutorský úřad Plzeň – město, na náhradě nákladů exekuce 22 748 Kč do 3 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
V. Zrušuje se příkaz k úhradě nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr.
Martinem Tunklem, Exekutorský úřad Plzeň – město, ze dne 21. srpna 2019, č. j.
94 EX 7791/14-60.
1. Okresní soud v Karviné usnesením ze dne 19. 11. 2018, č. j. 47 EXE
861/2015-31, zamítl návrh povinné, aby exekuce vedená na podkladě pověření
Okresního soudu v Karviné ze dne 12. 1. 2015, č. j. 47 EXE 861/2015-14, soudním
exekutorem Mgr. Martinem Tunklem byla zastavena. Soud prvního stupně zjistil,
že exekučním titulem v projednávané věci je rozhodčí nález vydaný rozhodcem
Mgr. Janem Fišerem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 103 Rozh 5895/2014-7, kterým byla
povinné uložena povinnost zaplatit oprávněné 59 713 Kč spolu s ročním úrokem z
prodlení ve výši 8,05% z této částky ode dne 25. 7. 2014 do zaplacení a smluvní
pokutu ve výši 0,25% denně za každý den prodlení s úhradou částky 45 722 Kč ode
dne 24. 6. 2014 do zaplacení a náklady rozhodčího řízení ve výši 10 296 Kč. Exekuční titul byl vydán na základě smlouvy o revolvingovém úvěru ze dne 26. 8. 2013, č. 9100746524, kterou se oprávněná zavázala poskytnout povinné
spotřebitelský revolvingový úvěr v celkové výši 28 000 Kč, se základní dobou
trvání 30 měsíců, přičemž základní celková částka splatná povinnou činila 59
580 Kč s tím, že celková výše každé ze 30 měsíčních splátek (zahrnujících
splátku jistiny a úroku) byla 1 986 Kč, že výpůjční úroková sazba úvěru, která
byla dohodnuta jako pevná výpůjční úroková sazba na celou dobu splácení úvěru
(bez revolvingu), činila 96,21% p. a. a předpokládaná RPSN činila 96,21%. Z
důvodu porušení závazku povinné vrátit oprávněné poskytnutý úvěr a zaplatit
úroky vzniklo na základě smluvních ujednání v důsledku prodlení povinné právo
oprávněné na zaplacení smluvní pokuty ve výši 8%, resp. 13% z dlužných
neuhrazených splátek ve výši 2 561 Kč, jednorázové smluvní pokuty ve výši 25 %
z dlužné částky za nesplacení úvěru v dohodnuté lhůtě po zesplatnění úvěru ve
výši 11 430 Kč, a ujednané smluvní pokuty výši 0,25 % za každý den prodlení s
úhradou dluhu. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že není dán důvod pro
zastavení exekuce, neboť rozhodčí doložka obsažená v rozhodčí smlouvě byla
sjednána platně, když vedle samotných a konkrétně popsaných pravidel rozhodčího
řízení dostatečně určitě, v omezeném, neměnném a uzavřeném počtu předem
identifikovala konkrétní fyzické osoby, z nichž měl být žalobcem určen
konkrétní rozhodce mající pravomoc spor mezi účastníky rozhodnout. Neplatná
není ani rozhodčí smlouva, protože její neplatnost nemůže založit pouhá
formulářová podoba smlouvy. Soud prvního stupně neshledal ani dostatečné důvody
pro závěr, že sjednaná smlouva o úvěru je ve zjevném rozporu s dobrými mravy,
neboť úvěr poskytnutý povinné nebyl zajištěn žádnou biankosměnkou ani jiným
účinným způsobem, výše dohodnutých a vymáhaných smluvních pokut za prodlení s
úhradou splátek nedosahuje výše smluvních pokut popsaných v judikatuře
Ústavního soudu (např. rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 199/11, III.
ÚS 4084/12),
smluvní pokuta ve výši 25% z dlužné částky nebyla sankcí za prodlení s úhradou
splátek v řádu jednotek týdnů, nýbrž nárokem, který oprávněné vznikl po
předcházejícím opakovaném porušení povinností povinné, a ani denní sazba 0,25 %
denně způsobená velmi dlouhou dobou trvání prodlení povinné s úhradou dluhu
není v rozporu s dobrými mravy. V exekuci vymáhaný nárok není v rozporu s
dobrými mravy ani pro výši sjednaného úroku z úvěru, neboť je třeba zohlednit,
že jde o střednědobý úvěr poskytnutý nebankovním subjektem při sjednání
minimálního zajištění pouze ve formě smluvních pokut a s tím související značná
míra rizikovosti poskytnutí úvěru ze strany oprávněné; oprávněná při poskytnutí
úvěru rovněž posuzovala schopnost povinné úvěr splácet. Soud prvního stupně
dospěl k závěru, že v projednávané věci nejsou dány zcela mimořádné okolnosti,
pro které by bylo možné poskytnout tak silnou ochranu povinné, která byla jak v
řízení rozhodčím, tak i po čtyři roky vedení exekuce pasivní, jakou je
zastavení exekuce v plném rozsahu. 2. K odvolání povinné Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 5. 2019, č. j. 9 Co 1748/2015-50, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací
soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že v projednávané věci
nelze učinit závěr o neplatnosti účastnicemi sjednané smlouvy o úvěru pro
zjevný rozpor této smlouvy s dobrými mravy a není zde naplněno kriterium
„zjevné nespravedlnosti“. Při posuzování rozporu úvěrové smlouvy s dobrými
mravy nelze pouze mechanicky porovnávat výši jistiny úvěru, jenž byl povinné
poskytnut, s výší částky, která měla být povinnou dle smlouvy o úvěru oprávněné
vrácena (s připočtením dohodnutých úroků a s ohledem na RPSN), a to ani při
zohlednění oprávněnou vymáhaných smluvních pokut. Nelze totiž přehlédnout, že
základní celková částka splatná povinnou činila sice 59 580 Kč (tedy více než
dvojnásobek poskytnuté jistiny), avšak tato částka byla dána nejen výši
sjednaných úroků z úvěru, ale i relativně delší dobou 30 měsíců, na níž byl
úvěr povinné poskytnut; rovněž je nezbytné zohlednit, že úvěr byl poskytován
nebankovním subjektem, když podmínky stanovené pro poskytnutí úvěru bankami by
povinná nesplnila. Odvolací soud neshledal v rozporu s dobrými mravy ani
zajištění úvěru smluvními pokutami. Výše smluvních pokut sice přesahuje částku
210 000 Kč, což pro povinnou může být v konečném důsledku likvidační, avšak
byla zapříčiněna chováním povinné, která byla velmi dlouhou dobou (téměř 5 let)
v prodlení s úhradou dluhu. V dalších otázkách hodnocení zajištění úvěru a
platnosti uzavřené rozhodčí smlouvy se odvolací soud plně ztotožnil se závěry
soudu prvního stupně a dodal přitom, že neplatnost uzavřené rozhodčí smlouvy
pro její rozpor s dobrými mravy nemůže přivodit ani skutečnost, že rozhodce
Mgr.
Jan Fišer rozhodoval pro oprávněnou velké množství sporů s vysokou
odměnou, neboť z této skutečnosti nelze bez dalšího důvodně dovodit ekonomickou
ani jinou závislost rozhodce na oprávněné, neboť v opačném případě by nemohly
rozhodovat ani stálé rozhodčí soudy, které rozhodují ve sporech některých
účastníků opakovaně a často. Měla-li povinná zato, že mezi rozhodcem a
oprávněnou existoval vztah jakékoliv závislosti, mohla tuto skutečnost
uplatňovat jako důvod pro vyloučení rozhodce v rozhodčím řízení, popřípadě v
řízení o žalobě o zrušení rozhodčího nálezu. Odvolací soud uzavřel, že v
projednávané věci neshledal u dílčích nároků oprávněné, smluvních ujednání ani
celkové výše vymáhaného dluhu rozpor s dobrými mravy a z tohoto důvodu nelze
učinit ani závěr o nemožnosti vykonat exekuční titul, který by jako celek
směřoval k poškození povinné jako spotřebitelky a který by tak byl v rozporu s
dobrými mravy.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá
neplatnost smlouvy o úvěru a její zjevnou nespravedlnost, neboť úrokové sazby
několikanásobně převyšují úrokové sazby banky a jako nemravné hodnotí
poskytnutí úvěru ve výši 28 000 Kč se splatností 30 splátek, přičemž celková
částka splatná povinnou činila 59 580 Kč, což představuje úrok ve výši 112,78
%; výše revolvingu činila 14 657 Kč, přičemž v případě poskytnutí každého
revolvingu se celková částka navyšuje o 35 745 Kč. S odkazem na nález Ústavního
soudu sp. zn. III. ÚS 4129/18 dovozuje, že v obdobných případech nelze
hodnotit pouze povinnosti dlužníka dané úvěrovou smlouvou, ale je nutné zvážit
další širší kriteria tak, jak je popisuje Ústavní soud. Povinná dále namítá, že
odvolací soud se dostatečně nevypořádal s otázkou ekonomické závislosti
rozhodce, který vydal exekuční titul v projednávané věci, a jeho odůvodnění je
vágní a spočívá v přejímání dřívějších názorů prezentovaných v judikatuře
dovolacího soudu. Ačkoliv povinná nenavrhla k provedení blíže žádný důkaz, je z
rozhodovací praxe soudů jednoznačné, že rozhodce Mgr. Jan Fišer rozhodoval v
tisících sporech a lze tak dovodit jeho jednoznačnou a určitou spojitost s
osobou oprávněné. Povinná konečně namítá, že odvolací soud se nezabýval v rámci
svého hodnocení platnosti úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy otázkou schopnosti
povinné splácet úvěr ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském
úvěru. Z judikatury dovolacího soudu (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu
sp. zn. 33 Cdo 2178/2018) přitom vyplývá, že při tomto hodnocení nelze vycházet
pouze z informací získaných od spotřebitele. V projednávané věci povinná
uzavírala smlouvu v 66 letech, tedy v důchodovém věku, a věřitel se blíže
nezabýval a ani blíže nezkoumal majetkové poměry na straně povinné. Soudy
nižších stupňů tak neposkytly ochranu povinné jako slabší straně, ale
nebankovním společnostem poskytujícím úvěry spotřebitelům. Z těchto důvodů
shledává povinná smlouvu o úvěru absolutně neplatnou. Dovolatelka navrhla, aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
4. Oprávněná ve svém vyjádření namítá, že povinná v dovolání neformuluje
otázky zásadního právního významu, které by mohly založit přípustnost dovolání,
resp. neformuluje žádné otázky. Dále namítá, že povinná v nalézacím řízení
nevyužila žádný z prostředků obrany proti rozhodčímu nálezu, v řízení před
rozhodčím soudem byla pasivní a až ve vykonávacím řízení se domáhá zastavení
exekuce; přitom dle závěrů Ústavního soudu (srov. např. stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/05) ten, kdo se
staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem
požadovat ochranu těchto práv. Oprávněná namítá, že vyžaduje-li judikatura
dovolacího soudu, aby byl v rámci posuzování návrhu na zastavení exekuce
přezkoumán kontraktační proces a posouzen obsah smlouvy i z pohledu dobrých
mravů, jde ve své podstatě o věcný přezkum exekučního titulu, který však v
exekučním řízení není přípustný. Oprávněná dále namítá, že úrok byl sjednán v
rámci zákonných limitů, neboť byl v úvěrové smlouvě vyčíslen pevnou částkou,
povinná s ním byla předem seznámena a úroková sazba je přiměřená, odpovídající
skutečnosti, že šlo o nebankovní úrok s vyšší rizikovostí, a povinná s její
výší souhlasila. Sjednaná smluvní pokuta rovněž není v rozporu s dobrými mravy,
neboť její sjednání je věcí vzájemné dohody stran a byla sjednána v souladu se
svým smyslem a účelem, jímž je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem
závazku, a pod pohrůžkou sankce donutit dlužníka k řádnému splnění závazku.
Konečně oprávněná namítá, že dovolatelkou nastolené námitky stran nesplnění
povinnosti posoudit schopnost spotřebitele splatit úvěr byly do řízení vneseny
až v dovolacím řízení a tyto námitky proto nejsou přípustné. Oprávněná navrhla,
aby dovolací soud dovolání povinné zamítl.
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského
soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád,
ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst.
1 o. s. ř., a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle §
237 o. s. ř., dovolací soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu § 242 o. s.
ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru,
že dovolání povinné je opodstatněné. Odvolací soud totiž nedostatečně zohlednil
níže popsanou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž za zcela
výjimečných okolností může odůvodnit zastavení exekuce podle § 268 odst. 1
písm. h) o. s. ř. i samotná skutečnost, že plnění uložené rozhodčím nálezem na
základě smlouvy o úvěru mezi podnikatelem a spotřebitelem spočívá nejen v
uložení povinnosti k zaplacení dluhu na poskytnuté a nevrácené částce, ale i v
uložení zjevně nepřiměřené povinnosti k zaplacení smluvní pokuty, smluvního
úroku a případně úroku z prodlení. A to v případě, že rozhodcem přiznaná
smluvní pokuta, úrok a úrok z prodlení jsou v konkrétním případě a ve svém
úhrnu v zásadním rozporu s dobrými mravy (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze
dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017).
6. Ústavní soud již dříve konstatoval, že při vyhodnocení, zda a do jaké
míry je plnění přisouzené rozhodcem ve svém úhrnu v souladu s dobrými mravy,
soud nesmí opomenout, že zásadní vadou exekučního titulu je také přiznání úroků
z prodlení ve zcela nepřiměřené výši, která již není v souladu s ústavním
pořádkem. V těchto případech je třeba, aby obecné soudy poskytly povinnému a
jeho majetku soudní ochranu (čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny) tím, že exekuci
zastaví podle § 268 odst. 1 písm. h) ve spojení s § 268 odst. 4 o. s. ř., aby
byla zajištěna spravedlivá rovnováha při ochraně majetkové sféry dlužníka i
věřitele. V případě zcela a naprosto zjevného nesouladu rozhodcem přisouzeného
plnění s dobrými mravy v neprospěch spotřebitele přitom není vyloučeno, že již
tato okolnost sama o sobě může vést k závěru, že exekuci je na místě zastavit
podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. odůvodnění nálezu Ústavní soudu ze
dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18). Postupy, kdy jsou mimo jiné
spotřebitelům vnucována smluvní ujednání v podobě zajištění smluvní pokutou ve
výši 30 % nebo 45 % dlužné částky za prodlení s platbou splátek v řádu jednotek
týdnů, je nutno považovat za nepřijatelné a uvedená ujednání označit za
neplatná pro jednoznačný rozpor s dobrými mravy. Pokud měla oprávněná za to, že
poskytnutí úvěru povinné je zásadně rizikové, neměla úvěr poskytnout a pokrývat
riziko nevrácení peněz tím, že dojde ke sjednání nadstandardně vysoké smluvní
pokuty (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo
2178/2018, či shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn.
III. ÚS 4129/18). Běžný klient úvěrové společnosti nemůže v případě
krátkodobého úvěru dopředu očekávat, ba ani předpokládat, že celková splacená
částka bude násobně převyšovat částku půjčenou, a tento předpoklad nelze ani
spravedlivě požadovat. Takovým nárokům věřitelů realizovaným na základě
rozhodčího nálezu nemůže být v exekučním řízení zjednán průchod, neboť s
ohledem na zjevný rozpor s dobrými mravy stojí zcela mimo základní hodnotový
rámec práva jako normativního systému [k tomu srov. nález Ústavního soudu ze
dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, či obdobně obiter dictum v nálezu
Ústavního soudu ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 562/12; tyto závěry
Ústavní soud aplikoval rovněž i v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS
4084/12, přičemž v tomto případě byla sjednána rozhodčí doložka v souvislosti s
úvěrem ve výši 4 950 Kč, úvěrová smlouva deklarovala úrok ve výši 79,00 % p. a.
a RPSN ve výši 115,32 %, když Ústavní soud dospěl k závěru, že smlouva s
takovým obsahem naplňuje kritéria zjevné nespravedlnosti podle nálezu sp. zn.
I. ÚS 191/11 a dovodil, že z těchto důvodů neměl rozhodce pravomoc ve věci
rozhodnout, ačkoliv rozhodčí doložka splňovala požadavky na transparentní
určení rozhodce].
7. V projednávané věci oprávněná s povinnou uzavřely smlouvu o úvěru,
jejíž návrh byl povinnou podepsán dne 26. 8. 2013. Na jejím základě oprávněná
poskytla povinné úvěr ve výši 28 000 Kč, RPSN byla sjednána ve výši 96,21 % a
celkem měla povinná oprávněné vrátit 59 580 Kč v měsíčních splátkách ve výši 1
986 Kč po dobu 30 měsíců. Ve smlouvě o úvěru byla současně sjednána (mimo jiné)
i smluvní pokuta 0,25% denně z nové jistiny (tvořené nesplacenými splátkami po
zesplatnění úvěru, která nastoupí v případě, že dvě splátky nebudou zaplaceny
řádně a včas nebo prodlením se splacením jedné splátky po dobu šedesáti dnů) do
zaplacení. V době od 20. 11. 2013 do 16. 5. 2014 povinná uhradila pouze částku
úhrnem 13 858 Kč, a proto oprávněná celou pohledávku ve výši 45 722 Kč (tedy
částku 59 580 Kč po odečtení plnění povinné ve výši 13 858 Kč) dne 22. 6. 2014
zesplatnila. Oprávněné současně podle smlouvy o úvěru vzniklo právo na smluvní
pokutu ve výši 0,25% denně z nové jistiny ve výši 45 722 Kč za každý den
prodlení s úhradou nové jistiny. Vzhledem k tomu, že povinná byla v prodlení s
úhradou jednotlivých splátek, vzniklo oprávněné právo na úhradu smluvní pokuty
ve výši 8 %, resp. 13 % z dlužných neuhrazených splátek v celkové výši 2 561
Kč. Povinná měla oprávněné dle smluvních ujednání rovněž uhradit smluvní pokutu
ve výši 11 430 Kč, tj. 25 % ze zbývající dlužné částky se zákonným úrokem z
prodlení, přičemž toto navýšení o smluvní pokutu a zákonný úrok z prodlení bylo
opět počítáno z nové jistiny ve výši 45 722 Kč a je tak další sankcí (smluvní
pokutou) za řádné a včasné nesplacení úvěru. Na základě výše uvedeného lze
shrnout, že v tomto konkrétním případě je oprávněnou požadované a rozhodcem
přisouzené plnění natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinné,
že je na místě exekuci dle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit
bez ohledu na pasivitu povinné při uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a v
řízení před rozhodcem. Jde totiž o výjimečný případ, kdy nepřiměřenost
rozhodcem přisouzeného plnění je natolik zjevná a zásadní, že další okolnosti
případu se stávají podružnými (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1.
2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Ostatními námitkami povinné (zejména že
oprávněná jako podnikatel poskytující úvěr povinné jako spotřebitelce
nezkoumala úvěryschopnost povinné, že se odvolací soud nedostatečně zabýval
indiciemi vedoucími k závěru o ekonomické provázanosti rozhodce a oprávněné) se
dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
8. Z výše uvedených důvodů dovolací soud ve smyslu § 243d odst. 1 písm.
b) o. s. ř. napadené rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná
exekuce zastavuje.
9. Vzhledem k tomu, že předmětná exekuce byla zastavena a bylo
rozhodnuto i o náhradě nákladů exekučního řízení, zrušil soud příkaz k úhradě
nákladů exekuce vydaný soudním exekutorem Mgr. Martinem Tunklem, Exekutorský
úřad Plzeň – město, ze dne 21. 8. 2019, č. j. 094 EX 07791/14-60 (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1227/2019).
10. Povinná měla v řízení o zastavení exekuce vůči oprávněné plný
úspěch, a má proto podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. právo, aby jí
oprávněná nahradila náklady, které účelně vynaložila k uplatňování svého práva.
Tarifní hodnota pro výpočet náhrady za jeden úkon právní služby v dané věci
sestává z jistiny ve výši 59 713 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,25 % denně z
částky 45 722 Kč ode dne 24. 6. 2014 do zaplacení, která je dle ustanovení § 8
odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb – dále jen „advokátního tarifu“, plněním na dobu
neurčitou a stanoví se tak pětinásobkem hodnoty ročního plnění, který činí 208
607 Kč. Tarifní hodnota je tedy 268 320 Kč. Náklady povinné spočívají ve třech
úkonech právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis návrhu na
zastavení exekuce, sepis odvolání). Za jeden úkon právní služby přísluší
povinné dle ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 1, 2 písm. e), § 13 odst. 4 a §
14a advokátního tarifu částka ve výši 4 690 Kč společně s paušální částkou jako
náhradou výdajů ve výši 300 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem
tedy povinné přísluší částka ve výši 18 114 Kč.
11. O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle
ustanovení § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř.
Náklady povinné v dovolacím řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve
výši 4 000 Kč a ve vykonání jednoho úkonu právní služby (sepis dovolání). Za
jeden úkon právní služby učiněný v dovolacím řízení přísluší povinné dle
ustanovení § 7 bodu 6, § 11 odst. 1 písm. k), § 13 odst. 4 a § 14a advokátního
tarifu částka ve výši 9 380 Kč společně s paušální částkou jako náhradou výdajů
ve výši 300 Kč a daní z přidané hodnoty ve výši 21 %. Celkem byly náklady
zastoupení povinné v dovolacím řízení určeny částkou ve výši 11 713 Kč.
12. O náhradě nákladů soudního exekutora soud rozhodl podle ustanovení §
5 odst. 1, § 6 odst. 1 a 3, §13 odst. 1 a § 27 vyhlášky č. 330/2001 Sb., o
odměně a náhradách soudního exekutora – dále jen „exekuční tarif“. Základem pro
určení odměny je výše vymoženého plnění 102 000 Kč (srov. § 27 vyhlášky č.
330/2001 Sb., při vymoženém plnění ve výši 101 932 Kč). Odměna za exekuci tak
sestává z částky 15 300 Kč, paušální náhrady hotových výdajů ve výši 3 500 Kč a
daně z přidané hodnoty ve výši 21%. Soudnímu exekutorovi tedy celkem náleží
částka ve výši 22 748 Kč. Dodává se, že k jinému postupu není důvod za situace,
kdy exekuční návrh byl podán dne 16. 12. 2014, tedy v době, kdy již existovala
judikatura, z níž by bylo možné dovodit, že rozhodčí nález nemusí z výše
uvedených důvodů obstát jako způsobilý exekuční titul (k tomu srov. nález
Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, ze dne 24. 10. 2013,
sp. zn. III. ÚS 562/12, či ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12).
Odpovědnost oprávněné za neúspěšný výsledek exekuce tedy není nespravedlivě
tíživým následkem. Exekutor přitom plnění v dané výši reálně vymohl a exekuční
tarif vystihuje výši odměny za reálně odvedenou práci exekutora bez ohledu na
to, zda exekuce byla později zastavena pro počáteční nezpůsobilost exekučního
titulu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 5. 2020
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu