33 Cdo 5127/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně
České republiky-Ministerstva financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15, proti
žalovanému Mgr. R. V., zastoupenému JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem se
sídlem v Benešově, Hráského 406, o zaplacení částky 205.365,50 Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 17 C 563/2005, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2007, č. j. 15 Co
47/2007-47, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou ze dne 8. 10. 2005 se právní předchůdkyně žalobkyně Česká konsolidační
agentura domáhala vůči žalovanému zaplacení částky 205.365,50 Kč. Požadavek
odůvodnila tvrzením, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září
2003, č. j. 13 Nc 16878/2003-3, byla nařízena exekuce na majetek povinné M. H.,
jejímž provedením byl pověřen žalovaný. Exekučním příkazem ze dne 3. listopadu
2003, č. j. 634/03-4, byl nařízen prodej nemovitostí povinné. Po provedené
dražbě Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. února 2005, č. j. 13 Nc
16878/2003-21, rozhodl, že rozdělovaná podstata ve výši 4,001.892,- Kč se
rozvrhuje tak, že se z ní uspokojí na prvním místě pohledávka z titulu nákladů
exekučního řízení žalovaného ve výši 667.916,10 Kč a na druhém místě pohledávka
právní předchůdkyně žalobkyně ve výši 3,333.975,90 Kč, obě k hotovému
vyplacení; usnesení nabylo právní moci dne 10. 6. 2005. Žalovaný na účet České
konsolidační agentury vyplatil jen 3,128.610,40 Kč s odůvodněním, že v rozsahu
částky 205.365,50 Kč započítává na výtěžek dražby svou pohledávku z titulu
zálohy na náklady exekuce podle § 12 vyhlášky č. 330/2001 Sb. oprávněných B. I.
B. CZ a. s., České konsolidační agentury a HSBC BANK PLC – pobočky v P., vedené
pod sp. zn. Ex 446/03, proti povinné Vodní stavby, a. s.; záloha byla žalovaným
vyúčtována fakturou č. 1605 ze dne 24. 8. 2005 (se splatností 31. 8. 2005) a
byla právní předchůdkyni žalobkyně doručena dne 15. 9. 2005. Žalovaný spornou
částku zadržuje v rozporu s § 68 zákona č. 120/2001 Sb. (exekučního řádu) a §
581 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29.
září 2006, č. j. 17 C 563/2005-35, zavázal žalovaného zaplatit žalobkyni částku
205.365,50 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že na základě
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. září 2003, č. j. 13 Nc
16878/2003-3, byla nařízena exekuce na majetek povinné M. H., jejímž provedením
byl pověřen žalovaný. Po provedené dražbě nemovitostí povinné rozhodl Obvodní
soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 7. února 2005, č. j. 13 Nc 16878/2003-21, o
tom, že žalovaný je povinen ve prospěch právní předchůdkyně žalobkyně vyplatit
její pohledávku ve výši 3,333.975,90 Kč; ve skutečnosti na její účet vyplatil
jen 3,128.610,40 Kč, neboť v rozsahu částky 205.365,50 Kč započetl svou
pohledávku z titulu zálohy na náklady exekuce vedené jím pod sp. zn. Ex 446/03.
S odkazem na § 68 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční
činnosti (exekuční řád), a § 580 obč. zák. soud prvního stupně dovodil, že
je-li základním předpokladem započtení existence vzájemných pohledávek, pak
nemohlo dojít k účinnému započtení, neboť žalovaný nebyl a není dlužníkem
právní předchůdkyně žalobkyně z důvodu výplaty rozvrhové částky; žalovaný je v
postavení osoby pověřené provedením exekuce, které z něj nečiní věřitele
povinné a dlužníka žalobkyně. Není-li možné započtení zálohy na náklady exekuce
proti výtěžku prodeje podle rozvrhového usnesení soudu, má žalobkyně právo na
výplatu celé částky podle usnesení ze dne 7. února 2005, č. j. 13 Nc
16878/2003-21.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. dubna 2007, č. j. 15 Co 47/2007-47,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vycházeje z jeho správných skutkových zjištění přisvědčil závěru, že k
započtení nemohlo dojít, neboť proti sobě nestojí vzájemné pohledávky. Žalovaný
jako soudní exekutor není oprávněn jakkoli nakládat s finančními prostředky
získanými zpeněžením nemovitostí povinné v rámci exekučního řízení. Nemůže ani
započítat svoji pohledávku vůči tomuto výtěžku. Je totiž podle § 68 exekučního
řádu povinen po právní moci rozvrhového usnesení peníze získané zpeněžením
vyplatit oprávněné.
V dovolání, jehož přípustnost žalovaný dovozuje z § 237 odst. 1
písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) namítá, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Zásadní právní
význam rozsudku odvolacího soudu spojuje s řešením otázky, zda může soudní
exekutor započítat svou pohledávku za oprávněným proti plnění, které je povinen
mu po provedení exekuce vyplatit. Není srozuměn se závěrem, že není způsobilá k
započtení „pohledávka“, kterou má oprávněný vůči soudnímu exekutorovi z titulu
rozvrhového usnesení soudu, proti pohledávce soudního exekutora vyplývající ze
„závazkového vztahu“ vůči oprávněnému (požadavek na složení zálohy na náklady
exekuce). Má zato, že obě vyplývají ze zákona, neboť vztah oprávněný – soudní
exekutor není vztahem závazkovým. Nesplnil-li exekutor zákonnou povinnost
vyplatit pohledávku oprávněné, vzniká žalobkyni nárok na vydání bezdůvodného
obohacení. Tento nárok již není nárokem vůči exekutorovi jako vykonavateli
veřejné moci, nýbrž nárokem směřujícím proti fyzické osobě a proti této
pohledávce exekutor započetl svou pohledávku.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12.
zákona č. 7/2009 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., pro řešení otázky zda může soudní exekutor využít k započtení částku,
kterou je povinen vyplatit na základě § 68 exekučního řádu ve znění účinném do
31. 12. 2007; v rozhodovací praxi dovolacího soudu se zatím nevyskytla a pro
její řešení má tudíž napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. dospěl dovolací
soud k závěru, že dovolání není důvodné.
Žalovaný nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229
odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. ani jinou vadou
řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž
dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic
takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně
uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaný obsahově vymezil.
Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním
posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové
zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní
předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění
vyvodil nesprávné právní závěry.
Závěr odvolacího soudu, že žalovaný jako soudní exekutor nebyl oprávněn použít
část vymožené pohledávky k započtení, nýbrž byl povinen celý výtěžek exekuce
právní předchůdkyni žalobkyně vyplatit podle § 68 věty druhé zákona č. 120/2001
Sb. exekučního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2007 (dále jen „exekuční řád“),
je správný.
Zákonem č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční
řád), byla s účinností od 1. 5. 2001 soudům odňata výlučnost vynucení
povinností nejen podle rozhodnutí soudů vydaných v občanském soudním řízení,
ale i podle rozhodnutí správních úřadů, popř. jiných státních orgánů nebo
dalších subjektů, o nichž to stanovil zákon. Ze znění § 1 odst. 1 a 2, § 4, § 7
odst. 1, § 28 věty druhé a § 52 odst. 2 exekučního řádu vyplývá, že tímto
zákonem přenesl stát část výkonu veřejné (státní) moci (konkrétně soudní moci)
na soukromé osoby (soudní exekutory). Veřejnou moc vykonává stát především
prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní a za určitých
podmínek ji může vykonávat i prostřednictvím dalších subjektů. Kritériem pro
určení, zda i jiný subjekt jedná jako orgán veřejné moci, je skutečnost, zda
konkrétní subjekt rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob a tato
rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, nebo zda může stát do těchto práv a
povinností zasahovat (k vymezení pojmu „veřejné moci“ srov. nálezy a usnesení
Ústavního soudu České republiky, publikované ve Sbírce nálezů a usnesení
Ústavního soudu České republiky, např. usnesení ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS
41/98, svazek 12, č. 147, nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS
229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června
2005, sp. zn. 33 Odo 622/2005 a contr.). Z postavení exekutora při výkonu
exekuční činnosti jako nositele delegované státní moci plyne, že vztah mezi ním
a účastníky exekučního řízení (oprávněným, povinným, plátcem mzdy,
vydražitelem, přihlášeným věřitelem aj.) není vztahem soukromoprávním, neboť
pro soukromoprávní vztahy je charakteristické, že jejich účastníci mají rovné
postavení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2006, sp. zn. 20 Cdo 2706/2004). Nemůže být tak pochyb o tom, že činnost exekutora při
provádění exekuce, stejně jako soudu při výkonu rozhodnutí podle § 251 a násl. o. s. ř., představuje výkon státní moci. Povinnost exekutora vyplatit na
základě rozvrhového usnesení soudu částky přiznané věřitelům (§ 68 věta druhá
exekučního řádu) proto nemůže být soukromoprávní obligací, nýbrž je důsledkem
existujícího veřejnoprávního vztahu. Soudní exekutor není „dlužníkem
oprávněného a oprávněný není jeho věřitelem“ z titulu vyplacení částky určené
rozvrhovým usnesením soudu, a nemůže ji tak použít k započtení na svou
pohledávku vůči oprávněnému. Správně proto odvolací soud (a potažmo i soud
prvního stupně) uzavřel, že v tomto případě nejde o pohledávku (§ 488 obč. zák.). Protože se žalovanému nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku,
Nejvyšší soud jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.). O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této
fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by
jinak měla proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst.