ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla
Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka
Poledny v právní věci žalobce M. S., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr.
Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9, proti
žalovanému J. K., se sídlem Exekutorského úřadu v XY, identifikační číslo osoby
XY, zastoupenému Mgr. Milanem Kvasnicou, advokátem se sídlem v Bohumíně, Na
Úvoze č. 392, o zaplacení částky 52 755,70 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 116 C 9/2017, o dovolání
žalovaného proti rozsudku Krajského soud v Ostravě ze dne 29. listopadu 2018,
č. j. 57 Co 225/2018-157, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
listopadu 2018, č. j. 57 Co 225/2018-157 se zamítá.
II. Dovolání proti výroku II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.
listopadu 2018, č. j. 57 Co 225/2018-157 se odmítá.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
4 259 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Němce,
advokáta se sídlem v Praze 4, Mendíků č. 1396/9.
Okresní soud ve Frýdku – Místku rozsudkem ze dne 26. 2. 2018, č. j. 116 C
9/2017-124, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 52 755,70
Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 19. 4. 2016 do zaplacení do 3
dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a že žalovaný je povinen zaplatit
žalobci na náhradě nákladů řízení částku 28 506 Kč do 3 dnů od právní moci
tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). Po skutkové
stránce uzavřel, že na podkladě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem JUDr. Janem Sukem dne 20. 10. 2011, sp. zn. A/2011/00449, který nabyl právní moci dne
9. 12. 2011, byla pro uspokojení pohledávky oprávněné CCRB a.s. ve výši 513
034,60 Kč s příslušenstvím, jakož i pro náklady nalézacího řízení a náklady
exekučního řízení, nařízena pod sp. zn. 152 EXE 34/2012 Obvodním soudem pro
Prahu 7 exekuce vůči žalobci, provedením exekuce byl pověřen žalovaný. Po
zastavení exekučního řízení bylo Městským soudem v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, mimo jiné rozhodnuto, že soudní exekutor
nemá právo na náhradu nákladů exekuce, přičemž na náklady exekuce byla
žalovaným v průběhu exekuce vymožena částka 52 755,70 Kč, kterou žalovaný
povinnému (žalobci) po pravomocném skončení exekuce nevrátil. Vzhledem k tomu,
že bylo exekučním soudem pravomocně rozhodnuto, že žalovaný nemá právo na
náhradu nákladů exekuce, je nutné částku 52 755,70 Kč právně kvalifikovat jako
bezdůvodné plnění ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. jako plnění poskytnuté na
základě právního důvodu, který odpadl. Činnost soudního exekutora při provádění
exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 251 a násl. o. s. ř., představuje výkon státní moci. V průběhu exekuce tak soudní exekutor
nejedná s účastníky v rovném postavení, ale v rámci veřejnoprávního vztahu. Je
však zapotřebí si uvědomit, že pravomocným zastavením exekuce tento
veřejnoprávní vztah skončil, žalovaný jako soudní exekutor ztratil své
veřejnoprávní postavení v rámci vztahů s účastníky řízení a je – li v tomto
období po skončení (zastavení) exekuce ze strany povinného (žalobce) uplatněn
nárok na vrácení vymoženého plnění, stává se žalovaný účastníkem s postavením
na úrovni povinného (žalobce), když žalovaná částka s ohledem na důvod jejího
vzniku, nemůže být posouzena jako újma způsobená žalovaným žalobci v
souvislosti s jeho činností v rámci jejich veřejnoprávního vztahu. Nesprávný je
taktéž názor žalovaného, že pokud nejsou příkazy k úhradě nákladů exekuce
zrušeny, tyto nadále zůstávají v platnosti, neboť v souladu s ustanovením § 47
odst. 7 ex. řádu provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech
vydaných exekučních příkazů. Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty se v
daném exekučním řízení odvíjí od okamžiku právní moci konečného rozhodnutí,
kterým je usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co
251/2015-228, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2015, neboť tímto okamžikem
bylo najisto postaveno, že žalobce coby povinný nemá povinnost žalovanému coby
soudnímu exekutorovi povinnost platit náklady exekuce.
Jelikož žaloba byla
soudu doručena dne 9. 3. 2017, byl nárok žalobce uplatněn v zákonem stanovené
tříleté lhůtě a není promlčen. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 57 Co 225/2018-157,
rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalovaný je povinen
zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení částku 4 259 Kč do tří dnů od
právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že vymožené
plnění ve výši 52 755,70 Kč na náklady exekuce žalovanému původně náleželo,
avšak pouze do doby pravomocného zastavení exekuce a souvisejícího výroku o
nákladech exekuce. Vzhledem k podstatě uplatněného nároku není namístě posoudit
tento nárok jinak, než jak učinil soud prvního stupně, např. jako újmu
způsobenou žalovaným ve smyslu ustanovení § 32 ex. řádu, když předpokladem
odpovědnosti exekutora za škodu způsobenou v souvislosti s exekuční činností je
porušení právní povinnosti, vznik škody, příčinná souvislost mezi porušením
právní povinnosti a vzniklou škodou a neexistence liberačního důvodu uvedeného
v ustanovení § 32 odst. 2 ex. řádu. Dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu
ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2528/2016, a ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20
Cdo 1503/2016, v nichž je vysloven závěr, že je – li postaveno najisto, že
exekuce byla provedena na základě titulu, který byl po jejím nařízení zrušen,
může být vymožené plnění identifikováno s bezdůvodným obohacením. Nejvyšší soud
také ve své judikatuře provedl srovnání úpravy náhrady škody dle ustanovení §
32 ex. řádu a § 57 notářského řádu a jazykovým výkladem dospěl k závěru, že
exekuční řád nedává jednoznačnou prioritu či dokonce výlučnou odpovědnost státu
před odpovědností soudního exekutora. Za škodu způsobenou exekutorem při výkonu
veřejné moci, přenesené na něj zákonem, odpovídá vedle státu rovněž sám
exekutor. Obě odpovědnosti stojí vedle sebe a poškozený si může vybrat, proti
komu podá žalobní návrh. K interpretaci ustanovení § 47 odst. 7 ex. řádu
odvolací soud uvedl, že toto zákonné ustanovení jednoznačně uvádí, že
provedením exekuce a zastavením exekuce zanikají účinky všech vydaných
exekučních příkazů. Z tohoto důvodu je pak již nadbytečné vydaný exekuční
příkaz k úhradě nákladů exekuce soudem zrušit, jak namítá žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, neboť rozhodnutí
odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které
dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyly vyřešeny. Namítá, že soudy
obou stupňů nesprávně právně posoudily jeho pasivní legitimaci v uvedeném
sporu. V případě nároku povinného na vydání plnění vymoženého v rámci exekuce
se jedná o vztah veřejnoprávní, ve kterém vystupuje soudní exekutor jako orgán
veřejné moci a žalobce vůči němu uplatňuje veřejnoprávní pohledávku, která
vznikla v důsledku exekuční činnosti, tedy při výkonu moci veřejné. Dle
dovolatele nelze exekuční příkaz ztotožňovat s příkazem k úhradě nákladů
exekuce, který může být po nabytí právní moci samostatným exekučním titulem a
není tedy možné na základě ustanovení § 47 odst. 7 ex. řádu dovozovat jeho
zrušení. Pokud pak má soudní exekutor povinnému vracet, co mu zaplatil na
náhradě nákladů exekuce, musí se jednat o situaci, kdy soud v řízení o
zastavení exekuce rozhodl o zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce nebo kdy
soud v řízení o zastavení exekuce uložil soudnímu exekutorovi vrátit povinnému
na nákladech exekuce, co mu povinný již zaplatil. Ani jedna z těchto podmínek
však v dané věci nenastala. Z uvedeného vyplývá, že ke vzniku bezdůvodného
obohacení dovolatele nemohlo dojít, když právní důvod plnění žalobce (bývalého
povinného) neodpadl, jelikož vydané příkazy k úhradě nákladů exekuce soudem
zrušeny nebyly. Právní úprava bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku je
obecná, přičemž pro exekuční řízení existuje zvláštní úprava dle zákona č. 89/1998 Sb., bezdůvodné obohacení tedy v dané věci aplikovat nelze. Může se
jednat nanejvýš o škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, za kterou
primárně odpovídá stát. Žalobce tak měl svůj nárok na náhradu zaplacených
nákladů řízení uplatnit vůči státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti
za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem. Soudy obou stupňů také dostatečně nezohlednily námitku promlčení. Žalobce podal žalobu v roce 2017 (tedy více než 6 let poté, co došlo ke změně
rozhodovací praxe ohledně platnosti sjednávaných rozhodčích doložek). Promlčecí
lhůta by tedy žalobci měla běžet od okamžiku, kdy došlo k prvním judikaturním
změnám a nikoliv až po pravomocném rozhodnutí o zastavení předmětné exekuce. Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že napadené rozhodnutí považuje za věcně
správné, když je třeba vycházet z faktu, že ke sjednocení judikatury týkající
se neplatných rozhodčích doložek došlo již ke dni 11. 5. 2011. Předmětný
rozhodčí nález byl vydán až po tomto datu a exekuce byla zahájena více než po
půl roce od daného data a oprávněná a žalovaný tak dlouhodobě vědomě
zachovávali protiprávní stav až do roku 2015. Žalovaný jako soudní exekutor
mohl rozhodnout o tom, že mu náklady exekuce uhradí oprávněná. Pokud se však de
facto těchto nákladů vzdal, nemůže si je nyní ponechat a je povinen je vydat
jako bezdůvodné obohacení. Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného projednal podle
zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017
(srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963
Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti
pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se
nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud nebyla v úplnosti vyřešena právní
otázka, zda i v případě, že soud v rozhodnutí o zastavení exekuce výslovně
nezruší předchozí příkazy k úhradě nákladů exekuce, tyto příkazy se přesto mají
za zrušené, jestliže soud při zastavení exekuce rozhodne tak, že soudní
exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce vůči povinnému. Dosud v úplnosti
neřešenou a dovolatelem nastolenou právní otázkou je i to, zda běh promlčecí
lhůty k uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl
v průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná
nejdříve právní mocí usnesení, jímž byla exekuce zastavena, a bylo rozhodnuto o
tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů exekuce. Proto je
dovolání přípustné. Dle ustanovení § 52 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu –
dále jen „ex. řádu“, nestanoví-li tento zákon jinak, je exekutor oprávněn
vykonat všechny úkony, které občanský soudní řád a další právní předpisy jinak
svěřují při provedení výkonu rozhodnutí soudu, soudci, vykonavateli nebo jinému
zaměstnanci soudu. Dle ustanovení § 271 o. s. ř. dojde-li k zastavení nařízeného výkonu
rozhodnutí, rozhodne soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním výkonu
rozhodnutí vznikly, podle toho, z jakého důvodu k zastavení výkonu rozhodnutí
došlo. Může také zrušit dosud vydaná rozhodnutí o nákladech výkonu, popřípadě
uložit oprávněnému, aby vrátil, co mu povinný na náklady výkonu rozhodnutí již
zaplatil. Dle ustanovení § 2991 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského
zákoníku – dále jen „o. z.“, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Dle ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten,
kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního
důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho
bylo plněno, co měl po právu plnit sám. V předmětné věci je rozhodující, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne
31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, které nabylo právní moci dne 2. 9. 2015,
bylo mimo jiné (výrokem III.) rozhodnuto tak, že žalovaný (soudní exekutor,
nyní v postavení dovolatele) vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů
exekuce. Za takových okolností se částka ve výši 52 755,70 Kč, kterou žalovaný
v průběhu exekuce na povinném vymohl a kterou si ponechal na náhradu nákladů
exekuce, stala plněním, které si žalovaný jako exekutor již nadále nesměl
ponechat ani na základě dříve vydaného příkazu k úhradě nákladů exekuce (příkaz
k úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. 142 EX 1001/11-94), byť
tento exekuční příkaz měl být zrušen za použití ust. § 271 o. s. ř. v rámci
rozhodnutí o zastavení exekuce proto, že exekuce od samého počátku neměla být
zahájena a vedena. Zbývá dodat, že plnění, které soudní exekutor vymohl na základě příkazu k
úhradě nákladů exekuce, je soudní exekutor (zde žalovaný) povinen vydat jako
tzv. bezdůvodné obohacení dle § 2991 o. z. poskytnuté z důvodu, který dodatečně
odpadl (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2017, sp. zn. 20 Cdo
2528/2016, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 20 Cdo
1503/2016). Skutečnost, že soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti má
postavení orgánu veřejné moci (zde soudu, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5127/2007), není podstatná, protože soudní
exekutor má veřejnoprávní postavení jen po dobu trvání exekučního řízení a
zároveň nelze odestát, že vymožené plnění v daném případě zůstalo v dispozici
právě soudního exekutora a nikoho jiného. Fakt, že povinnost soudního exekutora
vrátit plnění na náhradu nákladů exekuce, jež je dodatečně plněním bez právního
důvodu, je povinností soukromoprávní, lze podpořit i nálezem Ústavního soudu ze
dne 24. 2. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/14, v němž se konstatuje, že soudní exekutor
není ve vztahu ke své přiznané odměně (rozhoduje-li o ní soud) v postavení
orgánu veřejné moci, ale vystupuje jako účastník řízení, kterého lze soudním
rozhodnutím zavázat povinností, aby vrátil povinnému, to, co exekutor již na
svých nákladech od něho vymohl. Poukazuje-li dovolatel na usnesení Ústavního
soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. IV.
ÚS 3017/15, v němž Ústavní soud údajně
aproboval právní názor Krajského soudu v Ostravě, že plnění vymožené exekutorem
na náhradu jeho nákladů exekuce lze vymoci nikoliv jako bezdůvodné obohacení,
ale postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou
při výkonu veřejné moci, Ústavní soud tento právní názor přezkoumal pouze tak,
že nevybočuje „z ústavního rámce rozhodovací činnosti obecných soudů“, neboť ve
svém následku nevede k tomu, že by se povinný vůbec nemohl domoci, aby mu bylo
navráceno plnění, které exekutor údajně neprávem zadržel. Ústavní soud tedy
právní názor odvolacího soudu v tomto usnesení nepodrobil úplnému přezkumu, a
proto dovolací soud z tohoto usnesení (nikoliv nálezu) nedovozuje, že by měl
přehodnotit svoji výše uvedenou rozhodovací praxi. Má-li dovolatel za to, že není správné (spravedlivé), aby si exekutor částku,
kterou vymohl na nákladech exekuce, nemohl ponechat a že povinnost k náhradě
částky vymožené na náklady exekutora má mít výhradně stát (viz jeho odkaz
zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. IV. ÚS
1500/17, ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 82/16, na nálezy Ústavního soudu
ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 290/05, ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. III. ÚS
2516/14, ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 2511/16, a na rozsudek Evropského
soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele v. s. Belgie ze dne 23. 11. 1983), nejedná se o argumenty, které by byly v posuzované věci relevantní. Taková argumentace totiž směřuje vůči věcné správnosti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, jímž bylo rozhodnuto, že
dovolatel jako soudní exekutor nemá mít vůči oprávněnému právo na náhradu
nákladů exekuce a měla být případně vznesena ve vztahu k předmětnému usnesení a
nikoliv až v nynějším řízení. Stejně tak a z téhož důvodu není rozhodující ani
argumentace dovolatele, že se nevzdal práva na náhradu nákladů exekuce, a proto
by mu mělo náležet. Dovolatel též klade otázku, zda promlčecí lhůta k uplatnění práva povinného na
zaplacení částky vymožené na náhradu nákladů exekutora pro případ, že exekuce
byla zastavena s tím, že exekutor nemá právo na náhradu nákladů exekuce, plyne
až od pravomocného rozhodnutí o nákladech řízení mezi exekutorem a povinným. Již výše dovolací soud vysvětlil, že příkaz k úhradě nákladů exekuce (příkaz k
úhradě nákladů exekuce ze dne 16. 1. 2014, č. j. 142 EX 1001/11-94), na jehož
základě exekutor na povinném ve prospěch vlastních nákladů exekuce vymohl
částku 52 755,70 Kč, byl nahrazen rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne
31. 8. 2015, č. j. 30 Co 251/2015-228, jímž bylo mimo jiné (výrokem III.)
rozhodnuto tak, že exekutor vůči povinnému nemá právo na náhradu nákladů
exekuce. Právní mocí tohoto usnesení soudní exekutor pozbyl práva na předmětné
finanční prostředky.
Uzavřel-li tedy odvolací soud, že běh promlčecí lhůty k
uplatnění požadavku povinného na vrácení částky, kterou exekutor vymohl v
průběhu exekuce na náhradu svých nákladů exekuce, na straně povinného počíná
nejdříve právní mocí rozhodnutí o tom, že exekutor vůči povinnému nemá právo na
náhradu nákladů zastavované exekuce (v daném případě dne 2. 9. 2015), je jeho
právní názor správný (srov. s ust. § 619 odst. 1, § 621 o. z.). K uplynutí
tříleté promlčecí lhůty (§ 629 odst. 1 o. z.) ke dni podání žaloby (k 9. 3. 2017) v posuzovaném případě skutečně nedošlo. Na právě uvedeném ničeho nemění
to, že exekuce byla od počátku vedena na základě nezpůsobilého exekučního
titulu, jímž byl rozhodčí nález (vydaný rozhodcem JUDr. Janem Sukem dne 20. 10. 2011, sp. zn. A/2011/00449). I za takových okolností totiž exekuce probíhala,
byla zastavena a v rámci zastavení rozhodnuto o jejích nákladech. Není tedy
pravdou, že by úkony uskutečněné během exekuce (včetně pověření exekutora a
příkazů k úhradě nákladů exekuce) byly úkony, které by byly „nicotnými“. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných
dovolacích důvodů správné. Protože nebylo zjištěno, že by řízení bylo postiženo
některou z vad, uvedených v ustanovení § 229 odst. 1 o. s. ř., § 229 odst. 2
písm. a) a b) o. s. ř. nebo v § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou, která by
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České
republiky dovolání žalovaného proti výroku I. rozhodnutí odvolacího soudu podle
ustanovení § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. Dovolání žalovaného proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo
rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech odvolacího
řízení částku 4 259 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
právního zástupce žalobce, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1
věty první o. s. ř., protože směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým
bylo rozhodnuto o nákladech řízení a zároveň bylo tímto výrokem rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§ 238 odst. 1 písm. c) a h) o. s. ř.]. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c
odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání
žalovaného bylo zamítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve
výši 3 220,- Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s
náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300,- Kč na
jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z
přidané hodnoty [§ 137 odst. 3 písm. a) o. s. ř.] ve výši 739,- Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.